Nic není náhoda

Václav Roman

1.  Petr nastoupil na eskalátor. Snažil se vyhýbat pohledům ostatních cestujících a prohlížel si reklamy lemující cestu z metra. „Nic není náhoda“ hlásal slogan jedné pojišťovny. Při cestě vzhůru se s ním setkal celkem třikrát. Podíval se na protější stranu, jestli se tam nevyskytuje také. „Nic není náhoda“. Jeho oči se střetly s očima dívky jedoucí opačným směrem. Jen letmý pohled. Naprosto nevinný. Koukali na sebe a Petr na malou chvíli přestal vnímat svět okolo sebe: Spolucestující, reklamní chytáky, pohybující se schody, podivný zatuchlý zápach… to vše bylo najednou pryč. Zůstala jen ona neznámá. V příštím okamžiku se s ní minul. V té chvíli se na něj neznatelně usmála. Nebo měl alespoň pocit, že tak učinila. Později si nebyl jistý, jestli se mu to jenom nezdálo. Bylo to jen nepatrné cuknutí koutky úst. Když vycházel z metra, musel o té dívce přemýšlet. Pamatoval si jen její oči. Blankytně modré, jako dvě křišťálové studánky. Zbytek tváře zůstával zakryt závojem tajemstvím. Viděl ji nepatrný okamžik. Jako by kolem něj prolétla kometa. Nic není náhoda.   ----- Druhý den v ten samý čas na tom samém místě. Petr opět vstoupil na eskalátor. Jako vždy pospíchal do práce. Jako vždy totiž zaklapl budík a trochu si přispal. Tentokrát ho nechávaly reklamy chladným. Prohlížel si lidi jedoucí proti němu. Nebyla tam. Neuměl si racionálně vysvětlit, proč by tam být měla. Proč ji vyhlížel. Že ji zahlédl včera, neznamenalo přece, že tam zákonitě musí být i dnes. Zmizela v davu a on už ji pravděpodobně nikdy neuvidí. Všiml si jiné dívky. Punkery. Usmál se na ni. Ukázala mu prostředníček. Každý holt není takový romantik.   ----- Petr dělal v zoo. Ošetřovatele zvířat. Někdy pěkně nebezpečné povolání. Jeho máma o něj měla vždycky strach. Hlavně když se staral o šelmy. Podle jeho matky třeba takový tygr umí projevit vděk jedině tím, že vás pokouše. Petr si to nemyslel, přesto ho při ošetřování podobných zvířat mrazilo v zádech. Ale strach najevo nedal nikdy. Ten den měl na starost naštěstí pavilon opic. A práce bylo víc než dost, protože dva orangutaní samci si vjeli do srsti. Slabší z nich si ze šarvátky odnesl pár šrámů. Petr vstoupil do klece a zhodnotil situaci. Bude ho muset vzít na ošetřovnu. Pro lidi to sice byla vzrušující podívaná – souboj dvou „divokých“ zvířat. Ale nikdo z přihlížejících si už neuvědomoval, že i zvířata cítí bolest, trpí. Někdo zatleskal. Další vtipně poznamenal, že do klece přidali nového samce „pěknýho opičáka“. Petr chtěl sjet řečníka pohledem, v tom ji uviděl. Stála stranou od ostatních a pozorovala ho - jak se stará o zraněného orangutana. Poznal ji hned. Podle očí. Konečně si připomněl i zbytek její tváře. Jí celou. Usmál se na ni, protože se na něj taky usmívala. Petr se cítil, jakoby mu narostla křídla. Nejradši by nechal orangutan orangutanem, roztáhl mříže a šel za ní. Nemohl. Lehce jí pokývl hlavou. Ona pokývla neznatelně hlavou na oplátku. Byli domluveni. Netušili na čem, ale to nevadilo. Když čistil orangutanovi rány, usmíval se. Ostatní se ho ptali proč, nic jim neřekl. Za hodinu měl přestávku. Oblékl se do civilu – a místo do zaměstnanecké kantýny vyšel jako návštěvník do areálu zoo. Doufal, že ji potká. Že se dozví její jméno. Že… doufal ve spoustu věcí, ale jestli mu zase zmizí, tak se nic z toho nestane. Nezmizela. Seděla na lavičce kousek od orangutaní klece a pozorovala vítězného samce, který se zrovna dvořil samičce. Ta dělala nejdříve drahoty, ale zaimponovala jí jeho síla, takže brzo dostal povolení  a mohl si přisednout vedle ní. „Takhle se nám perou pořád,“ zahájil Petr konverzaci. Nic lepšího ho nenapadlo. „Jako chlapi,“ opáčila neznámá. „Orangutani mají s lidmi hodně společného…“ Petr nechtěl přednášet o orangutanech. Musí změnit téma. Přestávka je krátká. „Petr,“ představil se Petr. „Karolína,“ představila se neznámá – tedy Karolína. „Záslužná práce.