STRÁŽCI ČASU

Posily pro Hannibala

Václav ROMAN

Word verze tohoto románu ke stažení zde

Část první - Tajemství Palom Belom

14. července 2000

Celé to byl bláznivý nápad.

Její bláznivý nápad, uvažoval Ben Damur. Nebýt jí a jeho zaslepené lásky, mohl si užívat prázdniny úplně jinak. Třeba s knihou na kanapi.

I nuda je lepší než tohle peklo.

„Ksakru!“

Noha se mu zabořila do horkého písku. Div, že nespadl na zem.

Nesnášel, když se mu ten sajrajt dostal do bot. Znovu zaklel.

„Zatracená dovolená.“

Shodil z ramen batoh a usedl na něj.

Slunce pražilo a nebylo, kam se před ním schovat. Oblohu bez mráčku křižovali mrchožroutsky založení supi. Sem tam zaletěl jeden až nad Benovu hlavu a děsivě zakrákal. Čekají až padneme, napadlo ho. Už brzy, dodal v duchu a zamrazilo ho. Ne, nesmějí se vzdát!

Loknul si vody. Byla teplá jak čaj. Chtělo by to led.

Znovu se postavil a pokračoval po stopách své přítelkyně. Obdivoval její zaujetí a výdrž. Sotva jí stačil.

Když došel na vrchol přesypu, spatřil ji.

Stála o kousek dál a studovala mapu.

Jane Davenportová.

Kvetoucí růže v nekonečném moři písku. Její dokonale tvarovanou postavu obepínala khaki košile bez rukávů a kalhoty určené speciálně do pouště. Vybavení nakoupila za studijní stipendium

Pohodila hřívou svých blond vlasů a Ben v tu chvíli zapomněl na všechny strasti spojené s jejich úmornou cestou. Při pohledu na tu bezednou studnici krásy vždy bezděčně rezignoval. Za Jane by šel klidně až k branám pekelným.

„Už jsme určitě před cílem. Cítím to v kostech.“ Pozvedla hlavu a spatřila ho. „Á, Ben. Tak už jsi taky dorazil?“

Věnoval jí jeden milý úsměv. „Jó, pečený, vařený Ben ti je opět plně k službám. Omlouvám se za zpoždění, ale zahlédl jsem Stinga a řekl jsem si, že by byl hřích nepožádat o autogram. Nakonec to byla jen fata morgana. Ještěže tak. Dopsala mi tužka.“

Podařilo se mu na její tváři vykouzlit lahodný úsměv. To už stál vedle ní a koukal jí přes rameno do mapy.

„Tady jsme. A tady je Palom Belom.“

Na znamení, že pochopil, pokýval hlavou.

Od jejich cíle je už vskutku dělilo jen pár kilometrů. To ovšem mohlo v tomto terénu znamenat i cestu na celý den.

„Jsi si jistá, že je ta poloha správná?“

„Doufám...“

Och Bože, jak jsme lehkomyslní a nezodpovědní. Vyrazíme si jen tak cik cak do pouště a strážní andělé starejte se.

„Co se ti honí hlavou?“

Ben si nechal chvilku na rozmyšlenou, a pak pravil: „Našli jsme starodávný svitek, psaný prapodivným jazykem. To byl začátek tohoto dobrodružství. Nebýt mého strýce, který má snad na tucet červených diplomů, tak jsme se nikdy nedozvěděli poselství onoho listu. Do rukou se nám tak dostala kusá strofa, znějící: Je nutno najít cíl. Hledej tam, kde v řadě stojí památníky slunce, ale nenechej se jimi plést. Polož jim toliko otázku, jak dostat se máš do Palom Belom. Tam vyčkej mého příchodu. Konec citace.

Co věta, to oříšek k rozlousknutí. Co slovo, to záhada.

Nakonec nás toto poselství zavedlo sem. Do Egypta. Do země, kde v řadě stojí památníky slunce - pyramidy. Po týdnu marného hledání nějakého odkazu na ono podivuhodné místo Palom Belom jsme už měli sto chutí to celé zabalit a vydat se domů. Pouhým pátráním bychom odsoudili celou akci k zániku. Polož jim toliko otázku. Dobrá rada, ale ptej se pyramid.

Dostali jsme se do patové situace. Letenky Londýn-Káhira byly peníze vyhozené nazdařbůh z okna. Pak jsem z dlouhé chvíle, začal rýt do jednoho z památníků slunce otazník. Otázka.

A v tu chvíli jsem si toho všiml. Kámen, který stál přede mnou, měl na svém povrchu podivné skvrny. Když jsem přimhouřil oči, vypadalo to skoro jako nějaká vybledlá mapa. A skutečně. Získali jsme plán cesty k Palom Belom - oáze, která skrývá nejspíš tajemství nečekaných rozměrů.

Teď už jsme čtyři dny v poušti a naše putování jakoby nemá konce.“

Tak tohle předcházelo jejich výpravě za bůhvíčím.

„A pomalu nám dochází voda. Jestli není tvůj orientační smysl seřízený správně, můžou se zdejší supi těšit na pořádnou hostinu.“ Ať bylo jakkoliv kruté, co nyní řekl, usmál se. Věřil jí.

„Jsme na správné cestě. Slibuji.“

„Na tvou duši, na psí uši, na kočičí svědomí?“

„Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí.“

Zadíval se jí pevně do očí. Neuhnula pohledem.

„Pak se není čeho bát. Nejmíň za druhým kopečkem narazíme na naše Palom Belom.“

Začali se znovu brodit rozpáleným pískem.

Za třetím přesypem spatřili Palom Belom.

+ + +

Neprostupná tma.

Absolutní ticho.

Nic nenasvědčovalo tomu, že by zde něco mohlo existovat. Čas hrál v tomto prostoru jakousi podřadnou roli. Sice zde plynul, ale úplně jinak, než jsme na to zvyklí.

Najednou cosi zašustilo. Někdo neznámý ve tmě zívl a s úlevným vydechnutím se protáhl.

Tleskl.

Celý tajuplný prostor se naplnil jasným světlem.

Přesně uprostřed ozářeného místa seděl nepozemsky vyhlížející muž. Jeho vlasy se stříbřitě leskly. V modrých očích se zračila tajemná dálka a vědomí vyššího poznání. Ač celkově působil onen tvor jako stařec, jeho tvář bujela mládím. Nikde žádná vráska, žádná svraštělá kůže. Kosmetický zázrak, nebo ...?

Dlouho jen tak nehnutě seděl a díval se do míst, kde světlo hraničilo s tmou. Předěl nebyl náhlý, ale postupný. Záře přecházela v temno za podivnou mlhou.

Přemýšlel. Za svůj život toho prožil vskutku hodně.

Spánek, ze kterého se před okamžikem probral, mu měl dodat nové síly. Odpočinek mu opravdu prospěl. Cítil, jak mu v těle koluje nová krev. Cítil, že v sobě probudil další netušené schopnosti, jako po každém hyperspánku. Cítil, že je připraven na nejtěžší úkol svého života.

Poprvé od té doby, co zjistil, že je nesmrtelný, se zalekl smrti.

Dobrodružství, do kterého se chystá, pro něj možná neskončí dobře. Zná to riziko, ale jiné cesty pro něj není. Kdyby to nechal plavat... Ne, to nemůže. A pak už je stejně pozdě. Udělá to navzdory zákonům, kterými by se měl každý Strážce času řídit.

Stále se ještě ani nepohnul. Před očima mu probíhal celý jeho život.

On, princ času - nejvyšší Strážce, čekal.

Čekal na příchod jedné osoby. Nemohl dělat nic jiného. Kolečka soukolí Osudu se rozběhla. Už nešla zastavit.

To Cip věděl po mnohaleté zkušenosti víc než dobře.

Podle pozemských měřítek mi je dnes něco kolem deseti tisíc let, napadlo ho. Nejvyšší čas jít do důchodu.

+ + +

14. července 2000 - večer

Dorazili do oázy k smrti vyčerpaní.

Voda jim před dobrými šesti hodinami vytekla do té prokleté pouště. Mohla za to Jane, které vypadla láhev z ruky. Ben to přešel nepříjemným zavrčením. Slunce ten den pražilo jako pominuté. Není pro to divu, že mladý pár poslední metry dělící je od země zaslíbené překonal po čtyřech. Klesli únavou pod první palmou. Ač měli sto chutí vstát a vyhledat nějakého člověka, nebo alespoň studnu, nepodařilo se jim to.

Hrdla měly tak vyschlá, že nemohli dokonce ani mluvit, natož volat o pomoc.

Leželi na zádech a cítili každičké místečko na svém těle.

Že by to byl konec, honilo se hlavou Jane. Ne, vždyť už jsou přeci u cíle.

Zavřela oči a rázem usnula. Nebo upadla do bezvědomí.

Ben byl v agónii. Všude kolem sebe viděl svoje známé, jak se koupou v nádherném bazéně. Dostal zimnici a potil se po celém těle.

Najednou ucítil na svém rameni dotek čísi ruky.

„Mami, mě se ještě nechce jít spát. Chci si ještě hrát.“ zachroptěl.

Ale „maminka“, jakási osmahlá domorodkyně, mu nerozuměla ani slovo. Teď třásla s Jane, která pomalu zase přicházela k vědomí. Ani za mák nevěděla, kde je, a proč se nad ní sklání černoška s obnaženými ňadry.

Obyvatelka místní oázy spustila povyk. Křičela něco v řeči, z které Ben, ani Jane nerozuměli jediné slovo. Zato lidé, kteří se o chvíli na to vynořili ze stínů palem, ovládali tento jazyk bravurně. Štěkali na sebe tím svým podivným pouštním nářečím a ukazovali na dehydrovaná těla dvou badatelů. Nejspíš diskutovali o tom, jak se sem dostali, nebo co s nimi udělají, přemítala Jane. Byla už zase plně při vědomí. Co když si plánují oběd na zítra, blesklo jí hlavou. Opět se jí zmocnil strach ze smrti.

Benovi připadaly všechny problémy a starosti na hony vzdálené. Na debatující černochy se jen bezzubě usmíval.

Když rozhovor skupinky domorodců dospěl do zdárného konce, chopily se Bena i Jane dva páry rukou a odnášely je směrem do oázy.

Pro domorodce, kteří museli denně vynést ze svého domova spoustu písku, aby ho nepohltila poušť, nepředstavovali ti dva žádné břemeno. Bez jediného hlesnutí přepravili na smrt znavené cestovatele do jedné z umně postavených chýší.

Ben a Jane teď leželi na suchých palmových listech v šeru chatrče. Z venku doléhala k jejich uším další diskuse domorodců.

Na obloze mezitím vystřídal měsíc slunce.

Otvorem vstoupila do místnosti temná postava. Dle obrysu ňader Jane poznala, že se jedná o ženu. Dokonce se jednalo o jejich objevitelku. Strach mladou dívku zase pomalu opouštěl.

Ne, není se čeho bát, říkala si v duchu, kdyby chtěli, tak už by nám dávno něco udělali.

Nepřišla za nimi jen tak s prázdnýma rukama. Přinesla vysokou keramickou nádobu.

Voda!

Do Benova těla se při tom poznání opět vracel život. Jelikož byl ve zbědovanějším stavu než jeho partnerka, přistoupila k němu domorodá žena jako k prvnímu.

Pil plnými doušky. Čirá voda ze studně mu připadala nyní lepší než šampaňské. Blahodárná tekutina.

Zarazil se.

Ó, jak jsem egoistický. Myslím jenom na sebe. Málem bych zapomněl na mou milovanou Jane.

Naznačil své zachránkyni, že už má dost a ukázal na žíznící Jane.

Černoška se podivila nad takovýmto chováním. Bez řečí však jeho přání splnila. Domnívala se, že vypije celý obsah nádoby, a že pak bude muset dojít pro novou. Alespoň ušetřila cestu a jeden příděl vody.

Otvorem pronikal do chatrče svit luny.

Ben pozoroval Jane, jak polyká jednotlivé doušky. Když dopila, mile se na ni usmál.

Ten kluk je docela pěknej, projelo jí hlavou, správnej cvok pro mě.

Opětovala mu úsměv, ale to už neviděl, neboť se ponořil do horečnatého spánku.

Jane ho následovala do říše snů chvíli na to.

+ + +

Profesor Samuel Edwards dosáhl nedávno důchodového věku. Jeho činnost teď už spočívala toliko v tom, že vedl čas od času nějakou přednášku. Tím si vždy trochu finančně přilepšil. Jeho oborem byly mrtvé jazyky. Kdysi dokonce platil jako světově uznávaná kapacita. Ale ten čas už minul. O tom, že dosáhl podzimu života, dávaly okolí vědět převážně jeho vlasy. Z kdysi černé přešly pozvolna do bílostříbřité barvy. Drobných vrásek se taky nevyvaroval. Ale přestože už překročil šedesátku, vypadal na padesát. Tím udivoval téměř všechny své přátele.

Kdykoliv mohl, holdoval alkoholu. Pil sice, jak sám tvrdil, s mírou, ale ta jeho hodně překračovala míru všech ostatních.

Dalším jeho zlozvykem byly doutníky. Kdo ho znal, dával si ho do souvislosti s kubánskou havanou. Přesto přese všechno kypěl zdravím a lékař ho neviděl, co je rok dlouhý.

