Václav ROMAN
Postavy:
Václav Homolka
1 zlodějka
2 zlodějka
Anna
Sluha Žertík
Marie Homolková – matka Václava
Richard Otec – Otec Anny
Rút – jeho žena
Dvě zlodějky se krčí za hromadou hnoje. Kousek dál stojí mladík a nervózně přešlapuje.
1zlodějka – Ty bláho. Mě už bolí prdel. A chce se mi čurat.
2zlodějka – Vydrž. Trpělivost nese růže.
1 zlodějka – Růže? Já myslela, že deme čórnout nějaký zlato. Vždyť růže máš přímo tady před držkou.
2zlodějka – Neřvi tolik. Nebo nás ten kluk uslyší.
1 zlodějka – Tak ho zabijem. Stejně čumí jak magor.
2 zlodějka – Mírni se, nebo s tebou už nikdy nepůjdu krást.
1 zlodějka – No prosím. Tak se osamostatni. Vyraž si na sólovou dráhu. Já budu leda ráda.
2 zlodějka – Beze mě bys byla nula.
1 zlodějka – Co to mektáš? Nejbejt mě, jsi v prdeli. Co jsme za poslední týden čórli? Hovno.
2 zlodějka – Tvůj vulgarismus se mi vůbec nelíbí. Měli bychom si ujasnit, že velitelka jsem já. Ne ty.
1 zlodějka – Drž hubu. Vím, kdy mám pravdu. Mám ji totiž pořád. Už dvě hodiny ležíme v hromadě hnoje
a bojíme se jednoho podvraťáka, co tady stepuje.
2 zlodějka – A co bys navrhovala? No, máš nějaký nápad, jak vstoupit do domu, aniž by nás viděl a vyhlásil poplach?
1 zlodějka – Zamordujeme ho.
2 zlodějka – Kromě vraždy a jakéhokoliv násilí ovšem.
1 zlodějka – Že já radši nekradu s Mařenou. To by bylo krambéro.
2 zlodějka – Krambéro nic není.
1 zlodějka – Spisovně ne, ale v zlodějském slangu to znamená….
2 zlodějka – Nech toho. Mě nepřechytračíš. Studovala jsem lingvistiku na vysoké škole.
1 zlodějka – No jo. Pani chytrá, co nikdy neřekne jediný sprostý slovo. To si říkáš zlodějka?
2 zlodějka – Používání vulgarismů z tebe zlodějku nedělá.
1 zlodějka – Vulgarismy. Jdi s tím do prdele. Já chci krást a ne smrdět na hnoji.
2 zlodějka – Pššt. Jde sem někdo nový. A hle. Dcera starosty.
1 zlodějka – Ta čůza nám tady ještě chyběla.
Václav - To je dost, že jdeš. Už jsem myslel, že ses na mě vykašlala.
Anna – Promiň, Vašíku, já nemohla dřív. Moje matka měla nějaké podezření a zamkla mě v pokoji.
Václav – Ta bídná žena! Promiň, že o ni mluvím tak hanlivě. Jak ses dostala ven?
Anna – Zloději si u nás minule zapomněli paklíč. Víš, jak k nám pořád chodí. Chvilku mi to trvalo,
ale povedlo se. Naši lásku nic nerozdělí. Žádné dveře, žádné zákazy, žádné….proč tak smrdíš?
Jakobyses rok dva nemyl.
Václav – Ale běž. To nejsem já. Stojíme u hromady hnoje.
Anna – A proč stojíme u hromady hnoje?
Václav – Protože to je jediné místo, kam si netroufne ten váš rafan.
Anna – Ty se bojíš Alfíčka. Vždyť to je čivava.
Václav – Nebojím. Mám na psy alergii. Lékař mi doporučil se jim co nejvíce vyhýbat.
Anna – To já mám ale psy strašně ráda. Až budu velká, chci si založit psí farmu.
Václav – Počkej. To jsi mi nikdy neřekla.
Anna – O dětech jsme taky nikdy nemluvili a dělal bys je pořád.
