Dnes neznámý kmen Urteků se rozhoduje v referendu, zda se má připojit k Římu.
POSTAVY:
MARGIRIA – velitelka, manželka Kronika
PISTRIA – její pravá ruka, zapisovatelka
DEMÉTRIA – manželka Opia
LUCIA – kozopaska, milá Mília
MEGÉRIA - učitelka
ŠMUDLA – ošklivka, manželka Fňuka
KRONIKUS – kronikář, manžel Margirie
MÍLIUS – zamilovaný mládenec
OPIUS – opilec, manžel Demétrie
FŇUKUS – zbabělec, manžel Šmudly
1. scéna
Na zemi sedí Kronikus a píše něco do bláta. Mílius postává o kus dál a zasněně otrhává květinu. Chvíli se neději nic jiného.
KRONIKUS: Co ti vyšlo, Mílie?
MÍLIUS: Vydrž, Kroniku. Ještě zbývá několik okvětních lístků.
Přichází Opius. V ruce láhev vína.
OPIUS (opile): Co nového na obzoru?
KRONIKUS: Nešlapej mi po mojí kronice. To ne! Pošlapal jsi kapitolu o loňské sklizni.
(Opius se snaží uhnout stranou) Pozor! To byla má nejpovedenější pasáž. Požár seníku. A teď je v….nenávratnu.
OPIUS: Promiň, Kroniku. Trochu se mi motají nohy. Ještě pár doušků tohoto skvělého patoku a budu na nich mít uzel.
KRONIKUS: Pak aspoň nebudeš šlapat, kam nemáš.
MÍLIUS: Tak nevstoupíme.
OPIUS: Co to žvatlá?
MÍLIUS: Jinými slovy, podle té kytky si nás Řím nepodrobí.
OPIUS: Jak jsi na to přišel?
MÍLIUS: Jednoduše. Otrhával jsem postupně okvětní lístky, říkaje střídavě, vstoupíme, nevstoupíme, vstoupíme,
nevstoupíme, vstoupíme, nevstoupíme, vstoupíme, nevstoupíme….
KRONIKUS: Můžeš svůj výklad zkrátit? Beztak opakuješ stále dvě ta samá slova.
MÍLIUS: Jak je libo, ale pak to ztratí své kouzlo. Takže vstoupíme, nevstoupíme a právě nevstoupíme bylo to, co jsem vyřknul nad posledním lístečkem.
OPIUS: Hm, to je po čertech dobrá metoda.
MÍLIUS: Leč musím upozornit, že pravděpodobnost výsledku je pouze padesátiprocentní. Znám to z vlastní zkušenosti. Za nic neručím.
OPIUS: Co ta tvoje kozopaska?
MÍLIUS: Co by? Pase kozy.
KRONIKUS: Radši to ještě prověř. Tady máš další kytku. Ať to máme potvrzený ze dvou zdrojů a můžu učinit zápis do kmenové kroniky.
MÍLIUS: Dobře. Vstoupíme, nevstoupíme…..
OPIUS: To vaše politikaření jde úplně mimo mě. A o co tady dneska vlastně jde?
KRONIKUS: Ale, dostali jsme nabídku od Římského císaře, jestli se prý nechceme stát součástí jeho impéria.
Právě prověřujeme, jestli se tak stane nebo ne. Členství by pro nás mělo řadu výhod. Jejich posel nám některé
vyjmenoval. Zaručí nám ochranu, měli bychom jednotnou měnu….nechal nám to tady napsané. Tak si to přečti.
OPIUS: Číst sice neumím, ale zkusím to.
Vezme si od něj list a snaží se rozlousknout, co je na něm napsané. Nakonec to vzdá a strčí ho do kapsy.
FŇUKUS (křičí zpoza scény): Dejte ze mě ty špinavé pracky pryč! Nejsem nějaký hej nebo počkej. Jsem Fňukus.
Nejstatečnější muž z celého kraje! Přede mnou se třesou i kameny. Ještě krok a je z vás mrtvola!
Couvá na jeviště. Zastaví těsně před překvapeným Kronikem. Ten mu poklepe na rameno.
FŇUKUS (lekne se): Ááááá! Pomoc!!
OPIUS: Ten Fňukus je fakt baba.
KRONIKUS: Fňuku, pojď sem. To jsme jenom my.
FŇUKUS (bez bázně zpoza scény): Já se vás nebojím!
(ustrašeně zpoza scény) A..a kdo my?
KRONIKUS: Kronikus, Opius a Mílius.
Fňukus se vrací na scénu.
OPIUS: Tu máš láhev. Napij se!
FŇUKUS: Já nemůžu…no, možná krapek. Je mi trapné, jak jsem utekl. Myslel jsem, že to je
lesní duch.
Přihne si z láhve.
OPIUS: Baf!!
Fňukus se lekne a znovu uteče.
OPIUS: A mám po láhvi.
