REFERENDUM PRO VÁLEČNÉHO INVALIDU
Václav ROMAN
Bezdomovec Pavel sedí na lavičce a čte noviny. Kroutí hlavou.
Pavel: To jsou věci. Kač, káč. To jsou věci.
Jde kolem Tereza, vede kolo. Má píchnuté přední kolo.
Pavel: To jsou věci. Kač, káč. To jsou věci.
Tereza zastaví kousek od Pavla. Věnuje mu krátký pohled a pak se dá do opravy píchnuté duše.
Pavel: Oni si snad myslí, že jim to projde. Pošukové. Obrátíme list. Pryč od politiky.
Hle, černá kronika. „Muž znásilnil pět žen…“ sakra holte…
Tereza: Za to by měl viset!
Pavel neodtrhne oči od novin…
Pavel: Za to?
Tereza: Za to! To by si příště rozmyslel, jestli znásilnit nebo ne.
Pavel mrkne po Tereze.
Pavel: Jste píchla, co?
Tereza: Jo, píchla. Tlačím to už dva kilometry. Už toho mám plný kecky. Zkouším to zalepit.
Pavel: To nespravíte. Radši dál tlačte.
Tereza: Myslíte si to, protože jsem žena?
Pavel: Ježíš, feministka. – Ne tím, že jste ženská, pěkná, to není. Problém je v tom,
že díra ve vaší duši je větší než ten polštářek, či jak to nazvat. Jak se vám to mohlo
povést takhle píchnout? Neuvěřitelné. To i kdybych chtěl…no smekám.
Tereza: Najela jsem na nějakou skobu. Jsem děsnej nešika. Máte pravdu, nezbývá
než dál tlačit. Ale předtím si trochu odpočinu. Máte zde volno?
Pavel: Prosím, tady je volných laviček.
Tereza se posadí vedle Pavla. Ten si posune dál od ní.
Pavel: (stranou) To by mě zajímalo, co bys říkala, kdybych se ti takhle navez´ do kvartýru já.
Tereza: Hm. Pohodlné. Na velkém množství laviček se sedí špatně. Sedátko i opěrátko
musejí mít správný sklon, musejí být ve správné výšce. Chápu, nelze se zavděčit každému…
co to máte za noviny?
Pavel: Ale…noviny.
Tereza: To vidím, ale jaké?
Pavel: Docela teplé. V noci jsem vůbec necítil tu kosu…a ráno zadržely rosu.
Tereza: Aha…ale to nejsou nové noviny. Píšou tady, že se za měsíc chystá referendum kvůli
vstupu do Evropské unie. To právě probíhá. Zbývá ještě hodina do uzavření hlasovacích místností.
Pavel: Hmmm. Neříkejte. Co je to referendum?
Tereza: Jak to říct jednoduše? Nevím, jaké máte vzdělání…vysoké, střední…
Pavel: Nízké.
Tereza: Takže hodně jednoduše. Referendum je hlasování lidí, o tom zda souhlasí s daným
řešením nebo ne. Každý se rozhoduje svobodně, není do ničeho tlačen….
Pavel: Svobodně? No jo, tady to vidím, „hlasujte ANO.“ No jo, já do politiky nikdy čumák nestrkal.
Tereza: To jsem si všimla. Kdybyste byl nějak politicky angažován, měl byste dost peněz
na pořádný oblek. Tohle vypadá jak hadry z popelnice.
Pavel: To je náhodou nejlepší second-hand – Vy jste určitě taky nikdy žádnou politickou funkci neměla.
To byste nejezdila na kole.
Tereza: Nechme toho. U toho referenda jste už doufám byl.
Pavel: To jsem….nebyl. Já jsem o tom nevěděl. Já ty noviny čtu až teď.
Tereza: Doufejte, že lid řekne Ano. Když souhlas unikne jen o jeden jediný hlásek, tak vás vyhledám
a vyškrábu vám oči.
Pavel: No tak. Jako by na tom vstupu závisel váš život. Ani se neznáme a už byste mi škrábala oči?
Tereza: Jsem Terka.
Pavel: Já Pája. Těší mě. Takže ty jsi, Terko, jak jsem vycítil na vlastní voči, nakloněna pro vstup.
A přinese nám to něco?
Tereza: Že se ptáš, Pájo.Spoustu výhod. Například budeš moci časem pracovat legálně po celé Unii.
Pavel: Fuj, pracovat. Nestraš. Nepracuju ani doma a potáhnu se kvůli tomu někam do ciziny…
Tereza: To už právě nebude okolo žádná cizina. Pustí tě všude na občanku.
Pavel: I s tímhle ksichtem (ukáže se svůj obličej)?
Tereza: Máš pravdu. Skoč si radši ještě k holiči. Ale rychle než budou kadeřnické
služby přesunuty do vyšší daňové sazby.