Letošní léto se rozhodl strávit v zemi, kterou měl ze všech nejraději. V Itálii. Neměl ženu, ani děti. Zemřeli při autonehodě. Srazili se čelně s kamiónem, jehož řidič usnul za volantem. Stroj přejel nikým nekontrolován do protisměru. Manželka a syn podlehli na místě, devítiletá dcera Georgie nepřežila složitou operaci. Ten, který to zavinil, vyvázl jen s lehkým otřesem mozku. Profesor Edwards si tehdy div neštěstím neprohnal hlavou kulku. Trojnásobný vrah měl podle rozhodnutí soudu strávit tři roky ve vězení. Jedna smrt rovná se jeden rok života. Samuel nemohl věřit svým očím. Napsal o tom rozsáhlou studii, z níž část vyšla v Times. Pobouřil tím proti sobě dost lidí z právních kruhů.

Ještě před nastoupením výkonu trestu se řidič trucku oběsil na tkaničkách od bot. Nemohl žít s tak potřísněným svědomím. Samuel dostal v tu ránu ještě větší zlost. On tu sílu neměl. Ten, který mu ty hrůzy způsobil, ano.

Tehdy začal pít. Aby překonal smutek. Časem se přes něj překlenul, ale alkohol mu chutnal dál. Naštěstí tím jeho přednášky nijak netrpěly.

Nyní zrovna seděl v jedné z hospůdek na předměstí města Spoleto. Jeho dalším cílem byla Sicílie, ale nyní relaxoval po celodenní cestě nad lahví kvalitního italského vína.

Vše kolem sebe už viděl v jiných barvách než před svým příchodem. Únava byla tatam a profesor se cítil jako zamlada.

Když se podíval na dno láhve, zaplatit útratu, nezapomněl na spropitné a vydal se do svého hotelu.

Ač se už setmělo, potkával na ulici spousty lidí. Měl co dělat, aby do někoho nevrazil. Všechno se mu točilo před očima. To víno mělo teda říz, brblal si pod vousy.

K hotelu mu zbýval ještě pěkný kus cesty, když tu na něj přišla přirozená potřeba.

Ksakru, tohle nevydrží. Zastavil u ústí jedné z četných temných uliček bez osvětlení. Chvíli jen tak postával a přešlapoval, a pak do ní „nenápadně“ vstoupil. Kdyby neměl nameteno, tak by to kvůli možné ostudě určitě neudělal. Ale teď mu svědomí v cestě nestálo.

Ke své spokojenosti si ulevil.

Už se otáčel, že se vrátí zpět na hlavní třídu, když tu zaujalo cosi jeho pozornost. Na zemi před ním u vysypané popelnice se něco zatřpytilo.

„Hergot, co to je?“

Profesor Edwards se sklonil, aby si tu věc podrobněji prohlédl. Mělo to kruhovitý tvar. Žádné přerušení. Náramek. Nejspíš nějaká tretka, pomyslel si. Ale přesto jej zvedl. Hned poznal, že se ve svém odhadu mýlil. Teď, když ho držel v ruce, nepřišel mu jako laciná cetka. Ve slabém světle, které sem pronikalo z hlavní třídy, si všiml, že náramek je vyroben z temně žlutého materiálu. To musí být zlato! To poznání jím otřáslo.

Rozhodl se, že si nález ponechá.

Nasadil si jej na ruku. Kupodivu mu pasoval přesně.

Dříve než se stačil vynadívat, jak se na jeho zápěstí šperk vyjímá, pocítil podivné mravenčení.

„Safraporte, co se to se mnou děje?“

Ruka s náramkem, na kterou byla ještě zaměřena jeho pozornost, zprůsvitněla.

Než stačil profesor Samuel Edwards vykřiknout zděšením, zmizelo jeho tělo úplně.

Jelikož se nevrátil do svého hotelu, vyhlásila po něm italská policie pátrání. Všechny stopy končily u jedné slepé uličky. Našlo se pár stánkařů, kteří ho viděli do ní vcházet. Nikdo však nezaznamenal, že by z ní opět vyšel.

Zmizení amerického profesora Samuela Edwardse mělo zůstat navždy záhadou.

+ + +

Druhý den - ráno.

Bena probudila zničující žízeň. Vlastně pořádně ani nespal, takže se necítil vůbec odpočatý. Strašlivé chvíle bdění, kdy ho pálilo celé tělo, střídaly horečné sny. Čert ví, co je lepší. Teď to měl konečně za sebou. Přežil nejhorší noc svého života.

Jane ještě dospávala.

Nespočtem otvorů v chatrči se k nim prodíraly první ranní sluneční paprsky. Znovu začínalo to ohnivé peklo.

Zavřel oči. Jen tak ležel a vstřebával dojmy ze včerejška. Uvědomil si, že ještě nikdy nebyl tak blízko smrti. Včera po něm sáhla svou chladnou rukou, ale on se jí na poslední chvíli vysmekl. Chvála Bohu.

Něco ho tlačilo na hrudi.

Vnořil ruku do kapsy u košile a vytáhl podivný náramek.

Podivil se nad tím nálezem. Vůbec si totiž neuvědomoval, jak se k němu něco takového mohlo dostat.

Leskl se a ...

Ben Damur si musel promnout oči, a ani pak tomu nevěřil.

Byl celý ze zlata.

Jeho hladký povrch porušovaly pouze tři rýhy na vnitřní straně.

Och bože, to je dokonalost.

Netušil, jak ho nabyl, ale věděl, co s ním udělá. Věnuje ho své milované Jane a při tom jí vyzná lásku. Konečně se rozhoupal. Dnes večer jí vše poví, a pak se uvidí.

Trhl sebou. Kráska kousek od něj se začala probouzet. Rychle schoval onu tajemnou věcičku zpátky do kapsy.

„Dobré ráno, vodonoško. Jsi pěkně opálená.“ Ben si neodpustil svojí denní dávku humoru.

Jane chvíli trvalo, než pochopila jejich situaci: „Připadám si ji jako grilované kuře.“

„Já jako přegrilovaný kohout.“

„S tou vodou mě to mrzí, ale připadalo mi, že je třeba zalít.“

„Ano, třeba v tom písku bylo opravdu zahrabané nějaké semínko. Při zpáteční cestě se nesmíme opomenout podívat na naší malou palmičku.“

„Já jí zase trochu pokropím.“

Dvojici mladých cestovatelů se opět vracel humor. Ač byla včera jejich situace víc než kritická, dnes si z toho tropili legraci.

A právě oním smíchem, který je nejlepším lékem na všechny rány, dali cizinci domorodcům vědět, že jsou vzhůru. Netrvalo dlouho a do jejich chatrče vstoupila osmahlá divoška. Její šat se skládal toliko z nic neskrývající bederní roušky. S nahotou si tady starosti nedělají, napadlo Bena. Cítil jisté vzrušení. Aby ne, ona domorodá žena byla vskutku nádherná. Mohlo jí být tolik, co jim; tedy něco kolem dvaceti. Stále ležel na zádech a pozoroval ten zázrak přírody z dosti dobrého úhlu. Pak se stalo něco, co ani jeden z návštěvníků nečekal. Ta nahotinka promluvila v jejich rodném jazyce; anglicky: „Být už v pořádku? My bát se o vás.“

Jane a Ben se na sebe tázavě podívali. Ale když se nad tím zpětně zamysleli, tak na tom nebylo nic neobvyklého. Angličtina je dosti rozšířený jazyk a dá se s ním domluvit téměř všude. Zaskočilo je jen to, že se s tím jazykem setkávají i v této odlehlé a bohem zapomenuté oáze.

„Rozumět mi?“

„A-ano,“ reagovala Jane, „rozumíme vám.“

Dívka s bederní rouškou se na ně mile usmála: „Už být v pořádku?“

„Samo sebou,“ ujal se slova Ben, „nikdy mi nebylo líp. A to ubytování - prvotřídní kvalita. Nejlepší hotel je proti tomu pajzl.“

Nevěděli, jestli jim rozuměla dokonale, neboť se pořád jen mile usmívala a přikyvovala.

„Když být v pořádku, tak nepotřebovat tuto zázračnou mast.“

Až teď si všimli, že drží v jedné ruce malou nádobu s něčím mazlavým.

Už by odešla, nebýt zoufalého Benova výkřiku: „Ne, počkej, zas tak dobře nám není. Já mám například spálené celé tělo a ta mast by mi náramně pomohla.“

Dívka se zastavila uprostřed pohybu. Otočila se a vešla zpátky.

„Dobře, pane. Tato mast vyléčit všechny bolest. Já vám ji vetřít do kůže. Prosím sundat šaty.“ Tahle mluva se Benovi líbila. Bez okolků splnil její příkaz a svěřil své tělo zcela do jejích rukou.

„Kde vás bolet, pane?“

Ben se na ní podíval a bezstarostně se usmál: „Kdeže mě bolí? Všude, děvenko. Pálí mě celé tělo. Zvláště na některých místech je ta bolest naprosto nesnesitelná, ta by potřebovala speciální pozornost. Až k nim dospěješ dám ti vědět.“

Jane mlčky sledovala, jak mu to ta divoženka patlá po těle. Po chvilce přerušila slastné oddechování svého přítele francouzsky vyřčenou poznámkou: „To bys asi nečekal, že dostaneš u prostřed pouště erotickou masáž, co?“

Ben reagoval ve stejné řeči: „Jakápak erotická masáž. Tohle je ta nejlepší medicína. Neboj, tebe to čeká taky.“

„Aha. Pak tedy doufám, že se na mě už před chýší chystá doktor Kunta Kinte.“

Černošce, které tady všichni říkali Malab, bylo k vzteku, že jí je znalost jazyka bělochů na nic. Mluvili si ještě nesrozumitelnější a zašmodrchanější řečí.

Když Ben zpozoroval, že jeho masérka zesmutněla, stočil k ní opět pozornost: „Já Ben. To Jane. A ty?“

„Já Malab, těší mě.“

„Nás také,“ řekla Jane, a pak si vzpomněla, že se ještě nezeptali, jestli jsou na správném místě. „Kde to jsme?“

Malab se podívala nechápavě na Bena. „No, přeci, vy být v chýši.“

Ben se začal chechtat. „Jane myslela, jak se jmenuje tato oáza.“

„Á, tak. Oáza jmenovat se Palom Belom.“

„Sláva!“

„Tak jsme tady správně.“

Malab nevěděla, proč to ty cizince tak potěšilo. Jen zakroutila hlavou.

„A Malab,“ ozval se Ben, „sežeň nám, prosím tě, dvě bederní roušky.“

Jane mu věnovala nasupený pohled.

„No, co? Přece se nebudeme péct v těhle hadrech.“

+ + +

Cip, nejvyšší strážce času, se probral ze strnulosti a dlouhého zamyšlení.

Luskl prsty. Neviditelný zdroj osvětlil území několika set hektarů. Jaká nádhera. Všude vůkol šuměly zdravím bující lesy. Kousek za prostranstvím, kde seděl na svém loži, se rozkládalo křišťálově čisté jezero. Na severní a východní straně se vypínaly vysoké hory, jejichž vrcholky pokrýval sníh. Na jihu a západě tvořilo hranici jeho říše neskutečně modré moře. Kousek odtud protékala řeka - přítok jezera.

Tohle byla říše prince času. Nenašli byste ji nikde na zemském povrchu. Jednalo se o nepochopitelný časoprostor. Útočiště Strážců času.

Před jeho příchodem toto místo ovšem nevypadalo vůbec takto nádherně. Když se tady ocitl poprvé, rozprostíralo se kolem něj naprosté nic, v kterém se skoro ztratil. Naštěstí tehdy nepřišel o svou duchapřítomnost a povedlo se mu ze sevření nicoty vymanit.

Když získal po nějakém době vědomí o místě, kam tehdy zabloudil, rozhodl se tam vrátit. O poznání chytřejší se znovu ocitl uprostřed ničeho. Teď už ovšem neměl nejmenší důvod zmatkovat. Věděl totiž, že se mu nemůže nic stát. Věděl také, že si zde může na základě svých představ stvořit cokoliv chce. Na mysl mu přišel strom a kousek od něj rostl najednou statný dub. Vybudoval si zde svou duševní silou krajinu podle svých představ.

Dal jí název Laticie, což v jazyce jednoho z národů Země v roce 2600 znamená „Láska“.

Mezitím co tvořil svou duchovní říši, stal se z obyčejného člověka Strážcem času. Rada starších si všimla jeho nemalých zásluh. Byl tím nejposlednějším v hierarchii moci a musel se neustále podřizovat. Jak je to dávno.

Na Laticii panovalo stále stejně příjemné klima. Ostatně její stvořitel si to tak přál. Cip zde měl možnost věnovat se nikým nerušen meditaci a vzdělávání. Ač se dostat sem zdálo být pro normálního smrtelníka téměř nemožné, několika jedincům a jednou dokonce celé armádě se to podařilo. Naštěstí to pro Cipa vždy dopadlo dobře.

Čím víc se blížil okamžik, kdy sem vstoupí ona osoba, tím měl z toho setkání větší strach. Ač věděl už o životě a vesmíru snad vše, cítil se na následující chvíle nepřipraven. Co když to nedokáže? Co když zklame?