KRONIKUS: Toho bych chtěl vidět ve válce. Nejspíš by strachy z nepřítele vylezl na nejvyšší strom.
OPIUS: Od té doby co se lekl veverky a žuchl dolů jak šiška z borovice, na stromy neleze.
KRONIKUS: Já zapomněl. To je mi hrdina.
Fňukus se pomalu vrací.
FŇUKUS: Nejde tady o mně řeč? Tady máš svou láhev, Opie. Tohle už mi nedělej.
MÍLIUS: Tak teď vyšlo, že jo.
Fňukus, který o něm nevěděl, se ho lekne a do třetice uteče.
OPIUS: Mám takovou teorii, že tahle metoda je k ničemu. Třeba bude pravda na dně láhve. Jako vždy.
Přihne si z láhve a pije pije.
KRONIKUS: Pro dnešek toho necháme. Stejně už nám došly všechny květiny. Pojď se mnou. Natrháme něco
na zítra. Budeme muset zjistit, jestli máme zvýšit daně. Pak tě propustím, abyses mohl věnovat své Lucie.
Proč si sebou tak trhnul? Lucia je přeci holka k pohledání.
MÍLIUS: To je, až na ty kozy. Věnuji jim až přehnanou péči.
KRONIKUS: Možná tak činí proto, že ti chce něco naznačit.
MÍLIUS: Naznačit? To by mě teda zajímalo co.
KRONIKUS: Jen tak mezi námi. Jaký jsou?
MÍLIUS: Odkdy tebe zajímají kozy? Jó, jsou to pěkný kusy. Přijď se někdy podívat.
KRONIKUS: A ona mi je ukáže?
MÍLIUS: A ráda. Chlubí se s nimi každému.
KRONIKUS: To s tebou teda soucítím. To by mě taky štvalo.
MÍLIUS: Tohle mi je jedno. Vadí mi, že až si jí třeba jednou vezmu, budu se o ně muset starat. A já se je
štítím i třebas jenom pohladit. Přijde mi to nechutné.
KRONIKUS (o krok od něj poodstoupí): Aha. No, radši pojďme.
Kronikus a Mílius odchází.
2. scéna
Opius dopíjí láhev. Přichází všechny ženy. Lucia si sedne stranou a hledí do dáli.
OPIUS (aniž by ženy zpozoroval): Přátelé moji, na dně této flašky nic není. Opakuji na dně této flašky nic není.
MARGIRIA: A co má být?
OPIUS: Jé, kluci, vás je tu nějak víc. A nějak jste se zaoblili.
MARGIRIA: Zase opilý, Opie?
OPIUS: Ne, velitelko. Za celou dobu mojí hlídky se nic zvláštního nestalo. Jen dva zající….
MARGIRIA: Jen dva zajíci?
PISTRIA: Mám to hlášení zapsat?
OPIUS: Jen dva zajíci proběhli, a pak už nic.
PISTRIA (zapisuje do destičky): Zajíci proběhli, a pak už nic.
MARGIRIA: Cože se nehlásíš ke svému muži, Demétrio?
DEMÉTRIA: Tohle není můj muž.
MARGIRIA: Není?
OSTATNÍ ŽENY: Není?
OPIUS: Nejsem?
DEMÉTRIA: Můj muž nemá tak opilecký výraz.
OPIUS: Opilecký výraz? Kde bych k němu přišel? No tak, obejmi mě, Demétrie.
DEMÉTRIA: Nesápej se po mě! Slíbil jsi, že už se sklenice nedotkneš. A já ti věřila.
OPIUS: Já slib neporušil. Pil jsem z láhve. Demétrie, netrap svého muže, který je tolik znaven hlídkou a podepři ho.
DEMÉTRIA: Nejsi spíš znaven něčím jiným?
MARGIRIA: To si vyřešte doma.
PISTRIA: Dál už nemám zapisovat?
MARGIRIA (nasupený pohled): Teď můžeš začít. – Nevíš, kde je Kronikus?
OPIUS: Ještě před chvilkou tu byl, něco tu s Míliem řešili. Museli odejít, když jsem se oddával láhvi.
MARGIRIA: Co řešili?
OPIUS: Vstoupit, nevstoupit, vstoupit, nevstoupit….
MARGIRIA: Hráli nějakou hru?
OPIUS: Ne, rozhodovali, zda se spojíme s Římem nebo ne.
MARGIRIA: Cože?
ŽENY: Cože?
PISTRIA (píše): Co-že?
MARGIRIA: Kmen Urteků se nikdy nepřidá k Římu!!
OPIUS: No jo, ale prý by to mělo celou řadu výhod. Počkejte, nějaký posel tady nechal list. Ještě jsem ho nečetl.
Neměl jsem kdy.
MARGIRIA: Ukaž!
Opius a Demétria jdou stranou.