Václav – Na děti nemám alergii. Na psy ano. Uvědomuješ si, že by to mohlo znamenat konec naší lásky.
Anna – Můžeš bydlet na hnoji….ale nebavme se o tom. Tolik jsem se těšila na tvé polibky.
Václav – Miluje tě.
Líbají se. Zlodějky vystrkují hlavu ze skrýše.
2 zlodějka – Nekoukají. Mají zavřené oči. Jak romantický pohled. Hned bych se přidala.
Tiše se kolem nich proplížíme.
1 zlodějka – Tě péro. To je úchylárna..Já bych je nejradši vodkráglovala.
2 zlodějka – Rychle zalez. Zase sem někdo jde.
1 zlodějka – Do hajzlu. Dvě v noci a tady je provoz jak na hlavní třídě v pravý poledne.
Zlodějky se zase schovají. Přichází Sluha Žertík s tlumokem na rameni.
Sluha – To je dost, že jsem venku. Ponižování, kterého jsem se v tomto domě dočkal, bych nikomu nepřál.
To byl děs. Leštit parkety, okna, auta. Klepat koberce, ubrusy, kosu. Utírat prach, nádobí, zadky malejch dětí.
No prostě hrůza. A co je nejhorší, dělat všem šaška. „Pán se nudí, tak ať si do mě kopne.“
„Paničko koukejte, jak umím šilhat.“ A čeho jsem dočkal na oplátku? Jen opovržení.
Ale teď odsud uteču, a už mě tu nikdy nikdo neuvidí.
Anna – Žertíku, kam jdeš s tím tlumokem?
Sluha – Á slečna Anna. – (stranou) To je pech. –
Ale jdu se jen tak provětrat. A vy na procházce, na procházce?
Anna – No já…víš, nemohla jsem usnout, tak jsem šla na čerstvý vzduch a potkala tady pana Václava.
Pak mi spadlo smítko do oka a pan Václav byl té dobroty, že mi to vyndal.
Sluha – (stranou) To ti tak budu věřit, komteso. Na čerstvý vzduch a stojí u hromady s hnojem.
Václav – Já snad už půjdu.
Anna – To je jen náš sluha. Toho se bát nemusíš.
Sluha – (Stranou) Jen sluha – tady se člověk nedočká lepšího zacházení. Ještě že odsud odcházím.
Anna – Žertíku, kam jdeš?
Zašilhej, ať se s Václavem trošku zasmějeme.
Sluha – (Stranou) Vidíte, a vy jste si mysleli, že si to vymýšlím. Ale já už pro ně koulet očima nebudu. –
Heleďte se, slečinko, ať vám zašilhá očima tady pan Václav.
Anna – Co si to dovoluješ?Ty,
obyčejný sluha.
Sluha – Stejně už vám šilhá do výstřihu, možná i jinam.
Anna – To je vrchol! No tak Václave, řekni taky něco. A co se tak červenáš?
Sluha – Ty brďo, on se stydí. Já ho odhalil. Šmíráka!
Václav – Já radši půjdu.
Anna – Ne, nikam nepůjdeš. Nebo na tebe zavolám Alfíčka.
Václav – Ne! Alfíčka ne. To radši zůstanu.
Sluha – Vy jste mi komediant. Takový statný mladík a bojí se psa, kterého by strčil do kapsy.
Václav – Já se ho nebojím. Jsem na psy alergický. Otečou mi ruce, udělá se mi vyrážka.
Ať Alfíček zůstane tam, kde je.
Sluha - (Stranou) Že by jí fakt jenom vyndával smítko z oka. Komtesa přeci nadevše miluje psy.
Jednou chce mít farmu, ale to už vám asi říkala. A on je na ně alergický. Ale předtím se tak červenal…
Anna – Žertíku, byla bych moc ráda, kdybys o tom, cos zde viděl, pomlčel a pokud možno to zapomněl.