To by pro něj znamenalo ztrátu všeho. Ale ta bytost je mu dražší než holá existence. Musí strach z toho setkání překonat.

A tak Cip seděl na malebném prostranství Laticie a čekal.

+ + +

Sluneční kotouč zmizel za přesypem. Z písku ovšem ještě stále sálalo horko, to Ben cítil i přes podrážky bot.

Ona mast měla opravdu blahodárné účinky. Kůže je přestala pálit skoro okamžitě.

Malab jim sice bederní roušky sehnala, ale Jane se zapřísáhla, že to na sebe nikdy nevezme. Nakonec si to rozmyslel i Ben.

Než začalo být zničující vedro, prošli skrz na skrz celou oázu Palom Belom. Nikde neobjevili nic mimořádného.

„Tam vyčkej mého příchodu.“ citoval Ben.

Na koho mají čekat? Kdy přijde? Poznají ho?

Hlavou se jim honily tisíce otázek, na něž neznali odpověď.

Ben se rozhodl, že se domorodým obyvatelům ostrova v poušti odvděčí. Nabídl se jako pomocník při vynášení písku, který sem pronikal z venku.

Od časného rána zde pracovalo mnoho rukou, které patřily vesměs mužům, ale pomáhaly zde i některé ženy, a dokonce i děti. Kdyby se takhle o jediný zelený bod v poušti široko daleko nestarali, zaplavil by písek jejich příbytky, studnu, palmy...

Poušť by toto místo rázem pohltila a za několik dní by nikdo nepoznal, že zde stálo nějaké Palom Belom. Ben uvažoval, co to musí být za hrozný způsob života, pracovat den co den v tak úmorném vedru. Ale domorodci se jako by nic usmívali a zpívali si něco ve svém jazyce. Houževnatí to lidé.

Ben vynesl několik nádob plných písku a pomalu toho začínal mít dost. Cítil tu prokletou věc všude. Drobné částečky se mu lepily na upocené tělo, skřípěly mu mezi zuby. Svým neohrabaným počínáním dokonce způsobil sesun písku na Palom Belom. Udělal víc škody než užitku.

Pochvíli k němu přistoupil jeden z černochů, který již delší dobu pozoroval, jak nešikovně si počíná. Přátelskými posunky mu dal jasně najevo, že jsou sice rádi, že jim pomáhá, ale že si vystačí sami. Ben mu symbolicky předal nádobu, kývl hlavou na pozdrav a zbavujíc se písku, který mu ulpěl vskutku všude, se vrátil k Jane.

Společně pak ve stínu chatrče obdivovali vytrvalost a odolnost těch domorodců vůči slunečním paprskům.

Celý den si spolu povídali o všem možném, naštěstí měli hodně společných zájmů. Ben si připravoval půdu pro své vyznání.

Když nastal konečně večer, navrhl Ben malou procházku. Jane nebyla proti.

Prošli beze slov celé Palom Belom. Oba měli o čem uvažovat. Zastavili se na okraji onoho ostrůvku, který jim zachránil život. Na nepozemsky vyhlížející krajinu se vznášelo pomalu šero.

„Bene, cítíš to taky? Mám takovou předtuchu, že se něco stane.“

„A-ano.“ Ben očividně myslel celou dobu na něco úplně jiného než na příchod velkého neznámého. „Mám taky ten pocit.“ Ruku měl zastrčenou v kapse. Svíral v ní onen náramek. Šperk pro mou princezničku, napadlo ho. Teď, když už mělo dojít na lámání chleba, měl sto chutí přeložit celou věc až na zítra. V zápětí na to si za tuto myšlenku v duchu vynadal. Musí jí to říct. A to teď hned. Bůhví co s nimi bude zítra. Kdyby včera zemřeli někde v poušti, Jane by se nikdy nedozvěděla, co k ní cítí. To se nesmí stát. Musí ji zpravit o svých citech. Budu baba, jestli to přeložím zase na jindy. Život je příliš krátký na rozmary typu nechat něco na jindy. Dneska řekne rozhodné slovo, ať se stane, co se stane.

„Posloucháš mě vůbec.“ Jane s ním zatřásla. Nejspíš tady něco už pěkně dlouho vykládá a já si toho vůbec nevšiml, uvědomil si.

„Promiň,“ pronesl po chvilce, „o něčem jsem přemýšlel.“ Věnoval jí tajemný úsměv.

Opětovala mu ho se slovy: „Asi o nesmrtelnosti brouka, co?“

Ben učinil nervozní gesto: „Víš, Jane, chtěl bych ti něco říct. Když dovolíš.“

„Spusť.“

Několikrát otevřel pusu naprázdno. Nedostávalo se mu vhodných slov. Och bože, já bych nemohl hrát Romea. „Víš...ty, teda já...já myslím...já myslím, že jsem si to měl radši napsat.“ Jane se ho nepokoušela přerušit. Pouze čekala, co za moudro z něj vypadne.

No, tak mi pomož, Jane, nabádal ji v duchu Ben. Ale ona ho jen mlčky přiváděla svou krásou k šílenství.

Tu si uvědomil, že něco žmoulá v kapse.

Dá jí tu věc a až si to bude prohlížet a nebude mu koukat do očí, tak se jí vyzná ze své lásky k ní. To je nápad.

„Jane, mám pro tebe dárek.“

Pokušitelka protáhla překvapeně obličej: „Dárek?“

Svedený vyňal z útrob svého ošacení zlatý šperk, jehož hodnota mohla být nevyčíslitelná.

Podal jí ho. Tázavě se na něj podívala. Nic nechápala. Potom stočila svou pozornost na onen klenot.

„Jane,“ nyní mohl mluvit, „to, co se ti chystám říct, v sobě dusím už měsíce. Předem ti slibuji, že to myslím opravdu vážně. Nechci tě ranit.“ Udělal pauzu, aby dodal dalšímu sdělení větší vážnost. „Miluji tě.“

Jane znovu pozvedla zrak. Podívala se tomu, kdo jí právě vyznal lásku, zpříma do očí. Kolikrát ta slova za svůj život slyšela a vždycky se zklamala. Každý z těch, kdo jí řekl „Miluji tě“, šel po její kráse. Nikomu nezáleželo na tom, jaká ve skutečnosti je. Stala se cílem mnoha kluků a posléze i mladých mužů. Ale poté, co se snad už po tisící v lásce zklamala, se zapřísáhla, že se do žádného milostného dobrodružství nepustí, pokud to nebude skutečně ten pravý.

Navíc, když se s někým rozešla, ztratila ho obvykle i jako přítele. Marné byly sliby, že pokud jim to nevyjde, zůstanou alespoň nadále kamarády. To už pak prostě nešlo.

A teď Ben. Sice se jí líbil, dokonce se občas přistihla, jak na něj myslí, ale nechtěla ho ztratit, kdyby to nevyšlo. Tušila, že k ní chová silnější cit než přátelství. Ona na tom byla podobně.

Dokonce se domnívala, že se mu líbila nejen po stránce fyzické. Ben určitě nemyslel jen na to jedno. Za celý život nepoznala nikoho, kdo by ho předčil, co se týče vzhledu, povahy a dobroty srdce. Přesto byla na pochybách jestli ho miluje nebo ne. Určitě k němu cítí víc než ke svým marnotratným láskám. Ale stačí to? Je to ten pravý?

Ač uplynulo od vyslovení těch slov pár minut, stále se vznášela nad krajinou, kterou již zahalil soumrak. K Janiným uším doléhala stále znova a znova jako ozvěna.

„Bene,“ i Jane se teď nedařilo najít správná slova, „já...promiň, ale nejde to....Nechci tě ztratit...Promiň.“ Upustila náramek. Do očí se jí nahrnuly slzy. Otočila se a odběhla kousek do pouště. Nepřála si, aby viděl, jak pláče.

Ben stál jako zkamenělý. Tuhle reakci nečekal. Předpokládal buďto jasné ano, nebo jasné ne.

Celý zmatený se sehnul pro náramek, který jí vypadl z ruky.

Domníval se, že když se jí ze svých citů vyzná, že se mu uleví na duši. Ale ouha. Ještě víc se mu přitížilo.

Vždyť on ji ranil. Plakala kousek od něj. Oči mu zvlhly.

Mezitím si nevědomky pohrával s oním podivným šperkem. Náhle mu sklouzl na zápěstí. Zamrazilo ho v zádech. Co když to nepůjde sundat.

Ale o chvíli později už měl jiné starosti. Viděl skrz svoje tělo. Celé zprůsvitnělo. Tohle na něj bylo moc. „Jane...“ vyšlo mu z úst.

Pocítil silné mravenčení. Poté zmizel docela.

+ + +

Jane se nedokázala ubránit slzám. Teď věděla, že mu lhala. Milovala ho a chtěla to s ním rozhodně zkusit. Nechtěla s ním však zkusit chodit, ale žít. Ano, Ben je pro ni ten pravý. Až jí vyschnou slzy v očích, tak za ním půjde a vysvětlí mu to. Ač k němu stála otočena zády ve vzdálenosti dobrých padesát metrů, tušila, že ještě neodešel.

Z myšlenek ji vytrhlo přidušené zvolání.

„Jane...“

Rychle se otočila. Nevěřila svým očím.

Naskýtal se jí hrůzný pohled. Ben postupně mizel. Rozeběhla se k němu, jak nejrychleji to v tom písku šlo. „Bene,“ šeptala zoufale.

Než se Ben Damur rozplynul docela, všimla si jeho křečovitě staženého obličeje.

Padla na místo, kde ještě před chvílí stál.

Zůstaly zde po něm pouze dvě stopy.

Jane se znovu rozplakala.

„Bene,“ křičela plna zoufalství, „vrať se mi. Já tě miluji. Miluji tě. Slyšíš mě?“

Jedinou odpovědí jí bylo neúprosné ticho.

„Bene, že si ze mně děláš jenom legraci? To se ti teda povedlo, ale už, prosím tě, vylez.“ Ne, Ben si legraci nedělá. To věděla víc než jistě.

„Och Bože, proč? Vrať mi Bena.“

Pohroužená do svého smutku si Jane vůbec nevšimla, že se prostor kousek od ní začal chvět. V oněch místech se dělo něco neuvěřitelného. Otevírala se tam brána do jiného světa.

Konečně Jane koutkem oka zaznamenala tu změnu, ke které došlo nedaleko od ní. Zela tam díra, která vedla bůhví kam. Díra v prostoru.

Jakkoliv to bylo absurdní, Jane věděla, že právě za tímhle se sem pachtili.

Najednou si připadala úplně vyrovnaná.

Vstala a šla vstříc neznámu.

Ztráta Bena způsobila, že se přestala strachovat o svůj život.

Třeba tam na ni někde čeká.

S touto myšlenkou vstoupila bez okolků do brány mezi světy. Zatemnilo se jí před očima, a pak už nebylo nic.

Jen co jí to pohltilo, prostor nad Palom Belom se znovu zachvěl. V místech, kde se před několika okamžiky udály věci, z kterých šel rozum kolem, byla opět jen a jen nehostinná poušť.

Obyvatelé Palom Belom se ještě dlouho dohadovali, cože se to těm dvěma cizincům přihodilo.

Zmizeli odtud stejně záhadně, jako se tady objevili.

+ + +

Profesor Samuel Edwards se probral s těžkou kocovinou. Alespoň se domníval, že se jedná o následky jeho včerejšího popíjení. Hlava ho šíleně třeštila, celé tělo nesnesitelně bolelo.

K uším mu doléhala nádherná zvuková kulisa. Odevšad se ozýval zpěv ptáků.

Ležel na něčem příjemně měkkém. Výhled mu kazila jakási kapradina.

Kapradina?

Pane bože, vždyť ležím v lese.

Zděsil se. Pozvedl trochu hlavu, aby měl lepší rozhled. A skutečně. Ležel v nějakém lesíku. Kolem jen stromy a křoviny.

Profesor tiše zaklel. Jak se sem dostal?

Ze včerejší noci si toho moc nepamatoval. Určitě mě přepadli a poté odnesli sem, snažil se přijít té záhadě marně na kloub. Tuto verzi, když nahmatal v kapse peněženku, zavrhl. O hodinky ho taky nikdo nepřipravil. Ukazovaly 11:07, ale nešly. To je podivné, vždyť do nich dával nedávno novou baterii. Na druhé ruce ho taky něco tlačilo. Stočil na ni svou pozornost a hlesl úžasem. Třpytil se mu na ní zlatý náramek. Nejasně si mu začalo vybavovat, jak se pro něj včera v noci sehnul, a jak si ho nasadil. Potom měl v hlavě naprosté prázdno. Co se dělo od chvíle, kdy našel onen šperk, až do jeho probuzení v tomto hvozdu, nevěděl.

„Sakra, budu se s tím pitím muset mírnit,“ zabručel si pod vousy.

Po ránu nebylo v tomto prostředí zrovna nejtepleji. Podle slunce, které na něj tu a tam prokouklo mezi listy, usoudil, že bude něco kolem desáté. Spal tedy zhruba něco kolem dvanácti hodin. Tedy pokud vskutku spal a nebyl celou noc na pochodu.