PISTRIA: To je pravý papyrus! Jaká dokonalost oproti hliněnným tabulkám. Ach!!
MARGIRIA (čte): Co by váš vstup pro vás znamenal: větší bezpečnost, stabilitu, prakticky by zmizely hranice,
což by také umožnilo volný pohyb zboží a kapitálu, možnost cestovat, studovat a pracovat po celém území
Římského impéria. Na druhou stranu byste museli přijmout naši měnu a naše zákony, ale v tom nevidím žádný
problém. S přátelským pozdravem váš Caesar.
Děvčata, jsem na vážkách.
MEGÉRIA: Jako učitelka musím konstatovat, že by to pro Urteky znamenalo velký krok vpřed.
Naše děti by mohly studovat třeba v Galii a malé Galy bych měla na starost zase já.
Ale na druhou stranu na vstup nejsme připraveni. Vždyť nemáme žádné děti. Nejspíš by bylo
nejlepší pár let posečkat.
PISTRIA: Určitě by nám poskytli papyrus. A já bych se už nemusela dřít s těmi destičkami. Ono se to docela pronese.
Tuhle jsem jela na sjezd zapisovatelek. Vzala jsem si s sebou jen sto stran svého pojednání O kmeni Urteků. Než jsem
to tam dotáhla sjezd skončil.
MARGIRIA: To je mi líto. Abychom to ještě…..
PISTRIA: Ono totiž sto kamenných destiček už je docela tíha. Pořádně se pronesly. Jen jsem chtěla vysvětlil,
proč jsem přišla pozdě.
MARGIRIA: Dobře, a my teď budeme…..
PISTRIA: A to to byla jen první kapitola. Kdybych měla vzít celou knihu, to by neutáhl ani slon.
MARGIRIA (začíná být mírně nervózní): Měli bychom o tom hlasovat!
PISTRIA: Ona má totiž skoro dva tisíce stran.
MARGIRIA: Tak si to dořekni, Pistrio!
PISTRIA: Já už jsem skončila.
MARGIRIA: Ne, já si nenechám skákat pořád do řeči.
PISTRIA: Už nemám co říct. Opravdu jsem skončila.
Pauza. Margiria se nakonec osmělí, nadechne se k dalšímu projevu, ale….
PISTRIA: Snad jen, že na té knize ještě pracuji. To je tak všechno.
MARGIRIA: Jedna, dva, tři….
MEGÉRIA: Proč počítá?
MARGIRIA: …čtyři, pět, šest, sedm,…
PISTRIA: Vždy když je rozčílená, počítá….
MARGIRIA: …osm, devět,….
PISTRIA: …do desíti.
MARGIRIA: …deset, jedenáct!
PISTRIA: Když je rozčílená víc, tak do jedenácti.
MEGÉRIA: A když je rozčílená hodně, tak do dvanácti?
PISTRIA: Ne, taky do jedenácti. Do dvanácti neumí.
MARGIRIA: To je od Římu lákavá nabídka, co myslíte děvčata? Myslím, že bychom o tom měli rozhodnout v referendu.
OPIUS: Není referendum takovýto otrhávání kytek?
MARGIRIA: Ne, referendum je všelidové hlasování. Každý se vyjádří o tom, zda nabídkou přijmout či nepřijmout.
Zařídíme se podle toho, jak referendum dopadne.
MEGÉRIA: Já bych navrhovala udělat referendum o tom, jestli udělat referendum o přidružení k Římu. Přeci jenom je
to zásadní rozhodnutí.
MARGIRIA: To je slovo do pranice, ale….
PISTRIA: A co takhle referendum o tom referendu, jestli udělat referendum o vstupu.
DEMÉTRIA: Neměli bychom opomenout ještě referendum o referendu, o tom referendu, jestli udělat to referendum,
o kterém byla řeč na začátku.
OPIUS: Já bych se na referendum, referendum, referendum a
referenrum vykašlal a dal si radši rum.
MEGÉRIA: Po vstupu už náš rum nebude rum, ale tuzemák.
OPIUS: Tuzemák? Tak to hlasuju proti. Jdu domů, ženo, najdeš mě pod peřinou.
Odchází
DEMÉTRIA: Naivko. Já tě hledat nebudu.
MARGIRIA: Radši uděláme jen to jedno referendum. Připrav na to do večera destičky, Pistrio.
PISTRIA: Tak já jdu kutat. Kdyby některá z vás měla čas, mohla by mi pomoct.
ŽENY (zahučí)
PISTRIA: Nemáte čas. Chápu. Jako obvykle musím do dolu na kamenné destičky sama. Už abychom měli ten papyrus.
To bude jiná.
Odejde
MEGÉRIA: Holky, musím se přiznat. Já Pistrie lhala. Mám čas.
DEMÉTRIA: To já taky.