Sluha – (Stranou) Takový souvětí. Hrome, oni spolu asi fakt něco mají. Přeci by nechtěla, abych pomlčel o tom,
že jí někdo vyndával smítko z oka. Toho bych mohl využít. –
Zapomenu, ale ne zadarmo.
Anna – Myslela jsem si, že budeš chtít úplatek. Korupce už je skutečně všude – tady máš korunu.
Sluha – Nechci peníze. Chtěl bych něco jiného
Václav – Tak Aničky se ti zachtělo? A to si troufáš ji žádat o ukojení svých sexuálních choutek přede mnou?
Sluha – Pane….
Václav – Co na mě mluvíš, skrčku?
Sluha – Položil jste mi otázky, pane, chtěl jsem je zodpovědět.
Václav – Kuš!
Anna – Když by mu to pomohlo zapomenout, překousnu odpor a pomiluju se s ním.
Václav – Copak jsi děvka?
Sluha - (Stranou) Tak to on asi ještě neví, že se spustí s každým. – Přátelé, já nemyslel na sex.
(Stranou) Než tady s tou nymfomankou, to radši nikdy. – Chtěl jsem jen drobné protislužbičky – nic choulostivého.
Václav – To je jiná.
Anna – To je škoda – teda jiná.
Jaké protislužbičky, Žertíku?
Sluha se vždy při oslovení „Žertíku“ zatváří znechuceně.
Sluha – Především mi už neříkejte nikdy Žertíku. Nikdo!
Anna – Proč ne? Vždyť se tak jmenuješ.
Sluha – Ale prdlajs. To jsi pro mě vymyslel váš otec, když mě přijímal.
Václav – Není to zase tak ošklivé jméno.
Sluha – Že není?! Jak by se vám líbilo, kdyby vám někdo říkal „Žertíku?!!
Václav – No, nelíbilo.
Anna – A jak ti mám tedy říkat?
Sluha – Don Pedro.
Václav – To není o moc lepší.
Sluha – Budete mi říkat, done Pedro, nebo všechno vyslepičím. Záleží mi tom.
Anna – Dobře, Pedro.
Sluha – Celý se to bude říkat. Ne jenom půlka.
Anna – Promiň od teďka ti teda už neřeknu jinak než done Pedro. Spokojen, done Pedro?
Sluha – Jo. Ale to není všechno.
Anna – Co ještě?
Sluha – Za další se za mě přimluvíte u svého otce, aby mi dal více volných dní. Jeden den za čtyři roky se mi zdá málo.
Anna – Já myslela, že máš jeden den volna ročně.
Sluha – To by bylo bážo. Ale bohužel mám ve smlouvě uvedeno, že mým jediným volným dnem je 29. únor.
A ten je jen jednou za čtyři roky.
Anna – To jsem nevěděla
Sluha – Já taky ne. Uvědomil jsem si pozdě. Jednou, myslíc si, že je 29. února, jsem si trochu přispal.
Váš otec rozrazil dveře do mé světničky a div mě nezabil. Prý jak je možné, že se flákám. Pravil jsem,
že mám dnes slíbený den volna. Div nepuknul zlostí. „Ta verbež,“ křičí na mě „jeden to živí, poskytne
tomu střechu nad hlavou a jak se mu to odvděčí? Dělá si to volno, kdy se mu zlíbí.“ S vědomím, že jsem
v právu jsem mu ukázal smlouvu. On jen zakroutil hlavou a vytáhl kalendář. A já jen čuměl.
Po 28. únoru následoval 1. březen. Nejdřív jsem si myslel, že má vadnou kopii, ale ve všech kalendářích
v domě to vypadalo stejně. Rezignoval jsem a šel leštit parkety.
Anna – Přimluvím se za to, Žertíku….teda done Pedro.
Sluha – A strašně nerad klepu koberce.
Anna – A co já s tím zmůžu. Mám tatínkovi navrhnout, aby koupil plovoucí podlahy?
Sluha – Ne. To po vás nechci. Kdybyste je spíš klepala vy.
Anna – Já? Mám téměř modrou krev, nemůžu pracovat.