Využil nejblíže rostoucího stromu. Přidržujíc se jeho kmenu se postavil na nohy. Trošku se mu zamotala hlava, před očima se mu drobek zatemnilo. Když pominuly tyto jeho každodenní ranní problémy, protáhl se. Měl dojem, že cítí každou kost v těle. Takovouhle kocovinu ještě neměl. Nejasně tušil, že se s ním stalo cosi neuvěřitelného. Ale co? Rozhodl se tomu přijít co nejrychleji na kobylku.

Vyšel jen tak nazdařbůh směrem, který mu připadal nejschůdnější. Přesto se musel sem tam prodírat křovím. Když půjde pořád rovně, musí přeci narazit dříve, či později alespoň na nějakou pěšinu, domníval se mylně profesor Edwards. Razil si cestu svěží zelení už dobrou půlhodinu. Dýchal zhluboka, tep se mu zrychlil. Pocítil neklamné známky únavy. Kousek před sebou spatřil světlejší plochu. Že by cesta?

Bohužel to byl pouze malý palouk. Sedl si na nejbližší pařez. Vyndal z útrob svých kalhot kapesník a setřel si pot z čela. Oddával se sladkému odpočinku. Jeho pozornosti neušlo to, že příroda kolem je panensky nedotčená.

Jako by sem ještě ani nepronikla civilizace. Že by se nacházel v nějaké rezervaci?

Kousek od něj se pásla srna s mládětem a vůbec si ho nevšímala.

„Velmi podivné, velmi podivné.“

Ve křoví před ním se cosi zalesklo. Přimhouřil oči, aby lépe viděl. Moc mu to nepomohlo, neboť ve výhledu bránilo ono rozkvetlé houští. Vstal. Ignoroval všechny příznaky nevolnosti. Rozhrnul křoví, pak to spatřil.

Přilbice. Neporušená, zcela zachovalá římská přilbice. Měla stříbřitou barvu. Takovou nosili důstojníci a vojevůdci.

Vzal objev nedozírné hodnoty do ruky. Helma vážila dobrých pár kilo. Och bože, kde se tady vzala? Musela být víc než dva tisíce let stará.

Profesor Samuel Edwards se zabýval nejen o jazyky starých kultur, ale i o jejich historii. Proto není divu, že poznal hned, co je daný nález zač.

Stále nevěřil svým očím. Byl na vrcholu blaha. Neměl tušení, jak to že se přilbice dochovala takřka neporušená, ale to mu neubíralo z jeho radosti.

Když z něj opadlo počáteční vzrušení, řekl si, že toto místo důkladně prozkoumá. Třeba tady bude víc takovýchto věcí. To, co však spatřil opodál mu vyrazilo dech. Promnul si oči, ale ten hrůzný obraz zůstal. Necelé dva metry od něj ležela v krvi ošklivě zohavená mrtvola římského vojáka.

+ + +

Poušť, poušť a zase ta poušť. Všude jen nekonečné moře písku. Slunce na obloze bez jediného mráčku pražilo a pražilo. Dusno a bezvětří. Nikde žádný náznak stínu, nebo něčeho jiného než písku.

Sahara se stala pro Bena prokletím. Trmácel se jí, nevěda, kam jde, už od časného rána, kdy se probudil daleko od Palom Belom. Daleko do Jane. Pociťoval otupělost a stavy nevolnosti.

Nemohlo mu přijít na rozum, kam se ztratila ta oáza. Přeci ji poušť nemohla pohltit přes noc. Anebo ano? A kde je Jane? Uvidí ji ještě někdy? Zmocňovalo se ho šílenství. Utíkal dobrých deset minut nazdařbůh po rozžhaveném písku, než padl vyčerpáním. Když se uklidnil, vstal a pokračoval normálním tempem.

Uvědomil si podivný tlak na zápěstí.

Náramek. Úplně na něj zapomněl. Ani ho však nenapadlo, že by mohl mít něco společného s tím, co se přihodilo.

Zarazilo ho, že se vůbec neleskl. Podivil se tomu. Stáhl ho z ruky. Jako památka po něm mu zůstal na zápěstí červený kruh. Jako od řemínku hodinek.

Zvažoval, jak s předmětem naložit. Nakonec ho strčil do kapsy u kalhot.

Po několika krocích na něj zase zapomněl.

Pochodoval už jistě dobrých pět hodin. Slunce se blížilo ke svému vrcholu.

Kdo se má utopit v moři, utopí se v moři. Kdo má vypustit duši v poušti, zemře v poušti. Propadal svým skeptickým myšlenkám. On, věčný optimista, se pomalu loučí se životem. Nemá ani kapku vody a žízeň, kterou pociťuje čím dál tím intenzivněji, ho spaluje ještě víc než slunce.

Jediné, co ho žene kupředu, je Jane.

Musí ji vidět. I když ho odmítla, nepřestával na ni myslet. Na ni a na jejich společný život.

Připouštěl si, že má naději a to ho drželo na nohou

Ale jeho kroky byly čím dál tím kratší a pomalejší. Tušil, že ho opouští už i ty poslední síly. Co nevidět padne a už nikdy nevstane. Zemře a pohřbí ho poušť. Nikdo nikdy nenajde jeho mrtvolu. Ani supi. Žádného alespoň za celý den nespatřil.

Kraj je tady tak nepohostinný, že by se tady neuživily ani ty bestie, napadlo Bena. Alespoň ho nezohaví.

Jednou v televizi slyšel hrůzné vyprávění od cestovatele, který se vydal napříč Saharou. Říkal, že se ztratil od své skupiny a marně je pod žhnoucím sluncem v nekonečné pláni hledal. Zmohly ho mrákoty a omdlel. Probrala ho strašlivá bolest. Na jeho těle už hodovali dva supi. Rvali z něj kusy masa. Hrůzou zkameněl. Nemohl se ani pohnout. Snědí ho zaživa. Uslyšel výstřel. Mrchožrouti odletěli pryč. Vysvobození. Měl ohromné štěstí. Jeho skupina ho našla a zachránila. Z Afriky si onen neohrožený světoběžník odvezl domů ošklivé jizvy, které ukázal na kamery.

Něco podobného tedy Benovi nehrozilo. Žádný sup neochutná jeho maso.

Náhle mu podklouzla noha a on klesl na kolena.

Bože, tohle ne. Teď už nevstanu.

Klečel. Jelikož mu slunce stálo téměř přímo nad hlavou, vrhal jen krátký stín. Pomalu se rozžehnal se životem. Kdyby to včera Jane neřekl, určitě by se pokusil ještě bojovat, ale teď mu připadalo všechno počínání marné.

Pak ji uviděl. Stála asi sto metrů od něho.

„Jane,“ zašeptal nechápavě.

Sebral v sobě poslední zbytek sil. Vzchopil se a div že neběžel. Ač však vyvíjel sebevětší úsilí, jeho milovaná se nepřibližovala. Stále stála ve stejné vzdálenosti. Usmívala se na něj a nehýbala se.

Fata morgana.

Ben klesl nešťastný a vyčerpaný do žhavého písku. Chtěl brečet, ale prameniště slz měl vyschlé.

Vyprahlé hrdlo mu dovolovalo pouze šeptat.

Pořád dokola opakoval: „Jane, Jane, Jane...“

Nezmohl se na jediný pohyb.

Palčivé vedro, přehlušovala tupá bolest celého těla. Takhle nesnesitelnou si smrt nepředstavoval.

Och bože, kdy to skončí?

Trápení ho zbavilo až milosrdné bezvědomí.

+ + +

V Laticii panovalo jako vždy příjemné klima. Ani teplo, ani zima. Ani sucho, ani vlhko. Prostě taková idylka. To se ovšem všechno mohlo z okamžiku na okamžik změnit. Ráz na ráz se mohl spustit liják, bouřka, nebo prudký vichr. Vše záleželo na stvořiteli tohoto kraje a jeho vůli. Ale proč by si přál déšť nebo cokoliv jiného, když mohlo být takhle krásně? Nedávno zeleň osvěžil kratičkou přeháňkou a pokochal se pohledem na krásnou duhu. Miloval Laticii.

Vracel se z procházky od křišťálového jezera. V jakési karafě nesl pramenitou vodu, která vyvěrala na povrch z veliké hloubky. Tento minerální nápoj byl tak lahodný, že by snad přivedl k životu i mrtvého. O tom, že to není možné se už Cip ovšem přesvědčil.

Vodu od pramene nenesl pro sebe, ale pro svého hosta, kterého se konečně dočkal. Jednalo se o nádhernou dívku, nebo spíše už mladou ženu. Na její příchod se připravoval už pěkně dlouho. Za celé své bytí se nesetkal s žádnou, která by se jí rovnala.

Ačkoliv se jí nemohl dočkat, udržoval si od ní odstup. Hned jak se v Laticii ocitla, rozhodl se, že ji uspí. K tomuto počinu ho vedly hned dva důvody. Jednak byla unavená, a pak se Cipovi nezdálo, že už nastal ten správný čas.

„Kde to jsem?“ ozvalo se slabé zašeptání.

Probouzela se.

To ovšem Cipa nikterak nepřekvapilo. Jeho vědomí si totiž přálo, aby tomu tak bylo. A jeho duševní schopnosti ho opět nezklamaly.

„Vítejte v Laticii,“ pronesl nejvyšší strážce melodickým hlasem.

„Pro-prosím?“ Jane nedokázala skrýt své překvapení.

Cip obešel svižným krokem Jane, která se mezitím posadila na nejbližší obelisk a zmateně se kolem sebe rozhlížela. Ta krajina jí brala dech. Ještě měla v živé paměti tu nekonečnou spoustu písku a teď tohle.

„Jane, nemusíte se ničeho bát. Nic se vám nestane.“

To, že ji onen tajemný stříbrovlasý muž oslovil jménem, jí na klidu nepřidalo. Hlavou se jí honila jedna otázka za druhou, ale nedostávalo se jí slov.

Sledovala se zděšením a špetkou zvědavosti svého hostitele. Nejvíce dívku zaujala jeho róba. Jakkoliv vypadal elegantně, tohle se k němu rozhodně nehodilo.

„Považuji za mylné a zcestné heslo: šaty dělají člověka. Ale ostatně tohle byl oděv vzdělanců ve starověkém Řecku.“

Jane nevěřila svým uším: „Vy-vy...“

„Ano, čtu trochu myšlenky. Ale jestli vám to vadí, pak promiňte. Nechám toho.“ Cip gestem naznačil, že ho mrzí, jak ji tím vylekal.

Princ času si uvědomil, že se nemá na co posadit. Inu, žádný problém, řekl si v duchu. Stačí jenom pomyslet na...

Ne, to by byl pro Jane další šok.

Rozhodl se ji raději předem varovat. „Teď se, prosím vás, hlavně nelekněte.“

V zápětí na to stál kousek od ní další obelisk. Tajemný se do něj jako by nic posadil.

Jane jen kroutila nevěřícně hlavou. Tohle přeci není možné. To musí být jen zlý sen.

„Vyhovuje vám počasí, Jane?“

„A-ano.“

Kde se to ocitla? Co je zač tenhle člověk? Je to vůbec člověk?

„Asi jste dosti zmatená a já se vám vůbec nedivím. Říkají mi Cip, což vám určitě nepřipadá jako pozemské jméno.“

Jane polil pot. Sedí tady tedy s mimozemšťanem. Představovala si obyvatele jiných planet jako obludy. Chvála bohu, že tomu tak není.

„Svůj původ vám ovšem nemůžu prozradit. Toto všechno kolem vás je jen dokonalá iluze. Kdybych vám to neřekl, myslela byste si, že je to skutečné, že?“

Mlčky přikývla.

Cip pokračoval: „Stačí jen když na něco pomyslím a mám to. Podívejte se třeba támhle dozadu na ty kopce. Jen lusknu prsty a vyvolám v těch místech strašlivou bouři. Nevěříte?“

Jane seděla jako zařezaná a hleděla v to místo.

Onen nepozemšťan luskl prsty a nad krajem v dálce se rozzuřila ukrutná bouře. Blesky šlehaly na všechny strany. Strašlivé rány doléhaly až k jejich uším.

„Názorná ukázka mé moci. Nemusím snad říkat, že to lusknutí prsty bylo jen pro efekt. Všechno je to pouze otázka mé duševní vůle. Vím, je to pro vás asi dost nepochopitelné. Mohl bych vám předvést další věci, které umím. Ale myslím, že tahle první dávka byla pro začátek až dost. Omlouvám se za to, že jsem vás vyděsil. Ale prvotnímu šoku se nedalo předejít.“

Zmatená Jane se to pokoušela dát v hlavě dohromady: „A tohle tady, ta dokonalá iluze, se nazývá Laticie?“

Cip měl radost, že se Jane tak rychle vzpamatovala: „Ano, Laticie. Musím sklonit poklonu vaší paměti. Vždyť jsem pronesl to jméno jenom jednou.“

„Je to nádherné slovo. Co to znamená?“ Jane už se zbavila všeho strachu a studu. Cip jí určitě nechce ublížit.

„Jeden z národů, který bude žít na planetě Zemi mnoho let po vás, tímto nádherným výrazem častuje lásku, nebo milostné opojení.“

Láska. Milostné opojení. Tu si vzpomněla na Bena. Co je s ním? Žije ještě?

„Co je s Benem?“ otázala se celá zoufalá svého hostitele.

