Les Miserablés - Bídníci 20. století
Film Claude Leloucha "Bídníci" by se dal nazvat kronikou dějin Francie první poloviny dnes už minulého století. Děj se začíná odvíjet v poslední minutě století páry na oslavě příchodu toho nového. Hudba, víno, tanec. Ve stejném duchu se nese i samotný závěr. Avšak mezi úvodní a poslední scénu je vměstnáno něco přes dvě a půl hodiny bídy a utrpení. V důsledku pokroku je obé horší než za dob originálních Bídníků. Koncentrační tábory, dokonalejší zbraně…
Musím konstatovat, že mě toto zpracování dosti překvapilo. Předpokládal jsem, že se bude jednat o další přepis, který bude tentokrát zasazen do doby, která je nám časově bližší. Ale Claude Lelouch pojal své dílo úplně jinak. Samotný příběh Jean Valjeana se odehrává pouze v pozadí a vystupuje na povrch v jednání postav, Henrim Fortinem počínaje a policistou, který jakoby vypadl z oka Javertovi, konče.
"Každý je jako někdo v téhle knížce." praví židovský právník André Ziman, jenž spolu se svou ženou Elise a dcerou Solome, prchají ve stěhovací dodávce Henriho Fortina před eskalujícím terorem nacistů. Henrimu Fortinovi všichni přezdívají právě Jean Valjan. Zachránil totiž život člověku, na kterého spadl klavír. Sám ho nadzvedl. Nápaditá shoda s tím jak pan Madelaine vyprošťoval zpoza kočáru muže. Tím, že se Henri Fortin nenaučil nikdy číst - nedostal k tomu totiž příležitost, neboť ho "vychovával" někdo jako Tenardier - vzniká ostatním postavám prostor pro vyprávění, nebo čtení Hugova románu.
Novodobý Valjean vysadí Zimanovi poblíž švycarských hranic, kde má André spojku - muže, který by je měl převézt do bezpečí. Avšak jedná se o dalšího Tenardiera, který zavede manžele Zimanovi a osmnáct Židů do léčky. Elise je zajata. Jelikož je krásná je určena k tomu, aby dělala společnici německým generálům. Ona však hrdě plivne všem do tváře. André je zraněn. Ujmou se ho hodní manželé, povolají k němu doktora a ukryjí ho do sklepa. Mezitím se Henri poprvé setkává s Javertem, který kolaboruje s Němci. Mučí ho, ale on mlčí. Kvalitní práce kamery si můžete všimnout například při vylodění v Normandii, kdy je natáčeno jakoby "ze země". Záběry na kmitající nohy a padající vojáky. Podobně natáčel o několik let později i Steven Spielberg "Zachraňte vojína Ryana". Dále mně pak zaujala závěrečná scéna, kdy máte pocit, že tancujete spolu s herci… až se mi trochu zatočila hlava. Ve chvíli, kdy je André Ziman zraněn a upadá v lese do bezvědomí, ostří kameraman na větve nad ním. Nahoru - dolů, nahoru - dolů… až nám nakonec nabídne rozostřený obraz. Perfektně vystižené bezvědomí.
Za zmínku stojí i hudba doprovázející film. Této složce dominuje klavír, na který hraje jeden z německý činitelů. Je to právě ten hudební nástroj, který div nezabil jednoho z Henriho parťáků. Linou se z něj líbezné tóny více jak polovinu filmu. Nejvíce na mě hudba působila při vylodění v Normandii, kdy však taky zazněl naposled. Jeden telefonát na frontu a německý sen se zbortil. Následuje Tipererry na uvítanou spojenců a oslavné písně vítězů. Všichni, až na ty co zradily svou vlast, se radují. Javert včas převlékne košili a je vítězem také. Ale pouze v očích veřejnosti - ne před sebou samým. A tak, když mu Henri Fortine zachrání život, páchá sebevraždu. Zde však z trošku jiných důvodů než v knize. Současného Javerta netíží svědomí, ale vědomí, že by se soud s Fortinem stal posléze jeho soudem a pykal by za kolaboraci s němci. Nyní bych se krátce vyjádřil k tomu, co se mi nelíbilo. Nebylo toho mnoho. Například na mě nepůsobila vůbec věrohodně scéna s kominíčkem. Valjean nešlápl na jeho peníz omylem, alespoň to tak vůbec nevypadalo. Kdo nečetl román nemůže pochopit, proč v jednu chvíli jedná Valjean právě tak a následně svého chování hluboce lituje. Dále jsem si všiml, nebo spíše nevšiml, žádného rozdílu mezi tím jak vypadala malá Solome před válkou a jak po ní. Během těch šesti let, navíc tak těžkých, by se změnil každý a mladý člověk obzvlášť. Nic proti této mladé herečce nemám, ale byl jsem tvůrcům vděčný, když ji na svatebním obřadu vyměnili za někoho, kdo už má na vdávání věk.