“ „Co myslíš? Dělat vyhazovače v orangutaní kleci?“ řekl a oba dva se rozesmáli. V její přítomnosti se musel pořád usmívat. Hned mu došlo, že našel svou spřízněnou duši. A Karolína se usmívala také. Orangutani se na chvíli přestali věnovat jeden druhému. Dívali se skrze mříže na Petra a Karolínu. „Můžeme jít kousek stranou?“ zeptal se Petr. „Copak? Znervózňují tě pacienti?“ „Ne, ale co když se do tebe Bob zamiluje a pak si to bude chtít rozdat se mnou,“ zažertoval Petr a bál se, že přestřelil. „Bob?“ smála se Karolína: „A samička bude určitě Bobina.“ „Cleo. A nesměj se jim. Mám pocit, že některým slovům rozumí.“ Tohle řekl Petr vážně, nebo se při tom alespoň vážně tvářil. Šli stranou. Sedli si na lavičku před klecí s gorilou nížinou. „Včera v metru...“ začal Petr, „… netušil jsem, že se ještě uvidíme.“ „Nic není náhoda.“ Vida, Karolína si pamatuje stejné reklamní slogany, pomyslel si. Usmál se na ni. „Nic není náhoda.“    ---- Povídali si celou přestávku. O tom, jestli to byla náhoda, nebo osud. Karolínu dále zajímalo, jak je na tom je zraněný sok v lásce. Uklidnil ji, že si škrábance rychle vylíže. Horší to bude s jeho srdcem. To totiž odevzdal Clee. Přestávka utekla hodně rychle. Domluvili se na další schůzce. Zítra, po práci. Petr Karolíně slíbil, že ji provede po celé zoo – „Po zavíračce.“ Ředitel to sice neměl rád, ale taky se nemusí všechno dozvědět.   ----  Celý den byl nervózní. Když se ho máma ptala, proč se do práce „tak vohákl“, zabručel, že dnes je „speciální den.“ „Á, rande!“ poznala hned máma. „No možná, napůl.“ „Napůl? Jak může být rande na půl? To jako myslíš, že nepřijde?“ vyzvídala. „Ale ne, nic spolu nemáme. Viděli jsme se spolu teprve jednou. Dvakrát,“ opravil se rychle. „Nemáte, no to je jasný, že nemáte. Nejdřív se přece musíte poznat. Užij si rande!“ slovo rande neopomněla důkladně zdůraznit. Máma tedy jeho nervozitu moc nezmenšila. Petr seděl na lavičce před orangutaní klecí. Clea probírala Bobovi srst. Ty už ses zadal, Bobe. Teď ještě já, pomyslel si Petr a podíval se na hodinky. Něco tady nehrálo. Měla tu už dávno být. K východu se trousili poslední návštěvníci. Za chvíli nebyla v areálu ani noha. Zůstal jen Petr. Počkal o hodinu déle. Nepřišla.      1.  Karolína nastoupila na eskalátor. Kolem ní plno cizích lidí. Všichni pospíchají. Chvíli co chvíli do ní někdo vrazí a pak se omlouvá. V lepším případě. Nic z toho ale nevnímá. Jediné co ji zaujalo je reklama jedné pojišťovny. „Nic není náhoda“. Zase do ní někdo vrazil. „Se tady neroztahuj, nádhero! Ty schody nejsou jenom tvoje.“ Bylo jí to jedno. Přitiskla se blíž k madlu. Minula další plakát „Nic není náhoda“. Kolik jich tu asi je? A jsou i na druhé straně? Podívala se naproti. Spousta lidí směřujících ven z metra. Také se dělí na dva tábory. Jedna skupina se krčí u madla, aby ta druhá mohla doslova vyletět vzhůru. Ať už jim může utéct cokoli. Pak ho spatřila. Jejich zraky se střetly ve stejném okamžiku. Nelišil se od ostatních. Na první pohled nebyl ničím zajímavý. Později nebyla schopná zdůvodnit, čím ji zaujal. Od první chvíle v něm viděla svou záchranu. Přibližovali se k sobě. Koukal na ni jako na bizardní zjevení. Ještě okamžik a minou se…  usmála se. Nebo se o to alespoň pokusila. Čekala reakci, žádná se nekonala. Koukal vůbec na ni? Vzdalovali se od sebe. Neotočil se. Věděla, že to nebylo setkání, kterých za den zažije desítky. „Nic není náhoda“. Ten slogan ji byl od očí. Musí za ním! Dojela k úpatí eskalátoru a hned se procpala ke schodům směřujícím vzhůru. „Kam se valíš, ženská!?