„Prosím?“

„Můj společník. Šli jsme za vaším poselstvím dva. Ben se těsně před tím, než se otevřela ta podivná díra v prostoru, rozplynul. Och Bože, bylo to otřesné.“ Téměř se jí znovu vehnaly slzy do očí. Nechtěla před neznámým vypadat jako nějaká křehotinka a udržela je na krajíčku.

Cip se na okamžik pohroužil sám do sebe. Vypadal jako někdo, kdo si vybavil nějaký hodně nepříjemný zážitek. To ovšem trvalo pouze krátce.

„Ben je určitě v pořádku. Nemusíte si o něj dělat starosti.“

Jane si oddechla. Říká-li to tento muž, je to určitě pravda. Však její zvědavost tím ukojena nebyla.

„Není náhodou někde tady?“

„Ne,“ odpověděl rázně princ času. „V Laticii není nikdo jiný než my dva.“

Takže Ben je někde jinde. Snad ji co nejdřív vezme do náruče. Ale to se bude muset nejdřív dostat odsud. Ale co když se tomu mimozemšťanovi něco stane? To tady pak zůstane uvězněná navěky. Hrozná představa.

„Nebojte se,“ tok jejích myšlenek přerušil jeho melodický hlas, „to se nestane. Jsem totiž relativně nesmrtelný.“

Koukala na něj nechápavě jako eskymák na ledničku.

„Cože? Slíbil jste mi přece, že...“

Cip se zarděl studem: „Och, odpusťte. Já...“

„Takže nesmrtelný? To je teda něco.“

„Ano, ale jak už jsem uvedl pouze relativně. Jsem odolný vůči stárnutí, ale ne vůči kulkám. Těm se musím vyhýbat. Mám-li být upřímný, slečno Jane, pak vám musím prozradit, že jste na tom dočasně úplně stejně jako já.“

Tím jí vzal opět dech: „Já-já jsem ta-taky nesmrtelná?“

Cip nechal otázku chvíli viset ve vzduchu.

„Každý, kdo se nachází v tomto prostoru nestárne. Nejsem jediný, kdo ví o existenci tohoto podivného světa. Za dobu existence lidstva jsem už proniklo mnoho osob. Já jsem jedním z mála, kdo se to tady naučil ovládat.

Ti, kteří si tuto schopnost neosvojili, jsou nuceni bloudit do skonání věků naprostou prázdnotou. Ti nesmrtelnost proklínají. Ostatně, když si odmyslíte tohle všechno tady kolem, zbude vám naprosté nic.“

Jane měla ten dojem, že začíná chápat souvislosti.

„Takže světů jako Laticie je víc?“

„Ano, Laticie je jen malý ostrůvek, uprostřed nekonečné Nicoty. Existuje ještě několik bašt nesmrtelných. Ale ty byste bez vyššího vědomí, nebo pozvání nikdy nenašla.“

Jane svitlo: „Tak jako bych nikdy bez pozvání neobjevila Laticii, že?“

„Správně.“

„Polož jim toliko otázku, jak dostat se máš do Palom Belom. Tam vyčkej mého příchodu.“ Jane nyní citovala jako dříve Ben. „Nakonec jsem ale musela přijít já.“

Cip se opět zamyslel: „Asi jsem napsal své pozvání špatně. Promiňte, ale ten jazyk jsem už dlouho nepoužil.“

„Dalo nám zabrat to rozluštit.“

Její hostitel se na ni mile pousmál: „Ale nakonec jste tady.“

„Ano,“ přitakala Jane, „nakonec jsem dorazila k cíli své cesty a chci vědět proč. Proč to všechno? Jaký to mělo význam?“

Cip s odpovědí nijak nespěchal. Začínal jí tím lézt na nervy.

„Třeba je jediný význam toho všeho, abyste tady prostě byla.“

„Prosím?“ obořila se na něj dívka. „A jak dlouho tady mám podle vás zůstat a sedět se založenýma rukama, zatímco Ben….“

„Promiňte, že vás přerušuji,“ nesmrtelný ji skočil rázně do řeči, „zapomněl jsem vás ještě informovat, že zde měříme čas jinak, než jste zvyklá.

Abyste mohla zaznamenat plynutí času, musí se nutně něco opravdového dít. Tady jde, jak už jsem řekl, o iluze. Takže by tu čas neměl být vůbec. Existují však vyšší bytosti, které tady vytvořili umělý čas. Má několik zvláštností. Třeba by vás mohlo zajímat, že se opakuje v malých a velkých cyklech. Ale to vy nepostřehnete.“

Zdráhal se před ní hovořit o instituci Strážců času. Všechno vědět nemusí.

Chtěla mu položit další otázku, ale on ji předběhl: „Jak dlouho si myslíte, že tady jste? Přepočteno na pozemský čas samozřejmě.“

Zamyslela se: „Když jsem se vzbudila, cítila jsem se docela odpočinutá. Takže jsem spala tak osm hodin. Teď už jsem vzhůru tak další dvě. Takže asi deset hodin. Je to pravda?“

Cip se usmál: „Samozřejmě, že není. Dvě hodiny pozemského času spolu možná mluvíme, ale spala jste rozhodně déle.“

„Takže dvanáct hodin.“ To bylo její maximum.

„Přidejte.“

„Třináct?“ zeptala se nejistě. Když zakroutil hlavou, nechala se podat.

„Měsíc.“

Tohle jí způsobilo větší šok než fakt, že je nesmrtelná.

„Já jsem spala celých 30 dní?“

„Mám-li být přesný, pak pouze 28. Měl jsem totiž na mysli lunární měsíc. Ale jak už jsem řekl, čas zde nehraje žádnou roli. Můžete se vrátit třeba do okamžiku, který následoval po vašem zmizení.“

Jane napadla šílená myšlenka: „A ještě dřív? Chci říct, do doby třeba hodinu před vstupem sem.“

Cip se zamyslel: „A potkala jste se tehdy sama se sebou?“

Chvíli jí trvalo, než pochopila význam jeho slov. Samozřejmě, že se nepotkala, to by si přeci pamatovala: „Ne.“

„Pak je to nemožné.“

Jak neskutečně znělo slovo „nemožné“ z jeho úst.

„Ale pokud byste se tam v Palom Belom viděla,“ pokračoval, „pak by bylo nutné vrátit se o něco dříve. Máte ještě nějaké otázky?“

„Snad jen jednu. Co znamená jméno Cip?“

Nad touto otázkou přemýšlel nejdéle ze všech. Nesnažila se ho nijak pobízet. Věděla, že jí dříve nebo později odpoví.

„Cip, v doslovném překladu znamená, Někdo koho máš ráda.“

+ + +

Lesem zazněl hlasitý výkřik.

Profesor Edwards jím dal průchod svému zděšení. Pohled na tělo, které se topilo v krvi, působilo oproti nádherné přírodě kolem jako pěst na oko. Běžel jako šílený napříč paloukem. Hlavně pryč odtud.

Tohle na něj bylo moc. Jestli ho chtěl někdo vystrašit, pak se mu to dokonale povedlo.

Hrdlo se mu svíralo hrůzou. Viděl mrtvého římského vojáka!

Jeho překotný běh zastavil ostrý povel: „Stát!“

Strnul. To nebyla italština, angličtina, ani žádný jiný jazyk světa konce 20. století. Přesto mu rozuměl víc než dobře. Jak by taky ne, když jeho studiu zasvětil téměř celý život. Nikdy nepředpokládal, že ho jazykem starověkého Říma někdo osloví. Teď se tomu však tak stalo. Nemožné. K tomu ještě ta mrtvola a přilbice.

Polil ho pot.

Tohle přeci už nemůže být jen hra.

Stál celý zkoprnělý. Neodvážil se otočit směrem, odkud se ozval onen hlas. Klepal se strachy a čekal, co s ním bude. Po chvíli zaslechl kroky. Blížily se k němu.

Zabijí ho? Krve by se v něm nedořezal. Už musejí být na dosah. Odvážil se otočit. Výkřik mu uvízl v hrdle.

Římané.

Tři a v plné zbroji. Oděni do tunik, pod kterými měli kroužkovou zbroj. Jejich bojový arzenál se sestával z krátkých mečů a kopí. Obé zastrčené za opaskem. Na hlavě kožené přilbice a na nohou sandále.

Netvářili se nijak nepřátelsky. Spíše podiveně. Dokonce ani nevytasili žádnou zbraň. Asi vytušili, že ten stařec není nebezpečný.

Obstoupili ho. Kdyby se do něj teď pustili, profesor by se nezmohl na sebemenší odpor. Tak ho jejich přítomnost vyděsila.

Nyní měl možnost si tu trojici bojovníků prohlédnout detailně. Jejich zbroj byla už značně poničená a špinavá. Určitě už potřebovala nějaký ten rok vyměnit. Zarostlé obličeje mu dávaly jasně najevo, že tito válečníci jsou už déle mimo své domovy. Jejich stáří odhadoval na třicet let, ale klidně jim mohlo být i méně.

Ten, který proti němu stál čelem, a který byl nejspíše jejich vůdce, ho oslovil: „Co tady děláš?“

Ač profesor ovládal jazyk, kterým hovořil, naprosto bravurně, svou odpověď vykoktal, jako ten nejhorší student. „Já-já jsem zabloudil.“

Ten, co prve mluvil, dal pokyn, aby ho ti zbylí dva prohledali. Učinili tak, ale nenašli u něj žádné zbraně. Náramek a hodinky měl naštěstí skryté pod rukávy košile. Peněženky si naštěstí také nevšimli. Přesto dál kroutili nechápavě hlavami.

„Máš zvláštní róbu. Přicházíš z daleka?“ velitel mu dal svou otázkou odpověď na to, čemu se pořád tak diví.

Profesor se zamyslel. Pomalu si začal uvědomovat, že to, co sem nepatří, nejsou ti tři Římané ale on. Jakkoliv nemožně to znělo, muselo tomu tak být.

Měl povahu ryze realistickou, ale teď musel připustit, že se mu přihodilo něco podivného. Něco hodně podivného.

Po chvilce odpověděl: „Ano, jsem z veliké dálky.“

Jeho protějšek kývl hlavou a lehce se pod hustým vousem usmál. Rozhodně nemají nepřátelské úmysly, napadlo ho.

„A přicházíš jako přítel, nebo jako nepřítel?“ zeptal se Říman.

„Jako přítel.“ pravil rozhodně profesor, a aby svá slova zdůraznil, položil si ruku na srdce.

Zbylí dva válečníci mezitím poodstoupili. Sedli si na kmen padlého stromu a odpočívali.

Profesor si připouštěl dvě možné vysvětlení toho, co se mu stalo. Buďto si z něj jeho kolegové vystřelili. Což by byl ten nejzdařilejší kanadský žertík, který kdy na vlastní kůži zažil. Nebo se přesunul v čase do minulosti. Pravděpodobnější mu paradoxně připadalo to druhé.

Profesor měl chuť zeptat se na tisíc věcí, ale nevěděl jak. Ano, ovládal sice jejich řeč, ale kdyby vyzvídal o místních poměrech, tak by ho měli buď za špióna nebo za blázna. Živě si dokázal představit, jak by s ním pak asi naložili.

Jednu věc však chtěl znát každopádně. Rok, v kterém se ocitl. Podle typu zbroje Římanů soudil, že se nachází v době před naším letopočtem. Takže na datum se zeptat nemůže. Musí tedy otázku formulovat jinak.

„Přátelé,“ profesor mluvil co nejvlídnějším tónem, „byl jsem dlouho mimo domov a během mé nepřítomnosti se toho tady asi hodně změnilo. Dovolte mi, prosím, jednu otázku. Co je nového v Říši římské?“

Válečníci nepojali žádné podezření. Profesorovi spadl kámen ze srdce.

Velitel Římanů se ujal slova: „Žes byl dlouho pryč jsme usoudili hned, jak jsme tě poprvé spatřili. Původ tvých šatů je nám stále záhadou. Ptáš se, co je nového? Pak viz, že na tom nejsme nejlépe. Ten bazilišek Hannibal pobíhá se svou tlupou po naší zemi a ničí, na co přijde. Už jsme ho skoro měli, ale je to liška mazaná. Vylákal nás z průsmyku, kde jsme na něj číhali a unikl. Podle všeho se přesunul do Geronie v Apulii. Fabius Maximus ho pronásledoval, ale bez úspěšně.

Ale letos Hannibala zničíme!“

Zbylý dva válečníci mu dávali za pravdu.

Tohle profesorovi úplně stačilo.

Znal jméno Fabius Maximus. V největším nebezpečí byl na půl roku zvolen za diktátora.

„Safra, 216 před narozením Krista,“ vyklouzlo mu anglicky. Zarazil se. Ale když zjistil, že Římany cizí řeč nikterak nepřekvapila, tak se zase uklidnil.

Nějak se tedy přesunul do roku 216 před naším letopočtem. Otřásl se, když si uvědomil, že se objevil uprostřed druhé punské války. Hannibal teď pochoduje se svým vojskem napříč Apeninským poloostrovem a nikdo před ním není v bezpečí.

Letos zničí spíš Hannibal vás než vy…

Z myšlenek ho vytrhl jeden z Římanů: „Já jsem Ceurus, tohle je Gauis a našemu veliteli říkají Profus. A jaké je tvoje jméno?“

„Já jsem Edw...“ zarazil se. Edwards přeci není římské jméno.