MARGIRIA: Já ne. Musím najít svého muže Kronika a zeptat se ho, proč mi nic neřekl. Ještě si přečtu jeho
poslední zápis do kroniky: „Dnes očekáváme jasnou oblohu bez jediného mráčku, vát bude severozápadní vítr,
který by měl k večeru nabývat na síle. Teploty se budou pohybovat v rozpětí od 20 do 24 stupňů. Biopředpověď
číslo dvě. Střední zátěž. Přeji slunce v duši.“ Vskutku skvělý kronikář. Další generace mu budou vděčné za tak
důležité informace. Já si ho podám!
Odejde
MEGÉRIA: Co je, Šmudlo? Proč pořád pofňukáváš?
ŠMUDLA: Můj muš od mě zase utekl.
DEMÉTRIA: Ten bídák! Jeden je horší než druhý.
MEGÉRIA: To pro vás bude přidružení k Římu velkým přínosem.
ŠMUDLA+DEMÉTRIA: Jak to?
MEGÉRIA: Podle římských zákonů, které u nás v den vstupu začnou platit, musí každý bojeschopný muž na vojnu.
ŠMUDLA+DEMÉTRIA: Na vojnu?
MEGÉRIA: A na sedm let.
ŠMUDLA+DEMÉTRIA: Na sedm let?
MEGÉRIA: Je to tak. To bude klid, co holky?
DEMÉTRIA: To teda bude.
MEGÉRIA: A moc jste se pohádali, Šmudlo?
ŠMUDLA: Ale vůpec. Já mu jen chtěla dát pusu, ale jen co jsem se k Fňukovi přiblížila, vzal roha.
DEMÉTRIA: Hulvát jeden!
MEGÉRIA: Šmudlo, víš jak je Fňukus bázlivý. To se nemůžeš trochu upravit, než mu vlezeš na oči?
Takhle by ses dětí nedočkala.
ŠMUDLA: No, čáp se mě snad nelekne….A co bych měla udělat, Megérie?
MEGÉRIA: V prvé řadě se trochu učesat. Na, tu máš hřeben. Já zatím zavolám Fňuka.
MEGÉRIA: Fňuku, pojď sem. No tak, neschovávej se.
FŇUKUS: Je vzduch čistý?
MEGÉRIA (zakrývá Šmudlo tělem): Ano, na obzoru žádné strašidlo.
FŇUKUS: Co mi chceš, Megérie?
MEGÉRIA: Já nic, tady Šmudla by s tebou ráda…..
Jen co Šmudlu uvídí, zaječí hrůzou.
FŇUKUS: Pomóc, vlkodlak!
DEMETRIA: To je srab, vlastní ženy se bojí jak čert kříže.
ŠMUDLA: Já vím, nejsem šádná krasavice, ale tohle si pšesi nesaslouším. Takové jednání.
MEGÉRIA: To rozhodně ne. Měla bych nápad. Pojďme do mé chýše. Spolu s Demétrií se tě pokusíme zkrášlit.
ŠMUDLA: Vášně? (jako vážně)
MEGÉRIA: Vášně! – I když nevím, jestli to do večera stihneme přeci jenom už je deset dopoledne.
ŠMUDLA: Skušíme to!
MEGÉRIA: Skušíme. – A co ty, Lucio?
LUCIA: Já jenom pasu kozy.
MEGÉRIA: Tak pas, a až se ti nerozutekou.
LUCIA: Neměj obavy.
Šmudla, Megérie a Demétrie odchází.
3. scéna
MILIUS: Má rozmilá Lucio, tady jsi.
LUCIA: Drahý můj!
MILIUS: Kronikus by se rád podíval na tvé kozy.
KRONIKUS: Tedy pokud vám to nebude vadit.
LUCIA: Vadit? Co vás nemá. Jen si poslužte.
Kronikus hledí dychtivě na její ňadra.
MÍLIUS: Kroniku, ty jsi pidlooký?
KRONIKUS: Ne. Proč?
MÍLIUS: Já že kozy se pasou támhle.
KRONIKUS: Skutečně? (Cítí se trapně) Víte, já….máte pěkné kozy. Teda….kozy. Musím jít. Promiňte.
LUCIA: Hledala vás vaše žena. Margiria.
KRONIKUS: No to abych se radši někam zašil.
Odchází
LUCIA: Je to pěkný popleta.
MÍLIUS: Celou dobu, co jsem tě neviděl, jsem se těšil na tu chvíli až tě uvidím, až tě políbím.
LUCIA: Posečkej chviličku.
MÍLIUS: Proč? Snad nemusíš jít dojit?
LUCIA: Ne, to už mám hotové.
MILIUS: Já už se lekl.
LUCIA: Jde o přidružení k Římu. Zajisté jsi o tom už slyšel. Ví to už všichni Urtekové.
Margiria se rozhodla uspořádat všelidové hlasování.
MÍLIUS: Ano, vím o tom.
LUCIA: Musíme říct NE!