Jean-Paul Belmondo, který si v Bídnících 20. století zahrál dokonce trojroli, dokázal, že je nejen dobrý kaskadér, ale především herec. Až na scénu s kominíčkem, ale to je spíš chyba režie. U nás je jeho jméno spojováno s Jiřím Krampolem, který mu propůjčuje svůj hlas. Kdo by však čekal, že tomu tak bude i v Bídnících, zklame se, neboť zde Belmonda dabuje jiný český herec a to sice Jaromýr Meduna. Ale nebojte, pochvíli si zvyknete. Michel Boujenah ztvárňující židovského právníka zahrál svůj kus přesvědčivě. Dokonce i po 625 dnech ve sklepě skoro vypadal jako po 625 dnech ve sklepě. Vyhublý, bledý, zdrcený. Jeho filmová partnerka Alessandra Martinezová je vskutku krasavice a to i když se vrací ostříhaná z koncentračního tábora v Polsku.
Představitelé záporných rolí Annie Girardotová a Philippe Léotard tzv. Tenardierové se mi líbili hlavně při vzájemných konfrontací, z kterých bylo patrné, že jsou dobře sehraní. Ale k samotnému výkonu Philippa Léotarda mám jednu připomínku - při přesvědčování Andrého Zimana, že Evropa se stala životním prostorem Němců a že byly svrženy atomové bomby na New York a Los Angeles, nepůsobil moc věrohodně. Já osobně bych mu nevěřil ani slovo.
Philippe Khorsand, hrající vždy profesionálního a vypočítaného Javerta a náčelníka policie, vykreslili tvůrci tu jako povahu zkaženou (spolupráce s nacisty, pokus o zabití Fortina) a onde jako dobrosrdečnou (zachránil jednu ženu před koncentračním táborem) nikdo není jen černý nebo jen bílý.
Někoho možná překvapí přemíra Tenardiérů. Celý film je jimi prostoupen. Jedná se o lidi, kteří nerozlišují mezi konáním dobra a zla, dbají jen na to, aby měli nějaký prospěch oni. Za svými cíly a lepší existencí jdou i přes mrtvoly. A tak se například setkáme s lakotným krčmářem a jeho ženou, kteří přijmou malého Henriho Fortina a jeho matku a pak je využívají, dále pak se zachránci Andrého Zimana, z kterých se vyklubou taky Tenardierové lační po právníkovo úsporách. Neoznámí mu, že válka skončila, ba co víc lžou mu, že Hitler obsadil bezmála celý svět. Dokonce mu i sdělí, že jeho dcera, kterou dali do klášterní školy, již nežije. Když získají všechny jeho peníze, chtějí ho otrávit, ale "Tenardierová" se do Andrého miluje a svého muže zastřelí. Ten ji však stačí ještě předtím než zemře uškrtit. Což působí dost kýčovitě, neboť divák už nabývá dojmu, že je její muž mrtev, načež ji chytí a škrtí. Podobná scéna je téměř v každém desátém filmu. To byli jen dva příklady. Bohužel vždycky platí stará dávná pravda, že Tenardiérů je vždycky víc než Valjeanů.
Zbývá jen dodat, že film byl oceněn Zlatým glóbem v roce 1995.
"Když lidé jsou divocí a zoufalý čárka když prodávají se ženy za chléb čárka když děti trpí čárka Bídníci přicházejí."
A jaký je Váš názor na tento film?