„Jakže?“

„Od malička mi říkají Samuelus.“

„Takže milí Samuele,“ oslovil ho Profus, „je čas jít. Vstávat! Jde se!“

Jen co to dořekl, otočil se a vyrazil.

Ceurus a Gaius vstali a šli kvapem za ním.

Profesor Samuel Edwards, nebo teď už vlastně Samuelus, dlouho nepřemýšlel a přidal se k nim. Tušil, že jeho dobrodružství je teprve na svém počátku.

+ + +

Po prašné cestě kráčela karavana otroků. Spousta zdatných mužů šla vstříc své záhubě. Z jejich malátné chůze se dalo poznat, že jsou na pokraji svých sil. Když někdo odpadl, čekala na něj smrt. Rázem se na něj sesypali otrokáři a zmasakrovali ho ostrými kopími. Ti, kteří se domnívali, že by je smrt mohla vysvobodit, to při pohledu na své nebohé druhy, zavrhli.

Možnost úniku neexistovala.

To věděl Ben víc než dobře. Pochodoval spolu s ostatními, aniž tušil, co to všechno má znamenat.

Když se probral z bezvědomí, zjistil, že leží kousek od jakési cesty.

Cesty, po které teď v okovech kráčí.

Když tuto kolonu v dáli spatřil, tak zmobilizoval své poslední síly a plazil se jí vstříc.

Když už byl od procesí tak blízko, že mohl rozeznat detaily, strnul. To, co spatřil, mu vyrazilo dech. Kolona se sestávala ze dvou skupin lidí. Z otroků a otrokářů. Zakroutil nechápavě hlavou.

Ze skupiny se oddělila trojice mužů a vyrazila k němu. Mířili na něj svými zbraněmi. Kopími. Proč mají tak primitivní zbraně? A proč nosí tak divné oblečení? Ptal se sám sebe nic nechápající Ben.

„Dobrý den,“ snažil se na ně promluvit. Šlo mu to těžce, hrdlo měl vyschlé jako troud: „Já jsem váš přítel.“

Obstoupili ho. Něco si mezi sebou povídali. Ben jim nerozuměl ani slovo. Tenhle jazyk ještě neslyšel. Popadli ho, zvedli jako pírko a nesli směrem ke karavaně. Mrštili jím mezi ostatní. Zastavila ho masa lidí.

Někdo mu pomohl na nohy. Poděkoval do davu.

Tu prostorem pouště zazněl hlasitý povel, který mohl znamenat jediné: „Pochod“. Otroci se dali za doprovodu bičů svých trýznitelů opět do pohybu.

Takhle se na své úmorné cestě zastavili už nespočetněkrát. Opět jich bylo o jednoho víc. Nedávali však tomuto nováčkovi velkou šanci. Tak kilometr. Víc ne.

Ale Ben vydržel déle. V jeho těle se skrýval houževnatý duch. Schylovalo se k večeru. Mohli už ujít tak deset kilometrů. Krajina kolem se nezměnila. Pořád jen poušť. Ale vzduch byl čím dál tím vlhčí.

Ben se rozhodl, že to přežije a držel se. Musel informovat úřady o tom, co se tady děje. Vždyť to byla hrůza. Otrokářství na prahu 21. století. Příšerné. Zarazím to, jakože se Ben Damur jmenuji, říkal si.

Stal se svědkem sedmi brutálních vražd. Dělalo se mu ze vší té krve zle. Ale neodvažoval se proti těm ničemům protestovat. Zabili by ho taky. To by nikomu nepomohlo.

V kostech cílil, že se blíží moře. Tam se mu snad naskytne možnost k útěku. Pokoušel se s lidmi kolem sebe navázat kontakt, ale nikdo z nich nerozuměl ani anglicky, ani francouzsky. Víc jazyků neuměl.

Ostatní zajatci byli znavení stejně jako on. Viseli z nich cáry, které byly kdysi šaty. V obličejích jim četl beznaděj. On ji tam musel mít vyrytou taky.

Trápilo ho mnoho věcí. Strach o Jane, o svůj život, o ostatní zajatce....

Někdo další odpadl. Rázem se na něj vrhli čtyři krvežíznivé bestie a zmrzačily kopími jeho tělo. Do žhavého písku se vpíjela jeho krev. Odporné.

Tohle musí přestat. Ben chtěl vystoupit z řady, ale pár rukou ho vtáhl zpátky. Pln vzteku se otočil, ale pak se uvědomil, že ho ten muž zachránil. Byl menší postavy a světlejší pleti.

Ano, je to můj zachránce, uvažoval Ben. Nebýt jeho, tak by mě zabily taky.

Snažil se mu poděkovat, ale nenašel s ním společnou řeč. Podal mu alespoň ruku na znamení přátelství. Hned se mu rozzářily jeho hnědé oči. Naklonil se k Benovi a pošeptal mu něco ve svém jazyce. Ben, ač mu nerozuměl, pochopil. Jeho nový přítel mu sdělil něco na způsob: „Utečeme spolu.“ Ben kývl na znamení souhlasu hlavou.

Ale teď by se jim utéct nepodařilo. Všude se to hemžilo otrokáři. Nedostali by se daleko. Museli čekat na vhodnou příležitost.

„Ben,“ řekl mladík a ukázal na sebe. Poté ukázal na svého přítele: „Ty?“

Chápal rychle. Pohotově odvětil: „Cornelius.“

Při příležitosti seznámení si podali znovu ruce. To je mi po čertech divné jméno, napadlo Bena.

Potom se dala karavana zase do pohybu. Ben a Cornelius kráčeli vedle sebe.

Šly už téměř hodinu bez jediného zastavení. Najednou z ničeho nic se za jedním z pahorků vynořilo moře. Nekonečná pláň Středozemního moře se rozprostírala kousek od karavany. V zátočině kotvily dvě lodě.

Ben zůstal stát jako opařený.

To, co viděl se silně vymykalo jeho chápání. Čekal všechno, jen ne to, že někdy v životě spatří zbrusu nové lodě starověkého Říma.

+ + +

V čele kráčel Profus.

Ceurus a Gaius šli dva kroky za ním. Živě spolu diskutovali o víně a ženách. Profesor si uvědomil, že to jsou dvě témata, o kterých se muži budou bavit asi pořád.

Už nebyl nejmladší, takže měl co dělat, aby stačil jejich rychlému tempu. Tři Římané museli vždy čas od času zastavit a počkat na něj.

Asi po půlhodině chůze vyšli z lesa. Před nimi se rozprostírala louka a kousek dál vinice. Nikde ani živáčka. A přesto se tady po okolí musí nacházet mnoho vojáků Říma a Kartága, kteří se formují k velké bitvě. Profesor Edwards se otřásl. Byl to nepříjemný pocit, ocitnout se z ničeho nic uprostřed války, která rozhodla o mnohém.

„Samueli,“ oslovil ho Profus, „nechceš si odpočinout?“

Profesorovi chvilku trvalo, než mu došlo, že se nyní jmenuje Samuelus. „Ne, ne. To je v pořádku. Jen pokračujme v cestě. Ostatně se teď cesta svažuje z kopce, takže to půjde hladce,“ pravil návštěvník z budoucnosti.

Pokračovali mlčky. Nepřítel mohl číhat na každém kroku. Punové by s nimi nedělali dlouhé servítky. A Galové také ne. Kdyby nás přepadli ze zálohy, moc velké šance bychom neměli, uvažoval Samuelus.

Naštěstí se tomu tak nestalo a čtveřice mužů došla živa a zdráva na okraj dalšího lesíka.

„Tady si odpočineme,“ rozhodl Profus.

Našli vhodné místo, kde se mohli pohodlně natáhnout a dopřát svým nohám chvilku klidu. Profesor si uvědomil, že zastávku dělají jen kvůli němu. Četl totiž o tvrdém výcviku římských legionářů. V plné zbroji museli být schopni ujít za den desítky kilometrů.

„Kam vůbec jdeme?“ zeptal se profesor nervózně. Tato otázka se mu honila hlavou už dlouho.

Profus se zamyslel, jakoby rozvažoval, co může a co nemůže říct a poté pravil: „Vracíme se zpět k našemu vojsku. Byli jsme vysláni coby zvědi. Měli jsme zjistit něco o Hannibalově pozici, což jsme učinili. Bohužel ti to nemůžeme říct, jelikož se jedná o tajemství.“

Profesor Edwards nenaléhal, aby mu řekl nějaké podrobnosti. Proč taky. Věděl, jak na tom Hannibal je. A lépe než oni. Dokonce věděl i jak na tom brzo bude. Jak na tom brzo bude celý Řím. Ale to je zase jeho tajemství, které nesmí prozradit on.

Pokoj mu ovšem nedala ještě jedna věc. Vzpomněl si totiž na zabitého legionáře. Obrátil se na římského vojáka s dalším dotazem: „Chtěl bych se zeptat. Nebylo vás náhodou o jednoho víc?“

Jakmile to dořekl, všichni tři se na sebe vzájemně podívali.

Slova se ujal Gaius: „Ano. Byli jsme čtyři. Plebus podlehl přesile Punů. Obětoval se, abychom se mi mohli zachránit. Jak tě to ale napadlo, milí Samuely?“

Profesor poznal, že lže. Nejspíš ho zavraždili oni. Měl vyšší šarži a asi na ně něco věděl.

Nepospíchal s odpovědí. Nevěděl totiž jak ji má formulovat. Chtěl, aby si mysleli, že ho obelhali. Nakonec řekl: „Narazil jsem na jeho mrtvolu. Kéž už by Punové byli vypuzeni.“

Poté už nikdo z nich nepromluvil. Římané se věnovali předstíranému smutku a Američan přemýšlel o své zoufalé situaci. Třeba se už nikdy nedostane domů. Ale na druhou stranu se mu tady třeba zalíbí. O rodinu přišel a asi by skončil v nějakém domově důchodců. Hodně jeho přátel v něm skončilo.

Co může být lepšího než dožít svůj život v období, které vždycky obdivoval?

Toho zavražděného už pustil z hlavy. V těchto ještě barbarských časech platí holt jiná pravidla. Lidský život zde nemá skoro žádnou cenu.

Profus se zvedl a dal pokyn k odchodu. Gauis a Ceurus ho bez reptání uposlechli. Vstali. Samuelus následoval jejich příkladu. Tu se mu zablýskl na ruce zlatý náramek.

Římané vytřeštili oči. „Odkud to máš?“ zeptal se zaskočený Ceurus.

„To, to mám po babičce.“

V tu ránu se jako na znamení stalo několik věcí.

Z hustého křoví před nimi vylétlo kopí, které prošlo skrz na skrz Gaiovým tělem. Ze zadu a ze stran se k nim za velkého dupotu blížili meči ozbrojení Punové. Byli sice jen čtyři, ale hluku vydali za celou armádu.

Zbylí dva Římané zareagovali ve zlomku sekundy. Tasili a postavili se na odpor. Věděli, že proti přesile nemají šanci, ale nevzdali se. Takhle jich alespoň pár skolí.

Profesor Edwards stál opodál. Mimo centrum dění. Nedokázal použít žádnou zbraň, kromě automatické pistole. A tu tady k dispozici neměl. Jeho mozek vysílal impulsy, aby co nejrychleji utekl, ale nohy vypověděly službu.

Římští válečníci se drželi skvěle. Obdrželi sice několik ran, ale rozdali jich nejméně třikrát tolik. Jeden z Punů padl mrtev k zemi. Tu se jeho kolega vzteky rozpřáhl, padlý byl asi jeho bratr, a usekl Ceurovi hlavu. Ta doletěla přesně před zděšeného profesora.

Profus zaváhal a to se mu stalo osudným. V jeden moment dostal dva smrtelné zásahy do hrudi. Skácel se na svého mrtvého přítele.

Samuelus těkal pohledem ze zakrvavené hlavy na trojici přibližujících se Punů, ke kterým se po chvíli přidal i čtvrtý, ten který skolil ze zálohy Gaia.

Profesor Samuel Edwards spadl z louže pod okap. Byl vydán krvežíznivým Punům na milost a nemilost.

+ + +

Jane počkala až oschne, a pak vklouzla zpět do svého ošuntělého oblečení. Cip jí sice nabízel něco lepšího, ale ona se zařekla, že na sebe nic iluzorního nikdy nevezme. Připadala by si v tom jako nahá.

Kochala se pohledem na klidnou hladinu jezera. Větřík na něm utvářel malé vlnky. Ještě před chvilkou čeřilo jeho vody její nádherné tělo.

Vydala na procházku po Laticii. Zašla do řídkého porostu jehličnanů. Tohle místo měla nejradši.

Objevila křišťálově čistou lesní tůni. Posadila se vedle ní. Nabrala do spojených dlaní trochu studené vody a osvěžila se.

Lehla si do trávy a vstřebávala své dojmy. Pořádně ani nevěděla, co vlastně cítí. Občas si tady připadala jako v ráji, jindy zase jako ve vězení. Prostě zmatek nad zmatek.

Nevěděla ani, jak už je tady dlouho. Podle jejího hostitele na tom prý sice nezáleželo, ale ona by ráda měla jasno. Od jejího vstupu sem mohlo uplynout jak několik dnů, tak i několik let.