MÍLIUS: Já jsem si usmyslel, že bude lepší říci ano. A ty, jako moje budoucí žena, bys měla učinit zrovna tak.
LUCIA: To nemohu. Bojím se, moc se bojím toho jak bude rozhodnuto, Mílie.
MÍLIUS : Nechápu proč? Co se změní. Slunce bude dál vycházet na východě, já k tobě budu dál
chovat stejný cit jako doposud a tvé kozy, které ti jsou nadevše, budou dál dávat mléko
LUCIA: O mých kozách mi teď nemluv. Mám s nimi samé problémy. Stále rostou a nemám je kam dát.
MÍLIUS: Já si všiml hned, že není něco v pořádku. Rád se o tvé kozy postarám. Tak dvě bych zvládl.
LUCIA: Zvrhlíku jeden, jsi horší než ten tvůj podařený kamarád Kronikus. -
Jestli se připojíme k Římu, budou tu platit jeho zákony.
MÍLIUS: No a?
LUCIA: V Římě musí každý bojeschopný muž na sedm let na vojnu.
MÍLIUS: No a? Co je mi do Římanů? Ať si jsou u armády třeba celý život.
LUCIA: Ty to nechápeš? Budeš muset nastoupit na vojnu. Na sedm let. Nevydržím takovou dlouhou dobu bez tebe.
MÍLIUS (klesne mu čelist): A-ha.
Sedne si na pařez.
LUCIA: Musíš hlasovat proti!
MÍLIUS: To je ovšem něco jiného.
LUCIA: Můj Mílie. Prosím.
MÍLIUS: Dobře budu proti. Ale musíš mi to říct!
LUCIA: Mílie! To ne!
MÍLIUS: Čekám.
LUCIA: Víš, že to nedokáži!
MÍLIUS: Zkus to.
LUCIA: Co mi zbývá: Miluji tě, Mílie, nebo tě nemiluji, Mílovaný….
MÍLIUS: Smůla, moje „mílovaná“. Na tom jazykolamu vždy bazíruji, a to ty moc dobře víš. Musím jít.
LUCIA: Nechoď!
LUCIA: Miluji tě, Mílie, nebo tě nemiluji, Mílie můj milovaný. Vrať se, Mílie můj milovaný. Já to řekla!!
4. scéna
Stojí tu nešťastná Lucia. Přichází MARGIRIA a umouněná PISTRIA.
MARGIRIA: Co tu ječíš, Lucio?
LUCIA: Myslela jsem, že se blíží vlk. Chtěla jsem ho zahnat.
MARGIRIA: Vlk? I ty jedna hlupačko. – Že jste se tady milkovali s Míliem.
LUCIA: Ne. Já jsem, prosím, s Míliem nemilkovala. Jenom jsme spolu mluvili. O kozách.
MARGIRIA: No, jo ty tvoje kozy. Málem bych na ně zapomněla. Už jsi je myla.
LUCIA: Ne, prosím. Měla bych?
MARGIRA: No ježišmarja. Se špinavýma kozama by nás z Říma hnali.
LUCIA: Ještě tam nejsme. Závisí na tom referendu.
MARGIRIA: To už je v podstatě jenom taková formalitka. Jednou nohou už v Říme stojíme a
ta druhá už je nakročená.
LUCIA: Ale co když řekneme NE!
MARGIRIA: Ne?
LUCIA: Ano.
MARGIRIA: Tak ano, nebo ne?
LUCIA: NE!
MARGIRIA: Není možná. Běž ke kozám a nepleť se do politiky. Hlavně je umyj.
LUCIA (na odchodu): Tůdle!
MARGIRIA: Drzá kozopaska.
PISTRIA: Mám ji vyškrtnout ze seznamu? Přeci jenom by mohla dělat problémy.
MARGIRIA: Ano,…nebo víš, co nech ji tam. Jedna proti být může. To na výsledku nic nezmění.
Přiřítí se vyděšení Fňukus.
FŇUKUS: Margirie! Margirie!!
MARGIRIA: Uklidni se, Fňuku. Šílíš jako by tě pronásledoval komár.
FŇUKUS: Je to pravda, Margirie? Řekni, že ne!
MARGIRIA: Co jestli je pravda?
FŇUKUS: Prý se připojíme k Římu a každý bojeschopný muž budu muset na vojnu. To by byl můj konec.
MARGIRIA: Ano, každý bojeschopný muž. To se tě ale netýká, Fňuku.
FŇUKUS: To jsem si oddechl.
PISTRIA: Tady máš destičku.
Jelikož je umouněná a Fňukus si ji dříve nepovšiml, ulekne se jí až teď při přebírání destičky.
FŇUKUS: Čert. To je čert. Lidičky, zachraňte se!
Uteče. Přichází Kronikus.