Pavel: K holiči nechodím, já si řežu vlasy kudlou. A holím se taky tak. –
To vypadá, že nás kvůli tomu vstupu čeká série zdražování, co? - Děkuju nechci.
Tereza: Ano, ceny se budou postupně přibližovat k cenám jaké jsou v Unii.
Někomu se to samozřejmě líbit nebude…
Pavel: Komu by se to líbilo. To pro mě bude doba temna. Lidi budou mít hlouběji
do kapsy a nezbude jim nic na almužnu pro mě, nebohého válečného invalidu.
Tereza: Válečný invalida? Och, to jsem nevěděla.
Pavel: Nechlubím se tím na počkání, ale jsem chromý na obě nohy. Když se někam
chci přesunout, musím požádat nějakého svalovce, aby mě tam odnesl.
Tereza: Mrzí mě to. A jsi válečný invalida, říkáš? Každá válka je strašná.
Během které se Ti to stalo?
Pavel: Během vietnamského konfliktu. Byla to strašná bolest.
Tereza: Byl jsi ve Vietnamu? Nevěděla jsem, že tam byli i nějací Češi.
Pavel: No, já tam přímo nebyl. Mně se to stalo v té době. Ve Vietnamu zuřila válka
a já v Praze spadl ze římsy…válečnej invalida jako vyšitej. Jen mi nechtějí dát žádnou náhradu.
Tereza: Spadl jsi ze římsy?
Pavel: Ve Vodičkově ulici. Někdo rozrazil okno, do kterého jsem vyřezával diamantem otvor.
Drzost, co? Pak jsem šel na tři roky sedět…nebo spíš v mém případě ležet. Nikoho
nezajímalo proč jsem kradl. Potřeboval jsem nakrmit tři hladové krky a manželku. Když jsem
vyšel z vězení už žila s někým jiným. Nezbylo mi nic. Skončil jsem na ulici.
Tereza: Dojímáš mě k slzám, Pájo. Dala bych ti něco na přilepšenou, ale dělám pouze
za minimální mzdu. Úřad práce mi dohodil práci v útulku pro psy.
Pavel: Vidíš, kdybych byl zatoulaný pes, tak mě dáte do útulku a postaráte se o mě,
dokud si mě někdo nevezme domů. Ale já jsem zatoulaný člověk. Pro takové jako jsem já,
nejsou žádné útulky. Nikdo nás nechce, všichni si na nás ukazují, odvracejí od nás tvář,
opovrhují námi. A my jsme přitom byli kdysi taky lidi jako oni. Nikoho z nás by nikdy
nenapadlo, že skončíme na ulici. Ale Osud s náma měl jiný plány. Jsou v Unii taky
bezdomovci, nebo je tam o lidi na samém okraji společnosti nějak postaráno?
Tereza: To bude asi stát od státu různé. Všude by měla být vyšší životní úroveň, ale bída
byla, je a bude. Jen je čím dál tím víc skryta očím veřejnosti.
Pavel: A vstupu se asi neubráníme, že?
Tereza: Bylo by špatné, kdyby všichni okolo nás vstoupili a my zůstali mimo. Taky jsem
byla ze začátku skeptická, ale pak jsem si zjistila všechny fakta a obrátila.
Pavel: Zkusit se má všechno. Změny jsou nutné. Kdyby nebylo změn, vše by uvízlo
na mrtvém bodě a lidský vývoj by se zastavil.
Tereza: Takže chceš jít hlasovat?
Pavel: No, jít asi není pro mě to správné slovo….
Tereza: Jé, promiň, já zapomněla.
Pavel: Nic se neděje. Ale ať vyhlížím jak vyhlížím, na obzoru jak na potvoru žádný svalovec.
Budu muset požádat tebe.
Tereza: Sice nejsem kulturistka, ale něco unesu. Někteří psi u nás v útulku váží jistě víc než ty.
Pavel: To víš, diety střídané hladovkami….
Pomáhá mu vstát. Pavel má bezvládné nohy.
Tereza: Hodím tě na moje kolo a potlačím, ju? Máš s sebou doufám občanku?
Pavel: Au…jo mám.
Tereza: A trvalé bydliště?
Pavel: Tady ta lavička. To je moje letní sídlo.
Tereza: Nemáš ho někde aspoň nahlášené?
Pavel: Mám, neboj. U bratra. Sice se mnou nemluví, ale pro úřady žiju u něho.
Chodí mi tam pošta. Ale právě jen od úřadů. Jinak nemám nikoho.
Pavel sedí na kole. Nohy mu visí volně. Tereza ho začne tlačit.
Tereza: Bude to jen tak tak.
Pavel: To jsem nežral. Já, válečnej invalida, jedu do Unie. Do Unie s píchlou duší!
K O N E C
21. 4. 2004