Zprvu ji překvapilo, že nepociťuje vůbec hlad, a že ji nezmáhá únava, ale po jistém čase se už nedivila ničemu. Přijímala každou odchylku od normálu s humorem. Rozhodla se přestat používat zdravý rozum. Ten jí tady byl ostatně stejně k ničemu.

Největší záhadou pro ni zůstával ovšem onen tajemný Cip. Od té doby, co jí přeložil své jméno do její mateřštiny, se s ním nesetkala.

Řekl jí, ať si popřemýšlí o tom, co jí vyprávěl, a zmizel. Doufala, že ne nadobro.

Vzpomněla si na Bena. Co teď asi dělá? Proč nemůže být také tady?

Představovala si, jak ji zahrnuje horoucími polibky, jak se milují.

Usnula s úsměvem na rtech.

+ + +

Když se probrala, nebyla už sama. Cip se vrátil. Vypadal stejně jako při jejich prvním setkání. Měl dokonce i stejný výraz ve tváři.

„Kde jste byl?“ vyhrkla ještě rozespalá Jane.

„Měl jsem neodkladné věci k vyřízení. Promiňte, že jsem vás nechal tak dlouho o samotě. Ale věřte, nešlo to jinak.“ Cip jí podal galantně ruku a pomohl jí na nohy.

„Nějaký problém?“ vyzvídala dál.

„Ano. - Jak se vám tady zatím líbí?“ očividně jí nechtěl o onom problému říci nic konkrétnějšího.

„Zatím? Jak dlouho mě tady hodláte ještě držet.“

Zaskočila ho.

„Nechci abyste to tady považovala za vězení. Vždyť vám nic neschází. Když pominu slunce, je tady všechno, nač si vzpomenete. Proč se vám tady nelíbí?“ jeho hlas zněl zklamaně.

Jane si v duchu vyčítala svou nevděčnou otázku: „Neřekla jsem, že se mi tady nelíbí. Je mi tady fajn, ale za jistých okolností by to bylo ještě lepší.“

„To kdyby tady byl Ben?“ zeptal se nesmrtelný přiškrceným hlasem.

Jane se to bála pronést nahlas. Připadalo jí totiž, že k ní Cip chová jistou náklonnost a že na Bena žárlí. Teď o něm však začal mluvit sám. „Ano, máte pravdu.“ potvrdila jeho domněnku.

Cip stál jistou dobu nehnutě. Zasněně se na Jane díval. Připadalo jí, že ji svléká očima. Tohle neměla ráda.

Byli od sebe na dosah ruky. Něžně ji pohladil prsty po tváři. Najednou jí přestalo vadit, jak ji pozoruje.

To pohlazení ji cosi připomnělo. Nevěděla co, ale určitě něco příjemného.

„Je v pořádku. Viděl jsem ho.“

Spadl jí kámen ze srdce. Ani nečekala, že jí toho řekne víc.

„Posaďte se,“ vyzval ji.

Zatvářila se nechápavě. Mohla si oči vykoukat, ale žádné sedátko neviděla. Než se na to však stačila zeptat, objevily se vedle ní dva pařezy.

Cip jako správný gentleman počkal, až se posadí dáma. Kdyby je někdo viděl z dálky, řekl by si, že to jsou dva mladí lidé, co spolu chodí. Ale tady je nikdo pozorovat nemohl.

Jane si byla téměř jistá, že jí onen tajemný muž odhalí některé z tajemství vesmíru. Nemohla se dočkat které.

Její protějšek jí mezitím pátral v paměti, nenajde-li tam nějaký zárodek pochybností. Oddychl si, když zjistil, že zatím nic netuší. Dokonce jí ani nebylo divné, že ji zde nechal samotnou. Nedošlo jí, že se sem mohl vrátit v podstatě v tom okamžiku, kdy zmizel. Ale on měl jiný plán. Chtěl jí dopřát nějaký čas, aby se tady trochu aklimatizovala. Chtěl jí dopřát trochu štěstí, než.... Zarazil se. Proč toho musí tolik vědět? Proč s tím nemůže nic dělat? Neomezená moc mu byla v tomto případě k ničemu.

Přemýšlel, co jí může říct a co ne. Nadechl se a začal vyprávět: „Zatímco jste se vy procházela bezstarostně po Laticii, já jsem se vydal na Zemi, abych našel řešení jednoho velmi zapeklitého problému. Nezasahoval jsem do dění, jen jsem vše se slzami v očích pozoroval. Jak jsem se na to díval pořád znova a znova začal jsem si uvědomovat, že na to jsem krátký. Že mé dovednosti nedokáží zvrátit Osud.“

Odmlčel se. Jane čekala, co se z toho vyvine, ale Cip nakonec k jejímu zklamání začal mluvit o něčem úplně jiném: „Navštívil jsem taky Garbos, to je něco na způsob Pekla a Ráje. Je to místo, kde je shromážděno veškeré vědomí z celého vesmíru. Všechny duše.

Nechodím tam rád, neboť se tam dá snadno zabloudit. Všechno je tam stejné.

Garbos se přesně kryje s vesmírem. Když jste na Zemi, tak vás nejen obklopuje, ale dokonce vámi i prostupuje. A právě toto propojení oněch dvou světů, dodává vašemu tělu život. Je to sice možná trochu nepochopitelné, ale je to tak.“

Na chvíli se odmlčel.

Jane se v hlavě rojilo tisíce otázek. Nakonec se odvážila jednu vyslovit: „Vy jste říkal, že tady jsme mimo čas. Mimo vesmír. Garbos tady, řekla bych, asi taky nebude. Jak to že tedy žijime? Jak je to možné?“

Nepostrádalo to logiku. Cip v duchu smeknul.

„Správný dotaz,“ odvětil pochvíli a byl rád, že se nevrátila k tomu problému, o kterém hovořil na začátku. „Tady opravdu není ani jeden z těch světů. To je taky důvod, proč jsme my dva teď nesmrtelní. Tohle tělo není to tělo, které máte na Zemi. Přes propast prostorů se sem totiž nemá možnost dostat z vesmíru prakticky nic hmotného. Spojení totiž funguje pouze mezi Garbosem a Nicotou a obráceně. Nikoliv mezi Nicotou a Vesmírem. Zde tedy nachází pouze mé a vaše vědomí a to je narozdíl od těla nesmrtelné. To je ten důvod.“

„Ale jak to že vypadám stejně? V odrazu lesní tůně je moje pravá tvář?“ pídila se dál Jane.

Jak je zvídavá. Jako já kdysi, uvažoval Princ času. „Dokonalá iluze,“ odpověděl stručně na její dotaz.

„A mé šaty?“ její touha po vědění byla neukojitelná.

„Iluze. Všechno tady jsou iluze. Abych byl přesný, všechno kromě našich duší. Ty jsou tady jediné skutečné. Absurdní, ale je to tak. Naštěstí jde ale o dokonalé iluze. Věrohodné kopie.“

Mladá dívka chápavě přikyvovala hlavou.

„A Vesmír? Není i Vesmír pouze dokonalá iluze?“ napadlo jí, že by to tak mohlo být a tak se na to zeptala.

Cipa tato otázka znervóznila. Dlouhou dobu na ni totiž neznal odpověď. Když na ni přišel, šokovala ho. Navzdory všem pravidlům a zákonům, nebyl Vesmír tím, čím si dlouho myslel, že je. Ale tohle jí říci nemohl. Nemůže přece vyzradit největší tajemství o původu vesmíru jen tak na počkání. Rozhodl se, že ji trochu oklame a pravdu zatají. „Proč ty pochyby? Vesmír je skutečný. Důkazem může být třeba plynutí času nebo smrt.“ Necítil se při této lži moc dobře, ale s pravdou ven nesměl.

Jane mu naštěstí uvěřila a pokračovala ve svých otázkách: „Jestliže mé tělo nemůže být tady, ani v Garbosu, pak mi řekněte, kde se nachází. Leží někde v poušti, kde na něm pořádají hostiny supi? Nebo někde jinde?“

Správce Laticie byl rád, že debata o skutečnosti či neskutečnosti vesmíru rychle skončila. Tohle jí mohl bez obav říct: „Právě že někde úplně jinde. Do meziprostorové brány jste totiž vstoupila ještě kompletní. Tím myslím v podobě, v jaké se znáte. Ale sem se dostala pouze vaše duše. Vaše tělo se tedy logicky nachází někde mezi těmito dvěma světy. V jakési čekárně, kam se na něj nedostanou žádní supi.“

Potom chvíli oba jen mlčky seděli.

Jane přerušila ticho jako první: „Ze začátku jste mluvil a nějakém neřešitelném problému a potom jste to zamluvil zajímavým povídáním o Garbosu. Čeho se ten problém týká?“

Nikdy se necítil hůř, ale musel jí to říct. Nemohl to už dál tajit. Má právo vědět pravdu. Přemýšlel, jak má sdělení formulovat.

„Spočívá v tom, že někdo mi velmi blízký musí zemřít a já s tím nemůžu nic dělat.“

„Aha,“ přitakala soucitně Jane, „to je mi líto. A znám toho dotyčného?“

„Ano,“ Cip už pouze šeptal, „lépe než kdokoliv jiný.“

Jane se zděsila: „Och Bože, Ben.“

V očích se jí objevily slzy.

„Ne. Bena se to netýká.“

Tahle slova jí vrátila opět naději.

„A kdo tedy má zemřít?“ zeptala se utírajíc si slzy.

„Vy!“ odvětil Cip a objal ji.

+ + +

Profesor Samuel Edwards nic neviděl.

Kolem něj se rozprostírala jen černočerná tma. Čekal totiž se zavřenýma očima na smrtící úder od nepřátelských Punů. Nechtěl se na to koukat.

Když dosáhl důchodového věku, říkal si, že nejpohodlnější by asi bylo umřít v posteli. Ale ouha. Uvažoval, zda jeho tělo převezou do jeho rodné vlasti. Asi těžko. Nikdo tady totiž neví, že nějaká Amerika existuje.

V rychlém sledu se mu přehrál celý jeho život. Viděl svou milovanou ženu, děti a všechny své přátele. Výjev skončil tím, jak trojice Římanů podlehla přesile Punů. Tahle raná vzpomínka ho vrátila zpět do reality.

Uvědomil si, že se chová jako pštros. Svým způsobem taky vždy v nebezpečí zahrabává hlavu do písku. Kroky utichly. Teď se rozpřáhnou a moje hlava odletí do sousedního lesa, blesklo mu hlavou. Ale nic takové se nestalo.

„To není Říman,“ pronesl jeden z nich hrubým hlasem. Musel stát tak půl metru od profesora.

„Kdo jsi?“ zeptal se jiný drsný hlas.

„Já-já jsem Američan,“ nenapadlo ho nic lepšího.

Slyšel jak si něco šeptají, ale nic jim nerozuměl. Kdyby teď byli u zkoušky a proti němu stáli nějací studenti, pak by ostře zavelel: „Srozumitelněji!“ V tomto případě by se mu to ale vymstilo.

„Jsem z velké dálky,“ pokračoval, „přišel jsem sem za jistým obchodem. A podívejte čeho jsem se dočkal. Ti prašivý Římané mě zajali.“ Tu konečně otevřel oči. Svůj úlek ze zarostlých tváří a otrhaných šatů punských vojáků nedal navenek raději nijak znát.

Neměl se čeho bát. Poté, co se vypořádali s jeho průvodci, své zbraně schovali. Správně se domnívali, stejně jako prve ti Římané, že je stařík nijak neohrozí.

„Co umíš?“ zeptal se jeden z nich. Vypadali všichni stejně. Nedokázal odhadnout, který z nich tuto tlupu vede.

Nevěděl, co má na tuto otázku odpovědět. Co umí? Umí toho hodně. Třeba řídit auto, používat kreditní kartu, pustit počítač. Ale s těmito dovednosti by tady asi sotva obstál.

„Zabijeme ho taky. Je starý. Takové rekruty nepotřebujeme,“ pronesl ten, který před několika okamžiky celou bitku ze zálohy zahájil.

Profesora ani tolik nepolekalo to, že se ho chystají zabít, jako ho spíš naštvalo to, že o něm řekli, že je starý a nepotřebný. Rozhodl se jim předvést své jazykové znalosti.

„Tak vy si myslíte, že nic neumím.“ pronesl galsky. „Ale to se mýlíte,“ pokračoval latinsky, „já toho totiž umím strašně moc.“ Potom přešel plynule do řečtiny: „Domluvím se s každým kmenem nejen na tomto poloostrově, ale i v mu přilehlých zemích.“ Předvedl jim dokonale snad tucet jazyků z období starověkého Říma. Nechápavě ho pozorovali a tajili dech. Když skončil, nijak nešetřili chválou. Profesor si uvědomil, že mu jeho malá přednáška zachránila život.

Rázem se stal z nepotřebného starce učencem. Punové mu podávali o překot ruce a jeden přes druhého se představovali. Jeden z nich byl Hamus, další se jmenoval shodně jako Hannibalův otec, Hamilkar, zbylí dva se si říkali Kammar a Lasdar. Profesor se rozhodl ponechat svou přezdívku Samuelus.

„Samuele,“ oslovil ho Hamus, „půjdeš s námi za Hannibalem. Myslím, že mu budeš svými znalosti nápomocen. Pravda, umí sice taky pěknou řádku řečí, ale zdaleka ne tolik jako ty. Muže jako jsi ty, potřebuje jako sůl.“

Raději se jich ani neptal, coby s ním udělali, kdyby tuto velkorysou nabídku odmítl.