KRONIUS: Fňuku, co zase šílíš? – (Všimne si své ženy) Čert. Pomoc……
MARGIRIA: To ti nezbaštím, Kroniku. Pojď hezky ke mně.
KRONIKUS (poslušně): Ano, drahá? Chtěla jsi mi něco?
MARGIRIA: Hledám tě už celý den! Pistrie, běž rozdat destičky mezi lid. Počkej. Dvě nám tady hned nech.
PISTRIA: Tady, paní.
KRONIKUS: Co s tím?
MARGIRIA: Kdys mi chtěl říct o tom, že nám Caesar nabídl členství v impériu, co? Kdybych si nevzala
do parády opilého Opia, tak bych se o tom asi nikdy nedozvěděla.
KRONIKUS: Já jsem myslel…
MARGIRIA: Kdy ti konečně dojde, že jsme matriarchát? Vy muži jste nuly. Přečti si po sobě zápisy v kronice.
Vždyť je to děs!
KRONIKUS: Snažím se do své kroniky zachytit vše do nejmenších podrobností.
MARGIRIA: Píšeš tam o počasí.
KRONIKUS: Ale nic nezatajím. Zmiňuji se i povětrnostní situaci.
MARGIRIA: Koho to bude kdy zajímat?
KRONIKUS: A co tam mám podle tebe psát, když se nic neděje.
MARGIRIA: Všichni ostatní kronikáři si vymýšlí, nevím proč ty bys nemohl taky.
KRONIKUS: Nejsem sci-fi autor.
MARGIRIA: Tak tě zbavím funkce kronikáře kmene Urteků. – (na odchodu) A opovaž se hlasovat proti!!
KRONIKUS: Běda kmeni, kde má hlavní slovo žena!
5. scéna
Demétria podpírá svého opilého muže, který nemůže sám ani chodit.
OPIUS: Jsi hodná, ženo, žes mi pomohla. Tu máš. Napij se. Nechceš? To nevíš, že jestli vstoupíme
do Římského impéria, tak tohle víno, tohle skvělé vínečko, nadobro zmizí z našich pultů. Škit.
DEMÉTRIA: A ty se divíš? Vždyť to jsou patoky. V Římě vědí, co je dobré.
OPIUS: Na den vstupu bych vyhlásil státní smutek. Tohle je možná moje poslední láhev. (Rozbrečí se) –
To není správné. Co jsem komu udělal, že mi chtějí vzít můj hubolep?
DEMÉTIRA: Nebreč, Opie, v Římě mají taky alkohol, který tě opije.
OPIUS: To vím, ale kdo pro to má takovou dálku chodit. Až do Říma!
Přichází upravená Šmudla doprovázena Megérií.
MEGÉRIA: Čekáte na vyhlášení výsledků?
DEMÉTRIA: Ano, hlasy už by měly být každou chvíli sečteny.
OPIUS: A moje dny taky. (Všimne si upravené Šmudly) Jé, kdo je tahle?
MEGÉRIA: To je Šmudla. Vzaly jsme si jí tady s Demétrií do parády. Že je z ní teď kočka?
OPIUS: Jasně. Kdes byla, Šmudlo, když jsem se ženil?
Dostane políček od své ženy.
OPIUS: Auvajs! – Až tě uvidí Fňukus, tak se tvé krásy okamžitě lekne.
ŠMUDLA: To ne. Megérie, všdyť jste mě nastrojili plávě kvůli tomu, aby se mě nebál.
MEGÉRIA: Nedbej jeho narážek.
DEMÉTRIA: Je to starý opilec.
OPIUS: To jsem se dočkal teda chvály.
Přichází Kronikus.
OPIUS: Á, Kronikus….
KRONIKUS: Nemluvte na mě. Nemám náladu. Jen si tady sednu. Dělejte, že tady nejsem.
Sedne si na pařez.
DEMÉTRIA: Asi se pohádal s Margíriou.
MEGÉRIA: To ona teda nebude mít náladu o nic lepší.
OPIUS: Slyšeli jste? Kronikus tady není. Od toho stání mě už bolí nohy. Kam bych si jen sedl?
Á, pařez. A nikdo na něm.
Opius si sedá na klín Kronikovi.
KRONIKUS: Co blázníš, chlape?!
OPIUS: Ten pařez je nějaký živý. To je jako rodeo. Juchá!!
Kronikus shodí Opia na zem.
KRONIKUS: Příště se koukni, než si sedneš.
OPIUS: Jé, ahoj Kroniku. Kde se tady bereš?
Kronikus si ho už nevšímá a jde si sednou na kraj scény. Přichází Fňukus. Zastaví u Kronika.
FŇUKUS: Kroniku, neviděl jsi někde Šmudlu?
OPIUS: S kým to mluvíš, Fňuku?
FŇUKUS: S Kronikem.
OPIUS: Kronikus tady ale není.
FŇUKUS: Není?
OPIUS: Tak. Není.