“ „Nepředbíhej!“ „Šajze!“   Poznámky ostatních vůbec nevnímala. Najednou to byla ona, kdo vrážel do lidí. Najednou měla důvod pospíchat. Neznámý byl už těsně před východem. „Počkej na mě!“ křičela a bylo jí jedno, že ji všichni pozorují. Bylo jí jedno, že ji nemůže slyšet. Ani se neotočil. Pak jí zmizel z dohledu. Brala schody po dvou. Vůbec necítila, že se hýbají. Všechno kolem se změnilo v barevnou šmouhu. Veškerou svou pozornost upírala k vrcholu schodiště. Vyběhla ven. Pozdě. Muž akorát nastoupil do autobusu. Dveře se zavřely a její náhodná známost se začala znovu vzdalovat. Kousek za autobusem běžela, ale řidič nezastavil. Jezdil rád na čas. Na boční straně si všimla reklamy. „Nic není náhoda.“ Zahlédla ho ještě, jak se na poslední chvíli chytil sedačky, když autobus prudce změnil směr. Pak už nic. Ujel jí někam do neznáma. Přešla k jízdnímu řádu a neznámo dostalo jméno. Konečná stanice Zoo. Nasedla do dalšího spoje. To by bylo, aby ho nenašla! Nic není náhoda.   ---- Pátrání ji překazila smska od jejího ex. „Promin, sem to rano tak nemyslel. Vrat se, kote.R.“ „Parchant,“ ulevila si nahlas. Byla akorát před výběhem ledních medvědů. Medvědice dávala za ucho jednu výchovnou svému potomkovi. Podobnou ťafku dostala ráno ona. Od něj. Ale ne výchovnou. Zhnuseně se otřásla, když si na to vzpomněla. Zaspala a nic nestíhala. Neměla sice kam pospíchat,měla školu až odpoledne, ale její přítel si potrpěl na snídaně. „Sakra! Proč jsi mě nevzbudila!“ začal řvát, když vylezla neohrabaně z postele. Pokusila se ho obejmout, ale odstrčil ji stranou. Div nespadla na zem. To už se valil do kuchyně. A hned byl zpátky… „Kde je snídaně?“ „Promiň. Zaspala jsem.“ „Na co mi seš? Že se s tebou tahám. Se na sebe podívej…“ Zahnala trpkou vzpomínku na začátek hádky, na jejímž konci ji doslova vykopnul z bytu. A teď že to tak prý nemyslel. Magor! „Nech me bejt“ odepsala a vypnula mobil.   ----  Druhý den mohla po neznámém pátrat až odpoledne. Jednak byla ve škole a pak se musela stavit pro své věci. Šla raději s kamarádkou. „Vracíš se?“ zeptal se její ex. „Jde si pro věci,“ odpověděla kamarádka. „Vona nemluví?“ Žádná odpověď. „Tak víš co? Přijď, až se uklidníš a probereme to,“ byl dost nesmiřitelný. Na to položila klíč od jeho bytu na ledničku.  „Co děláš? To si nech!“ „Myslím, že to probírat nechce,“ přeložila mu gesto její kamarádka. „A kam jako půjdeš?“ Karolína se nadechla: „Vona půjde za tím, koho miluje.“ Nechala svého ex stát s pusu dokořán a odešla. Musela se pousmát, když si vzpomněla, jak svému bývalému vyrazila dech. Ze zamyšlení ji vytrhly zvuky šarvátky. Dva orangutani se do sebe pustili hlava nehlava. Kolem jejich klece bylo najednou plno zvědavců. Rvačka skončila dřív než začala. Vítěz se bil do hrudi a předváděl se před samičkou. Poražený se krčil v rohu. Krvácel. Karolíně ho bylo líto. Chtěla se podívat po nějakém ošetřovateli, ale ledva na to pomyslela vstoupil do klece. On a ošetřoval v jedné osobě.   