Sluha – Myslel jsem, že chcete, abych zapomněl. Ale vypadá to, že ne.
Václav – Počkej. Nějak se dohodneme.
Anna – Já koberce klepat nebudu. Nikdy!
Václav – Před chvilkou by ses s ním pomilovala a teď ti je proti srsti klepaní koberců?
Anna – Za co mě máš? Za nějakou služku? K něčemu takovému se nikdy nesnížím.
Sluha – No mě je to jedno.
Václav – Já ti s tím klidně pomůžu. Nebuď tak tvrdohlavá. Jestli to don Pedro řekne tvému otci,
bude to konec naší lásky. Víš, že jsem v nemilosti.
Sluha – To jsem netušil. A co jste provedl, smím-li se ptát?
Václav – Já nic, ale jsem z rodiny, kterou nemá moc rád. Naše rody se mezi sebou navzájem nenávidí.
Vraždy, únosy, atentáty. Kdybys četl noviny, každý den tam o té naší válce je.
Sluha – Aha. Takový novodobý Romeo a Julie. To vám moc nezávidím. Ale jestli jednou za
čas vyklepete koberce, můžete se tady na hnoji scházet dál. Navzdory tomu, že jsem vás odhalil.
Václav – Aničko, prosím tě. Copak ti nezáleží na našem vztahu.
Anna – Záleží a jak.
Sluha i Václav jí visí na rtech.
Anna – Přemluvils mě. Snížím se k tomu.
Václav a Sluha – Hurá!
Sluha odchází stranou.
Anna – To je snad nejvyšší důkaz mé lásky.
Václav – Ano, Anno.
Anna – Vašíku, Vašíku. A miluješ mě ty?
Václav – Ano.
Anna - Ptám se tě, tak odpověz.
Václav – Říkám ano.
Anna – Ale já nechci abys mě oslovoval. A už vůbec ne Anno. Jsem přeci tvoje Anička.
Chci slyšet odpověď na otázku, jestli mě miluješ.
Václav – Ano, Aničko.
Anna – Ne! Jsi hroznej.
Václav – Ach jo.
Anno – Sláva. Řekl jsi doufám jo.
Václav – Ano.
Vrací se sluha, táhne koberec a klepačku.
Sluha – Vás chvilku poslouchat, to by jeden zmagořel. Tady můžete začít.
Anna – To mát být co?
Sluha – To má být koberec. A tímhle se to klepe. Pan Václav by mohl třebas držet tohle a vy můžete klepat.
Počkejte, držíte to obráceně. Tak a teď ránu.
Václav – Auvajs!
Sluha – Ne do pana Václava. Do toho koberce.
Václav drží koberec a Anna klepe.
Sluha – Jde vám to dobře. Jen tak dál. V tomto domě je jen asi něco přes 400 různých koberců a běhounů.
Anna – Sakra. Ale je to nutná oběť. A už jsi zapomněl, co jsi viděl, done Pedro?
Sluha – Já myslím, že jo. Ale shrňme si to. Jsem don Pedro, budete se snažit abych měl víc volna a plus ty koberce. OK?
Anna – V pořádku. Bude po tvém, done Pedro.
Sluha – To jsem rád. No a teď už musím jít. Sbohem.
Anna – Kam jdeš?
Sluha – (stranou) A ona se bude pořád ptát a pořád. – Jdu pryč. Navždy. Utíkám odsud. Je to jasný?
Anna – Ty prcháš? Pak tedy nechápu, proč to divadlo s koberci a ty ostatní koniny okolo. To snad bylo zbytečný.
Sluha – To je fakt. To mě nenapadlo. No, když už je to ale zařízený, tak se nedá nic dělat. Sbohem.
Sluha odchází. Anna klepe dál.
Anna – Toho škoda nebude, stejně si moc vyskakoval.
Václav – Mohla bys už přestat klepat? Auvajs, už jsem radši zticha.
Anna – Nějak mě to začalo bavit.
2zlodějka – V tom prachu si nás snad nevšimnou. Rychle za mnou.