FŇUKUS: Duch. To musí být lesní duch!! Pomoc, lidičky…
ŠMUDLA: Fňuku! Nech toho!
Fňukus se zarazí uprostřed pohybu. Zpozoruje Šmudlu a rázem se uklidní.
FŇUKUS: Slečno? Neviděli jsme se už někde?
MEGÉRIA: To je tvoje Šmudla, Fňuku. No.
FŇUKUS (s chvějícím se hlasem): Ne, Šmudla tady není. Doufám.
OPIUS: To si pleteš. Kronikus tady není. Šmudla tady je.
DEMÉTRIA: Trochu jsme ti ji vylepšili.
FŇUKUS: Ne. Tohle nemůže být moje Šmudla.
ŠMUDLA: Já vám to šíkala, še mě nepozná.
FŇUKUS: Je to ona. Šmudlo moje umouněná. Ty jsi teď hezká.
A neumouněná.
ŠMUDLA: Uš se mě nelekneš, aš ti budu chtít dát pusu?
FŇUKUS: Ne, vždyť už nevypadáš jako baba jaga.
Obejmou se.
DEMÉTRIA: Těm to ale sluší.
MEGÉRIA: Měli bychom pak pro Šmudlu vymyslet nové jméno.
DEMÉTRIA: Třeba Mumla. Hele, jak jsi hlasovala?
MEGÉRIA: Co je ti do toho? Volba byla přeci tajná.
Přichází Margiria spolu s Pistriou. Ta nese velkou kamennou destičku.
MARGIRIA: Urtekům zdar!
Všichni. Zdar. Zdar! Zdar!!
MARGIRIA: No, Fňuku, tohle až uvidí tvoje žena.
PISTRIA: Mám to zapsat?
FŇUKUS: Moje žena? Tohle je moje žena.
PISTRIA: No tohle!
MARGIRIA: Polygamie je u nás přísně zakázána!
PISTRIA: To zase bude mezikmenová ostuda!
Demétria a Megéria se tomuto nedorozumění smějí.
MARGIRIA: Co je na tom k smíchu?
MEGÉRIA (smějíc se): Ono to je tak….to nejde….
DEMÉTRIA (smějíc se): My jsme totiž….já nemůžu…
MEGÉRIA (smějíc se): …my Šmudlu…. My ji umyli a učesaly
DEMÉTRIA (smějíc se): a ona teď…já nemůžu dýchat….ona teď vypadá takhle.
FŇUKUS: Tak Šmudlo řekni něco, ať tě poznají.
ŠMUDLA: Miluji tě.
FŇUKUS: To ne. Něco jiného.
ŠMUDLA: Kdyš já nevím, co mám šíct.
FŇUKUS: Tohle bylo dobrý. Stačí to jako důkaz?
MARGIRIA: Já myslím, že ano.
Přibíhají LUCIA a MÍLIUS.
MÍLIUS: Omlouváme se, že jdeme pozdě.
LUCIA: Rozutekly se mi kozy.
MÍLIUS: Tak jsem jí je pomáhal nahánět. Docela jsme se u toho zadýchali.
MARGIRIA: Podrobnosti mě nezajímají. – A máš je umytý?
LUCIA: Trochu jsem je vydrhla.
OPIUS: Já to rád zkontroluji.
DEMÉTRIA: Kuš! Odkdy se ty zajímáš o zvířata?
OPIUS: Aha. Ona jde řeč o zvířatech. Já se asi přeslechl.
MARGIRIA: Když jsme tady konečně všichni, můžu vás obeznámit s výsledky dnešního
referenda.
OPIUS: Počkat. Ještě tady nejsme všichni.
MARGIRIA: Jak to?
OPIUS: Chybí tady Kronikus.
PISTRIA: Netrop si z velitelky blázny, Opie.
DEMÉTRIA: Jo, nepleť se do toho, ty blázne stará.
OPIUS: Ale…
MARGIRIA: Kroniku, je pravda, že tady nejsi?
KRONIKUS: Vy se naotravujete. Jsem tady.– (Na půl pusy) Ale jestli se připojíme k Římu,
tak pak bych tady radši nebyl.
MARGIRIA: Já to slyšela! Nerebeluj!!
KRONIKUS: Já jen, že to bude náš konec. Pohltí nás, bude to náš pohřeb. Vymažou nás z historie.
Za dva tisíce let nebude na světě nikdo, kdo by znal kmen Urteků. To je všechno,
co jsem k tomu chtěl říct.
PISTRIA: To je dobře. Já tu destičku…desku…už dlouho neunesu.
MARGIRIA: Tvůj výlev, Kroniku, nebude mít na výsledek referenda pražádný vliv. Už je to
totiž hotový.
Všichni v napětí očekávají výsledek. Lucia má zaťaté ruce v pěst. Milius ji drží ze zadu za ramena.
Opius se drží své láhve….. Margiria je přejede pohledem.