Hned se rozzářila. Nic není náhoda. „Dívej, další opičák,“ poznamenal někdo. Karolína na něj chtěla také zavolat, samo sebou  že něco naprosto jiného, ale spatřil ji dřív, než tak učinila. A tentokrát se také usmíval. Vypadal tak sladce. Navíc s orangutanem v náručí. Poukázal na něj a ona pochopila. Musí počkat. To jí ale vůbec nevadilo. Počká třeba do zavírací doby. Počkat je ten nejmenší problém. Sedla si na lavičku…   ---- … netrvalo dlouho a někdo ji dlaněmi zakryl oči. Přišlo jí to povědomé. „Můj neznámý?“ řekla nejistě. „Můžeš ještě jednou.“ Nemusela. „Vypadni!“ vytrhla se ze sevření a uskočila stranou. Za lavičkou stál její bývalý. Nejradši by ho předhodila lvům. „Sleduješ mě?“ „Kluci tě tu zahlídli. Dali mi vědět.“ „Zbytečně.“ „No tak. Mrzí mě to. Já se zlepším.“ Nevěřila mu. Podobně jako to ráno se k ní choval už pěkně dlouho. „Ne. Je konec.“ „No tak. Tohle přece není tvůj typ.“ Tázavě se na něj podívala. „Kdo není můj typ?“ „Ten orangutan, na kterého čučíš. Si říkala, že jdeš za tím, koho miluješ, ne?“ „Můj typ to není, ale je stokrát lepší než ty!“ Nejdřív se bála, že ji znovu praští. Neudělal to. Před lidmi raději ne. „Ještě jsem s tebou neskončil.“ „Já s tebou jo.“ „Stejně se vrátíš!“ Na to se otočil a odešel. Ruku do ohně by za to nedala, ale měla dojem, že v jeho očích zahlédla slzy. Sedla si zpátky na lavičku, ale neměla moc času o tom všem přemýšlet. Odkudsi se vynořil  její neznámý. S kouzelným úsměvem ve tváři. Povídali si a usmívali se na sebe a z neznámého byl najednou Petr. Byla šťastná. Potom se přesunuli před klec s gorilou nížinou. „Včera v metru...“ mluvil Petr, „… netušil jsem, že se ještě uvidíme.“ „Nic není náhoda.“ Usmál se na ni. „Nic není náhoda.“ Vida, ten slogan ho taky zaujal, pomyslela si Karolína. „Jak to vypadá s tím malým orangutanem?“ zeptala se. „V první řadě, není malý, ale už normálně dospělý. Jenom nemá takové svaly. A bude v pořádku, jde jenom o pár stehů. Z toho se vylíže. Horší to bude s jeho srdcem, to patří Clee.“ A moje tobě, Petře – pomyslela si Karolína. Petra nenechávala v klidu jedna věc: „Věříš v osud? Nebo to byla náhoda, že jsme se potkali?“ „Nic není náhoda,“ reagovala a dodala: „Když tomu nepomůžeš, nic se nestane.“ Nakonec dospěli k tomu, že jejich setkání v metru náhoda byla, ale zbytek už byl v Karolínině režii… „… ale z toho autobusu jsem mohl vystoupit kdekoli. Nebo kdybych sem jel jenom jako host, nebo dělal v jiný části zoo…“ „Tak to možná trochu náhoda byla,“ uznala Karolína. „Ale jenom malinko.“ „Hezky se mi s tebou povídá… ale musím zpátky za opičákama,“ řekl smutně Petr. „Jen běž, musíš se o ně postarat. A zítra je přece taky den.“ „To je! A mohla bys večer?“ Přitakala. „Tak přijď sem. Provedu tě po zoo. Po zavíračce je to nejlepší!“ „Před orangutanní klecí?“ „Před orangutanní klecí.“   ----  Nepřišla.     1 + 1   Čekal na ni každý večer. Před orangutanní klecí. Kolegové si klepali na čelo: „Místo abys s náma šel „po šichtě“ na pivo, tak čumíš na vopice.“ Neposlouchal jejich narážky. Dušoval se, že si nevyměnili telefonní čísla. Dny byly dlouhé a prázdné. Změnily se v týden. Pak to vzdal. Dál na ni myslel, ale doufat přestal. Nejvíce ho sžíralo, že neznal důvod. Proč? Nebyl její typ, nebo se jí něco stalo? Ani jedno si nechtěl připustit. Mezitím pojišťovna ukončila svou reklamní kampaň. Její plakáty nahradily lákadla na nový film s Leonardem DiCapriem s názvem „Láska, která nebyla“. Nic není náhoda? Vážně? Stalo se to vůbec? Petr nevěděl. Těch pár minut s ní, jako by si vysnil. Ale chtěl snít dál. Pak mu to došlo. Nebyla to náhoda! Ona ho přece hledala. Vždyť to říkala. „Když tomu nepomůžeš, nic se nestane.