Ó múzo, múzo má,
do mé lásky vtělená.
Nech pět mě a slyš,
nebo si nikdy nedozvíš,
že člověk - vlastně já,
jen tebe ve svém srdci má.

Ó hrůzo, hrůzo hrůz,
ty, nejkrásnější z múz,
nebuď hluchá a slyš,
nebo se nikdy nedozvíš,
že člověk - vlastně já,
ti srdce klidně darem dá.
Jenom další lásky?

Vůbec mě nemilovala

Hledaje něco v prachu půdy
padl mi do oka list Práva
Víc rudého než bílého
a na straně pět byl nekrolog

"Anička Coufalová,
po nešťastném rozchodu,
se svým milým Janem,
skočila svázaná pod vodu."

A fotečka děvčátka
tak sedmáct - rozmilá boubelka
Přesně jak brepta Káča
moje bývalá holka
který jsem dal kopačky
a která nikam neskočila

asi mě vůbec nemilovala

Chmury života

 

Život je krásný

Zavdat si zlatem s bílou pěnou,
v hospůdce tlít až do svítání,
zírat na ženský s hubou otevřenou -
život je krásný, pomalý umírání.

Probrat se zlámán v příkopu,
hlava se točí, nemá stání,
plahočím se k mámě, k domovu -
život je krásný, pomalý umírání.

A večer zas ve své lože zasedám,
my savci máme instinkt sání,
před milou vínu přednost dám -
život je krásný pomalý umírání.

Památce Františka Gellnera

 
16

Jakkoliv velká byla má investice,
jako ztrátu nebudu ji účtovat,
neb moh´ jsem získat převelice -
s tebou se věrně milovat.
Po ránu se budit vedle tebe,
počítat tě za své druhé já,
cítit, jak nás ten hřeje
a říkat: "Jsi láska má" -
to byl by můj čistý zisk,
z kterého i ty bys brala,
kvůli němu se vyplatil ten risk -
zkoušel jsem, však tys odmítala.
Chci život prožít, ne protrpět -
s tebou se mi radost vrátí zpět.
V lavině lásky

 

Sedím sám ve tmě, 
pejsánku veď mě 
životem mým. 

Krást se prý nemá, 
mně vzali zrak! 
mám oči němá 
už je to tak. 

Cesta

Jdu orosenou trávou
na nahých kotnících mi ulpívají kapičky rosy
příjemný pocit

Jindy jdu prachem
chřípí se staví na odpor a drsně hrudlí
hnusný pocit

Nemám na vybranou
musím jít kudy mě život vede

Jednou rosou
přijde smrtka s kosou
Třesky plesky


Ve válce

Sedím pod palbou a výstřely,           
v maličkém zákopu, přikrčen ku zemi.   
Všude kol peklo, já vprostřed toho,   
ze života mi možná nezbývá mnoho.    

Vzpomínám se slzavýma očima, 
jak mě má máma žít kdysy učila.
Teď sedí za pecí, sama, bez svého malého syna,                         
kdo z nás dvou se bojí víc, matka se cítí vinna.

 Vinna, že syna zplodila a ten jiné vraždí
 a jiné matky kvůli němu hroby slzou svlaží.
První sníh

 


Bastian a Andromeda

Šlechtična jménem Andromeda,
neuzří nikdy svého věna.
Uprchla od svého otce,
a teď si dělá co chce.
Neutekla ale jen tak,
nýbrž se přihnal mrak,
který se v bouři změnil
a zle do rodiny udeřil.

Tím mrakem byl jinoch,
co vyčerpáním nemoh´
a odpočal si u hradu,
kde uzřel toho pokladu.
Seděla tam na výslunní
a on stál hnedle u ní.
Mlčky se oba pozorují,
vášeň se v nich při tom budí.
Lásku si slíbili potají,
v koutku královské zahrady.		 Bastian prožil těžké časy,
nyní však hladí její vlasy,
hledí v její modré oči,
je v lásky její moci.
Ona se na něj usmívá,
lásku poprvé prožívá.
Ještě to nikdy nepoznala,
teď má konečně ráda.

K večeru se spolu rozloučili,
tím že se poprvé políbili.
Polibek trval celé věky,
snad neviděli to žádné děti.
Bastian odešel před půlnocí,
jak se na gentlemena sluší. 
Ubytoval se v hostinci,
na tvrdém kavalci ustlas si.
I když tu Andromeda není,
cítí stále její políbení.
 A jeho milá v hradní věži,
přemýtá, kde as on leží.
Hlavu má celou popletenou,
cítí se poprvé býti ženou.
Přestože o něm neví nic,
cítí k němu stále víc.
Oka na okamžik nezamhouří,
tak moc po něm celá touží.

Neví jak se zachovat,
přiznat nebo maskovat?
Hledí na tmu do dvora,
snad jí někdo radu dá.
Těsně před ranním rozbřeskem
spěchá hradním schodištěm,
by vzbudila svojí služku,
ta zkušenosti má trošku.

Kamelie, tak zní jméno její,
se na Andromedu zprvu šklebí,
je ještě celá rozespalá,
cože chce paní mladá.

.....