MARGIRIA: Tady jsou oficiální výsledky. Ještě bych chtěla zopakovat že hlasování bylo tajné. Lid Urtecký
rozhodl, v poměru 9:1, že se připojí k Římu.
Pistrie a Demétrie vypísknou radostí, ostatní se netváří šťastně.
MARGIRIA: Od této chvíle jsem součástí impéria.
LUCIA: To nemůže být pravda.
OPIUS: Sbohem, moje lahvinko. Bylo nám dobře spolu.
KRONIKUS: Nic dobrého nás nečeká. Je to náš konec.
MÍLIUS: Tak jsi měl hlasovat proti a nenechat se zmanipulovat manželkou. A ty, Lucio, jsi mě taky pěkně nakrkla.
LUCIA: Ale já….
KRONIKUS: Já hlasoval proti, mladíku. Co tě nemá.
MÍLIUS: Ne. Já hlasoval
proti. To jediné NE je moje!
KRONIKUS: NE je moje!
LUCIA: Moje!
OPIUS: Všichni jste mě zradili. Sám jsem řekl NE.
FŇUKUS: Nevíte co mluvíte. Bál jsem se změny, tak jsem řekl ne. Já to byl, nikdo jiný.
ŠMUDLA: Ne ne, já šekla NE!
MEGÉRIA: Aby bylo jasno. Už jednou jsem to říkala. Zdálo se mi, že náš kmen není na členství připraven.
Já jsem hlasovala pro nevstoupit.
KRONIKUS: Já.
MÍLIUS: Já!!
LUCIA: Já.
Navzájem se překřikují.
KRONIKUS: Jestli jsme my všichni řekli NE, pak by měl být výsledek opačný. Referendum bylo zmanipulováno!
MEGÉRIA: Jdu napsat stížnost k mezinárodnímu soudu v Babylóně.
Odchází.
MARGIRIA: Dost! Váš hněv je zbytečný. Už se nedá nic změnit.
KRONIKUS: Kdo sčítal hlasy?
PISTRIA: Já.
KRONIKUS: Chci vidět hlasovací destičky!
PISTRIA: Obávám se, že to není možné.
DAV: Jak to?
PISTRIA: Ihned po sečtení jsem je skartovala. Ale máte mé slovo, že ten výsledek odpovídá skutečnosti.
KRONIKUS: Ty podvodnice! Pro získání zásilek papyru ze Říma bys zabila vlastní matku.
MARGIRIA: Ztlum své vášně, Kroniku. Tady máš tlumok.
KRONIKUS: Nač?
MARGIRIA: Nastupuješ do římské armády.
OPIUS: To mu nemůžeš udělat.
DEMÉTRIA: Moc se ho nezastávej. Ty tam míříš taky.
OPIUS: Ouha.
KRONIKUS: Pojď. V tomto prohnilém kmeni se mi už stejně nechce žít.
Podpírajíc Opia Kronikus odchází.
DEMÉTRIA: Všichni mužští.
Lucia obejme svého Mília.
LUCIA: Já Mília nepustím.
MARGIRIA: Pak bude souzen a popraven.
MÍLIUS: Lucio, musím jít. Je to má povinnost. Těch sedm let pro nás bude mít hořký nádech, ale my to zvládneme.
Naše láska je silná.
LUCIA: Ach, Miluji tě, Mílie, nebo tě nemiluji, Mílie můj milovaný. To víš, že tě miluji, můj Mílie milovaný.
MÍLIUS: Tys to řekla! Lásko moje. Konečně. Hned jak se vrátím, vezmeme se. Teď sbohem.
LUCIA: Sbohem. A když uvidíš cestou nějaké kozy, vzpomeň si na ty moje.
MÍLIUS: Vzpomenu a porovnám. Měj se, lásko.
Odejde.
LUCIA (K sobě): Opatruj se.
MARGIRIA: A co ty, Fňuku? Ty nepůjdeš?
FŇUKUS: Říkala jsi přeci, že se to na mě nevztahuje.
MARGIRIA: Nesmíš taky všemu věřit. Hybaj za ostatními.
FŇUKUS: Ne, já se tě nebojím. Zůstanu u své Šmudly.
MARGIRIA: Popožeň ho, Pistrio.
PISTRIA: Bububu.
Fňukus se poleká a vystřelí za ostatníma.
ŠMUDLA (se slzami na krajíčku): To není fél.
Spolu se stejně nešťastnou Luciou odchází.
DEMÉTRIA: Konečně pár let klidu před námi. Bez mužským tu bude ráj.
PISTRIA: Já se spíš těším na ten papyrus.
MARGIRIA: Hned jak ho přivezou tak ho dej na všechny kadibudky místo hliněných destiček. To bude jiná. – Zdar Římu.
PISTRIA a DEMÉTRIA: Zdar. Zdar! Zdar!!
KONEC
2. února 2003