“ A co dělal on? Nic. Jenom čekal a doufal. Věděl, kam musí jít. Koupil si lístek do poslední řady. Pak se vrátil k pokladně a chtěl ještě jeden. Kdyby náhodou. „Na Lásku, která nebyla?“ zeptala se prodavačka. „Jo. Ale nebojte. Ona bude!“ Prodavačka se na něj usmála. Aby se neřeklo. Seděla pět řad před ním. Viděl ji z profilu, ale hned ji poznal. Měla na sobě sluneční brýle a vedle sebe doplněk, který se Petrovi vůbec nelíbil. Nějaký týpek, který vypadal, že neumí do pěti počítat, ji držel za ruku. Něco jí říkal, ona koukala tupě před sebe. Nereagovala. Petr chtěl nejdřív utéct, ale pak mu došlo, že to není náhoda. I kdyby začala Karolína chodit s někým jiným, určitě by teď s ním nebyla v kině na tomhle filmu! Vstal. Prodral se do chodbičky a sešel až dolů k plátnu. Dělal, že hledá svoji řadu, ale dal si záležet, aby si ho Karolína všimla. Měla brýle a tak si nebyl jistý. Potom neznatelně kývla hlavou. Znamení? Petr vyšel ze sálu. „Už budeme začínat,“ upozornila ho uvaděčka. A stejnou frázi zopakovala i osobě, která opustila sál po něm. Karolíně.   ----  Když ho zahlédla, jak kráčí uličkou a hledá svoje sedadlo, zastavilo se jí srdce. Zastavilo se, aby v příštím okamžiku začalo být o to silněji. Hned jí došlo, že nehledá číslo řady. Hledá ji!   „Blablabla…“ svého přítele, který jí drtil ruku, vůbec neposlouchala. Petr se díval jejím směrem. Vypadal vyčerpaně, zklamaně. Nedivila se. Neznatelně mu kývla hlavou. Otočila se na svého přítele: „Musím si odskočit.“ „Jsem ti říkal, že si nemáš dávat tu kolu. Né, ty musíš mít svojí hlavu! Dělej, než to začne.“ Pustil ji ruku a vyndal z kapsy mobil. To by bylo, pomyslela si Karolína. „Už budeme začínat,“ nechala se slyšet uvaděčka, když vycházela ze sálu. „Ale beze mě.“ Uvaděčka ještě něco odpověděla, ale to už Karolína objímala Petra a přestala vnímat celý svět.   ---- Chtěl se jí zeptat na tolik věcí a ona mu toho chtěla tolik říct, ale když se dva líbají, to se jim těžko mluví. „Pojď, musíme pryč,“ chytla ho za ruku a běželi pryč z kina. Prodavačka lístků za nimi zasněně koukala – tak tohle je ta láska? Zastavili se až v metru. Stoupli si na eskalátor. Dál už se nechali nést. A bylo jim jedno, že blokují i „pruh“ pro chvátaly. Chtěl vidět její oči. Sundal jí brýle. „Ten hajzl!“ „Už je to pryč,“ uklidňovala ho Karolína s monoklem, který vysvětloval všechno. „Proto jsi… proto jsi…“ Po její tváři začaly téct slzy. Po její krásné, těžce zkoušené tváři tečou slzy jako hrachy. Petr zaťal pěsti. Mít toho hajzla po ruce… „Vyhrožoval mi, ale já neměla sílu zavolat policii. Pak byl najednou pozorný. Koupil mi růže a všechno co mám ráda… ale láska a důvěra se koupit nedají. Byl pořád se mnou. Všude. Nespouštěl mě z očí. Nemohla jsem na krok,“ mluvila rychle. Potřebovala to ze sebe všechno dostat. Tu bolest, to utrpení. Potřebovala to ze sebe dostat, aby mohla začít znovu. „Nemohla jsem přijít k orangutanní kleci,“ pokračovala, „ani dát nijak vědět. Probrečela jsem celou noc. Pak jsme jeli k němu na chatu a vrátili se až včera. Nejdřív se snažil, byli jsme spolu pět let a nechtěl se vzdát… ale potom…“ „Co se stalo?“ „… požádal mě o ruku. Ale já ho nechci.“ To vysvětlovalo ten monokl. „Chci tebe.“ „A já tebe! Pojď ke mně, miláčku. Jsi v bezpečí.“ Něžně ji objal a políbil na čelo. Přimknula se k němu co nejtěsněji.   „Docela náhoda ale. Setkat se takhle v kině,“ nadhodil Petr. „Nic není náhoda,“ usmála se Karolína a přitom mrkla na Leonarda DiCapria, kolem kterého zrovna projížděli.