Plíží se ke vchodu do domu.
1zlodějka – Konečně akce. Už jsem necítila nohy.
Sluha se vrací a vede před sebou postavu, která má hlavu v pytli. Zlodějky se zase rychle schovají.
Sluha – Chytil jsem zloděje. Lezla akorát oknem do pokoje vašeho otce, slečno. Tak jsem ji lapil. Pořádně ji vypráskáme.
Anno – Táta bude mít radost. Už se tu ztratilo tolik věcí.
Otec – Co je to tu za kravál?
Anna – Otče, tady don Pedro právě chytil zlodějku.
Otec – Don Pedro?
Anna – Dona Pedro znáš pod jménem Žertík.
Sluha – Já si začínám na něco vzpomínat. A to se někomu líbit nebude….
Anna – Chtěla bych tě, otče požádat, zda bys mu nepřidal nějaký ten pátek dovolené.
Otec – To sem teď nemotej. Zloděje že chytil? A který to je? Ten v koberci, nebo ten v pytli?
Anna – Ta v pytli. Je to prý žena.
Otec – Žena? Jako polehčující okolnost to brát nebudu. Dostane výprask jako mužský. A co ten v tom koberci?
Anna – To je jen náhodný kolemjdoucí. Nabídl se, že mi pomůže klepat koberce.
Otec – Puč mi tu klepačku. A odkdy ty klepeš koberce?
Anna – Ale…ani nevím. Baví mě to. Ale stydím se za to, tak chodím v noci.
Otec – Jsi hodná dcera. Těší mě, náhodný kolemjdoucí. Odměnu ale žádnou nedostanete.
To byste musel být můj zaměstnanec a to nejste.
Václav – Taky mě těší pane. Jsem Václav.
Otec si ho nevšímá a jde ztrestat zlodějku v pytli.
Otec – Tu máš spravedlivý trest za svůj zločin. Raz, dva, tři….Mám ji tlouct dál?
Rút – Jen ji dej pořádně. Ať si pro příště pamatuje, že krást se nemá.
Otec – Rozkaz, Rút.
Sluha – Pani domácí, tu jsem chytil já. Lezla do pokoje vašeho muže.
Rút – Třeba mi ho chtěla ukrást. Hahaha. Jsi šikovný sluha, Žertíku. Zašilhej.
Sluha – (stranou) Abyste mi někdo náhodou vděčností ruce nezulíbal. – Já šilhat nebudu.
Odcházím odsud. Musíte si najít jiného vola, který bude ochoten vám tady dělat vola.
Rút – Jak to se mnou mluvíš? Ihned na kolena a omluv se. Rychle.
Sluha – Já se budu omlouvat. To víš že jo. Já. Heleďte, mějte se fajn a nazdar.
Odejde.
Rút – Taková drzost. Je mi nějak mdlo.
Klesne na koberec. Václav ji zachytí.
Rút – Ten koberec mě chytil. Zázrak.
Václav – Žádný zázrak. Jsem Václav, náhodný kolemjdoucí. Nic víc. Opravdu. Vaši dceru Aničku vidím dnes poprvé.
Rút – Kdybys s ní chodil, mě by to nevadilo. Čím dříve bude z domu, tím lépe.
Václav – No víte, ono možná….
Anna do něj strčí.
Václav – Anebo taky možná ne.
Otec – Já si myslím, že jsem tu zlodějku už zpráskal dost. Jestli se chcete ještě někdo vyřádit…rád vám ji podstoupím.
1zlodějka – Nechte ji být, vy podvraťáci.
2zlodějka – Ticho.
Otec – Jako by tu někdo křičel. Tam zpoza toho hnoje.
Rút – Tak si vezmi vidle a rozházej ho, jestli se v něm náhodou někdo neukrývá.
Anna – Vtipný, mami.
Rút – Nebuď drzá, Anno! – Nepodíváme se pod ten pytel, abychom viděli, koho jsme chytili.
Otec – Dobrý nápad.
Přetáhne jí pytel přes hlavu.
Otec – Dobrotivý bože. Marie.
Václav – Jé, ahoj mami. Co tady děláš?
Rút – Ona je tvoje matka? Takže
jsi její komplic. Muži, stali jsme se obětí organizovaného zločinu.
Ta žena tě šla zabít a tady Václav se chystal unést naši malou Aničku. Zabalenou
do koberce by
ji převezl přes hranice a udělal z ní prostitutku. Jdu volat policii.
Anna – Mami, ty máš fantazii. Není to jak si myslíš. Václav je můj kluk. Miluji ho. No a je to venku.
V průběhu následující
vzrušeného dialogu se zlodějky nepozorovaně proplíží do domu a postupně
vynáší všechno co najdou. Nábytek, obrazy…několikrát se vrátí, aniž by si jich
někdo všiml…
Marie (vrazí Václavovi
facku) – Vašku, tohle jsi mi neměl dělat. Myslela jsem si, jak jsi vzorný
kluk
a ty se spustíš z holkou z nepřátelského tábora.
Rút – Jó, tak vy jste od Homolků? Čím dál tím lepší. Anno, máš domácí vězení. Až do svatby.
Otec – Já bych z toho nedělal takovou detektivku.
Rút – Ty mlč!
Anna – Do svatby s Václavem?
Marie – To tak. Můj syn si takovou poběhlici brát nebude.
Otec – No tak, Marie…
Rút – Jakou poběhlici. Je to počestná dívka.
Anna – To bych řekla.
Rút – Ty mlč! Co se máš co scházet s někým od Homolků. Mohla bys mít každého jiného.
Anna – Když já už všechny ostatní z ulice měla.
Václav – Počkej, říkala jsi, že jsem tvoje první velká láska.
Anna – No, letos ano.
Václav – Je leden.
Anna – No právě.
Marie – Je to děvka. Tady to máte.
Rút – Tak má holka ráda společnost. No to je toho.. To z ní ale ještě nedělá děvku.
Tebe jsme ale nachytali, když jsi šla krást. To bude ostuda.
Marie – Třeba jsem krást nešla.
Otec – Marie, přiznání není polehčující okolnost.
Rút – No Richarde? To snad ne.
Konečně chápu, proč jsi chtěl mít mermomocí ložnici v přízemí.
(Vrazí mu facku) S takovou čůzou.
Marie – Já jsem slušná žena.
Václav – Ty jsi děvka?
Marie – Václave?!!!
Václav - Jé promiň, mami, to nebylo na tebe. Ale tady na Aničku.
Anna – Já za to nemůžu, že mě každý chce. Neumím říci to slůvku.
Václav – Ne?
Anna – Jo, tohle slůvko neumím říct.
Rút – Slušná žena? Manžela má půl roku pod drnem a už leze za jiným.
Marie – Smrt mého muže s tím nemá nic společného. S tím vaším to táhnu už přes rok.
Otec – To to ale letí, že?
Rút – Ticho budeš! Tak ty smilníš. Ty smilníš už přes rok se starou Homolkovou.
Otec – Promiň. Nechtěl jsem tě ranit.
Rút – Myslíš si, že mě to nějak bolí?
Marie – No, moc šťastná z toho nejsi.
Rút – Že máš jinou mi nevadí. To jsem ostatně věděla. Že máš jí to mě štve. Po generace
se nenávidíme a ty si ji taháš do postele. A ty taky přestaň tak hloupě čumět. S Homolkou máš utrum.
Anna – Sbohem Václave.
Václav – Počkej! Kam jdeš?
Anna – Jdu tě vyřadit z kartotéky.
Václav – Takhle to nejde. Co vyvolalo tu nenávist.
Marie – Proč to chceš vědět?
Václav – Protože se mě to úzce týká. Mám právo na informace.
Rút – No tak mu to prozraď.
Václav – Mami sem s tím.
Anna – Na to si počkám.
Marie – Naše rodiny se nemají už po generace v lásce….Má to kořeny v rasové nenávisti…
Václav – Co? Vždyť jsme všichni bílý.
Otec – V rasové nenávisti to není. Jde o majetkové rozdíly.
Anna – Jakže. Vždyť mají v sejfu stejně peněz jako my.
Václav – Odkud víš, kolik máme v sejfu?
Anna – To je první věc, kterou musím vědět. Zlozvyk.
Rút – Moje výchova. – A vy dvě hrdličky dejte pokoj s rasovou nenávistí a majetkovými rozdíly.
Svár je v tom, že Homolkovi jsou komunisti.
Václav – Cože?
Marie – My a komunisti. To vy jste komunisti. Homolkovi jsou demokrati až za hrob.
Rút – Demokrati jsme my. Vy jste bolševici!
Marie – Nenávidím komunisty.
Otec – My je taky nenávidíme.
Anna a Václav: Proč jsou tedy naše rody na meče? Proč ty pomluvy, únosy a atentáty?
Otec – No, protože…proč?
Rút – Proč?
Marie – Proč?
Václav a Anna – Proč chceme vědět!
Rút – Já vlastně nevím.
Otec – Já taky ne.
Marie – Naše nenávist byla neopodstatněná. Uměle živená. Pojďme si podat ruku.
Otec – To je nápad. Odhoďme zlost a pojďme se milovat.
Rút – To první ano, ale milovat se už dnes nebudete! Máš taky nějaké manželské povinnosti.
Otec – Co tak najednou?
Rút – Ale…Žertík odešel a teď neseženeme náhradu.
Otec – Tak já ti budu sloužit, moje domino.
Marie – Já se teda stavím až zítra. Už nemusím lézt oknem, že ne? Podívejte se na mladý.
Jak dvě hrdličky. Pravá nefalšovaná láska. To jsem zvědavá jak jim dlouho vydrží.
Koukají na mladý pár, který se stále objímá. Mezitím Rút odejde do domu.
Václav – Aničko, miluju tě!
Anna – A nezlobíš se na mě? Že jsem ti lhala s tím, že jsem prve byla ještě panna?
Václav – Nezlobím. A nebudeš se zlobit, když ti po těch zjištěních nandám pás cudnosti?
Anna – Ne. Je to totiž jediné řešení, jak ti zůstanu věrná. A dáš mi k tomu klíček?
Václav – To snad by se nehodilo.
Anna – Ty mi ale vůbec nevěříš.
Václav – Věřím.
Marie – Děti.
Otec – Taky jsme takový byli.
Rút přiběhne s křikem.
Rút – Byli jsme vykradeni! Všechno je pryč. Nic nám nezbylo. Ukradli i Alfíčka…
Omdlí. Její muž ji chytí.
Otec - Co to říkáš, Rút?
Rút: Nemáme nic. Zloději prašivý. To oni! To Homolkovi!
Marie – Co si dovoluješ? Obviňovat mě?!
Rút – Dva Homolkovi odvedli naši pozornost a další Homolkové nás mezitím vyrabovali.
Marie – To jsi neměla říkat…
Otec – Nemáme jistotu….
Rút – Ty mlč. Anno, domů!!
Marie – Ale, mami…
Rút – Domů jsem řekla. Neodmlouvej. Proto se nenávidíme.
Marie – Proč?
Rút – Proto. S nima se prostě nedá jinak vycházet. A doufám, že jsi s ním nepřišla do jináče.
Anna – Těžko. On se ani pořádně netrefil.
Anna odejde.
Václav – Co to povídá?
Marie – Domů. Nenecháme se od nich urážet.
Odchází Marie a Václav.
Otec – Mně to přijde jako zbrklé rozhodnutí…
Rút – Kuš! Vždycky jsme je nenáviděli a budeme je nenávidět zase dál. Jasný?
Otec – Jasný…
Odejdou. Přichází Zlodějky.
2 zlodějka – Vidíš. Trpělivost nám přinesla růže.
1 zlodějka – Tyvo. To bylo teda krambéro….
KONEC
Email: day@seznam.cz