Ale on ani odmítnout nechtěl. Uvidí velkého Hannibala. Co víc si přát?

„Dobře, půjdu s vámi.“ Potvrdili si vzájemné přátelské vztahy dalším podáním ruky. Punové měli stisk jako kleště, ale Samuel nijak neprotestoval.

+ + +

Vydali se na cestu. Vpředu dva Punové, vzadu dva Punové, uprostřed postarší profesor. Toto místo mu vyhovovalo. Byl dobře chráněn před případným útokem.. Třeba je teď pro změnu přepadnou zase Římané, napadlo ho.

Ale nestalo se tak. Prošli lesem bez úhony. Nyní pochodovali po prašné cestě, která vedla nejspíše z kamenolomu. Nikdo nepromluvil. Tím se snížilo riziko případného odhalení. Profesor se sice chtěl zeptat na pár maličkostí, ale nedovolil si ticho nikterak porušit. Opustili cestu a dál pokračovali po úzké pěšině. Po své pravici viděl Samuelus kamenolom. Nikdo v něm nepracoval.

Říše se nacházela v ohrožení a tak každý bojeschopný muž musel k legiím. Vojenská povinnost trvala po dobu sedmi let. V období těsně po druhé punské válce, dokonce celých dvacet let.

Ačkoliv už byl profesor značně znaven, Punové na to nedbali a nepolevovali ve svém rychlém tempu. Jen počkejte, říkal si v duchu, Řím stejně nedobudete.

Když už profesor sotva dechu popadal, všiml si, že se k nim blíží tři jezdci. Jelikož to jeho průvodce neznepokojovalo, muselo se jednat o jejich spolubojovníky.

Jezdci dojeli na svých koních až k nim.

„Vedete nám zajatce?“ zeptal se jeden z nich.

„Žádného zajatce - učence. Umí všechny řeči, co existují. Hannibal bude mít radost,“ pronesl Hamus.

Tři Punové, nejspíše zvědi, si ho prohlédli od hlavy k patě.

„Dobře,“ pokračoval jezdec, „někoho takového potřebujeme. Každý si tady mluví jak mu jazyk narost a nikdo si navzájem nerozumí. Do tábora je to ale ještě pěkný kousek. Nebylo by lepší, kdybych tam toho učence dovezl na koni?“ S touto otázkou se obrátil na Hamuse.

Ten přitakal: „Já myslím, že jo. Naše tempo ho pěkně vyčerpalo.“

Samuelus se zděsil. Nikdy v životě na ničem podobném koni neseděl.

Tenhle navíc neměl sedlo ani třmeny. Jen něco, co se vzdáleně podobalo ohlávce.

„Vyskočte,“ vyzval ho jezdec, „sedněte si za mě. Dovezu vás za naším velitelem rychleji než kdokoliv jiný.“

Profesor se pokusil na to zvíře vydrápat. Marně. Neměl sílu v pažích a žádný švih. Sedm Punů se jeho počínání smálo. Konečně se mu podařilo na oře dostat. Jeho radost ovšem neměla dlouhého trvání. Sotva se totiž ocitl nahoře, neudržel rovnováhu a přepadl na druhou stranu. Sesypal se na zem, jako pytel brambor. Ošklivě si natloukl snad všechny kosti. Naštěstí si nic nezlomil.

Ostatní přítomní se smíchy popadali za břicho. Takhle skvěle je ještě nikdy nikdo nepobavil. Nakonec si usmysleli, že zábavy už bylo dost a na hřbet oře Samuelovi pomohli.

Takhle z výšky vypadalo všechno úplně jinak. Než se však stačil tímto novým pohledem na svět dostatečně pokochat, kůň se rozeběhl a pádil tryskem cestou necestou. Profesor se křečovitě držel jezdce před sebou. Dokonce se přistihl i při tom jak křičí zděšením.

Příroda se kolem něj rychle měnila. Viděl jenom záblesky.

Když dorazili do tábora, spadl mu veliký balvan ze srdce. Bál se z koně slézt sám, a proto počkal až mu opět někdo pomůže. Konečně stanul na zemi. Bolely ho všechny kosti v těle. Takhle se ještě nikdy nenatřásal.

Jezdec, který ho sem dovezl, se k němu obrátil se slovy: „Počkej tady. Domluvím schůzku. - Všechna čest. Držel jsi se dobře.“

Profesor pochopil, že to myslí ironicky, ale nic nenamítal. Jen mu opětoval úsměv.

Zatímco onen Pun šel za Hannibalem, prohlédl si profesor letmo tábor. Sestával se z mnoha provizorních stanů, které obývali příslušníci různých kmenů. Viděl zde například Galy a Hispánce. Dříve než stačil s někým navázat kontakt, vrátil se jeho řidič, tedy Pun, který ho sem dovezl na bujném oři.

„Pojď za mnou. Velitel tě očekává,“ vyzval ho.

Samuelus se držel těsně za ním. Prošli kolem několika stráží, až stanuli před velitelským stanem, který se vůbec neodlišoval od ostatních.
Zastavili. „Já mám ještě nějakou práci. Přeji ti hodně štěstí.“ Rozloučil se a odešel.

Profesor stál naprosto osamocený před stanem jednoho z největších vojevůdců všech dob. Dodal si odvahy a vstoupil.

+ + +

Hannibal zrovna studoval nějakou mapu a dělal si poznámky. Byl to asi třicetiletý chlapík. Už od pohledu hýřil aktivitou.

„Jsem rád, že tě poznávám,“ řekl a na znamení pozdravu mírně kývl hlavou.

Profesora trochu zaskočilo, že má jenom jedno oko. Ale posléze si vzpomněl, že to historické prameny dokládají. To, že se díval na svět pouze jedním okem, z něj dělalo ještě slavnějšího vojevůdce, než jakým ve skutečnosti byl.

Četl toho o Hannibalovi hodně, ale téměř každý zdroj ho popisoval jinak. Někdo ho vykreslil jako agresivního primitiva, s kterým nehne ani smrt nejbližších, a kterému není proti srsti žádná ukrutnost. Další pisatel ho vylíčil jako nejchytřejšího muže své doby, který má vysoké morální hodnoty, a který plynule mluví půl tuctem jazyků. Edwardsovi se zdálo, že pravda o charakteru tohoto muže, je někde uprostřed.

„Samuelus,“ představil se profesor.

„Hannibal.“

„Je mi ctí, že se s tebou setkávám. Slyšel jsem o tobě samé velkolepé věci,“ mazal mu příchozí med okolo pusy.

Hannibal byl na podobné řeči nejspíše zvyklý. Chválu na vlastní osobu odbyl slovy: „To nestojí za řeč. Až dobudu Řím, to budou teprv povídačky.“

Jeho protějšek měl co dělat, aby nepronesl, že dobýt Řím mu nebude nikdy dopřáno. To by zrušilo jakékoliv pouto, které je od první chvíle pojilo.

„Prohlédl sis můj tábor?“ dotazoval se vojevůdce.

„Ano, samozřejmě,“ přitakal profesor.

„Pak jsi si mohl dobře všimnout, že mám statné vojsko, které jen tak někdo neporazí. Dovoluji si říct, že s mou dobrou taktikou bych se s ním klidně postavil i dvojnásobné přesile,“ vychloubal se.

„Ano, a vyhrál bys,“ dokončil myšlenku profesor, „ale co neválečná politika Říma? Oni se ti nehodlají přeci postavit přímo na bojiště. Chtějí tě vyhladovět. Ničí vlastní zemi, aby se jim to povedlo. Toho se nebojíš?“

Hannibal se usmál: „Taktika Říma se mi hnusí. Jim vítězství nepřísluší. Jestli se jim nebude chtít bojovat, pak je budeme muset vyprovokovat. Letos se podle mě strhne rozhodující bitva. Už je na čase. Vojáci reptají a někteří chtějí domů. Po bitvě budou doma i tady. Nemyslím, že se jim povede mou armádu vyhladovět. To by museli spálit celou zemi a to oni neudělají. Nemůžou si to dovolit.“

„Hannibale, jsem téhož názoru jako ty. Letos se strhne rozhodující bitva.“ Profesor věděl, co říká. V létě roku 216 před naším letopočtem k ní totiž skutečně došlo. U Kann. „Ale co bude potom?“

Vojevůdce se zamyslel: „Dobrý dotaz. Podle mého názoru bude nejlepší řešit tuto otázku, až daná situace nastane.“

„Ano,“ přitakal Samuelus, „ale až k tomu dojde, dej si pozor, ať zvolíš správnou cestu. Vždycky máme totiž na výběr dvě možnosti. Jedna je dobrá druhá špatná.“

„Škoda, že se nedá nějak podvést čas a podívat se na chvilku do budoucnosti.“ Hannibal, to prohodil jen tak žertem, ale Samuelus sebou znatelně trhl.

„Co je s tebou? Nějak jsi mi zesinal, milý Samueli. Co to máš za náramek? To je zlato?“

Profesor si oddechl, že Hannibal změnil téma. Nikdo se nesměl dozvědět, že sem přicestoval z budoucnosti. To by se pak Hannibal mohl podívat jak jeho tažení neslavně dopadne. A co by udělal, až by zjistil, že mu Řím nikdy nepodlehne? Vrátil by se do Kartága? Pokračoval by v tažení po Apeninském poloostrově? Ať by se zachoval tak či onak, nic by nebylo tak, jak se píše v dějepisných knihách. Musel si to tajemství nechat pro sebe.

Už tušil, že náramek, na který se ho Hannibal nyní ptá, nějak souvisí s jeho nedobrovolnou cestou do starověku. A proto se rozhodl vymyslet malou lež: „To je starý rodinný klenot. Dědí se u nás z pokolení na pokolení. Říká se, že má moc uchránit jeho nositele před zlými démony.“

Vojevůdce se zasmál: „Démony? Těch se nebojím ani bez náramku.

Vadilo by ti hodně, kdybych z tebe udělal svého asistenta? Na všechno sám nestačím a ty prý máš talent na jazyky.

Počkej. Ne, že bych tě podezíral, ale přelož mi tohle do punštiny.“

Podal profesorovi pergamen, na němž bylo cosi napsáno řecky.

„Slibuji, že budu vždy nenávidět Řím.“

„Správně. Milý Samueli. To je první věta, kterou jsem se řecky naučil. Slib otci. Není těžké mu dostát. Když vidím sebranku těch, kteří si říkají legionáři, je mi zle.“

Edwards si oddechl. Přijímací pohovor zatím zvládal na výbornou.

„Nechám jen na tvém uvážení, jestli budeš cítit k Římu to samé jako já. Nemusíš ani milovat Kartágo. Jen o jediné tě žádám. O řádné plnění mých rozkazů. Na to si potrpím. Jinak si dělej, co chceš.

A teď k tvému poslání. Jak dobře víš, mám armádu sestavenou z bezpočtu různých kmenů. Přidávají se ke mně sami. Nechtějí už dál žít pod nadvládou Říma. Je však třeba najít společnou řeč. Aby nedocházelo k nedorozuměním. Vadilo by ti vyučovat mé muže punštině? “

Profesor zatajil dech: „Naopak. Bylo by mi ctí.“

„Mně tedy nezbývá, než tě přijmout. Nuže, vítej v úřadě.“

A tak se profesor Samuel Edwards stal zaměstnancem slavného Hannibala.

+ + +

Pluli několik dní a nocí po Středozemním moři. Cesta nebrala konce. Učinili pár zastávek, aby doplnili zásoby a otroky. Nyní již byla kapacita římské trimény vytížena a loď nabrala směr domovský přístav.

Ben hukot vln a šumění větru miloval. Často vyrážel s kamarády surfovat nebo plachtit. Co však nyní prožíval, zkazilo všechny jeho dobré vzpomínky na moře.

Spolu s ostatními otroky ho nahnali do lodi, jejíž model viděl jednou v muzeu. Ze stran trčela vesla. Jakmile stanul na palubě, jeho šance na útěk se rapidně snížily. Všude plno vojáků. Kdyby skočil přes palubu, jistojistě by ho některý z nich zasáhl svým kopím.

Sklonil hlavu a vešel do podpalubí. Jeho zrak padl na zdecimované muže u vesel. Všiml si několika volných míst. Jedno z nich bude asi pro mě, pomyslel si trpce.

Najednou ucítil, jak ho někdo chytil za košili. Jedno škubnutí a stál do půli těla nahý.

Prásk!

Benovým tělem projela ostrá bolest. Měl pocit, jako když mu někdo rve kůži ze zad.

Prásk!

Zasykl bolestí a padl na kolena. Tu teprve koutkem oka zaregistroval mohutného muže s bičem.

Prásk!

Záda ho pálila, ale další rána už nepřibyla. Tyran zaměřil svou pozornost na někoho jiného.

Přistoupil k němu muž menšího vzrůstu. Měl černé vlasy a zarostlou tvář. Něco mu přikazoval. Ben nechápal. Jeho protějšek mluvil čím dál tím víc nahlas. Zdůrazňoval své rozkazy. Namáhal se marně. Mladý anglický student tento jazyk nikdy neslyšel.

Malý muž se rozpřáhl a vrazil Benovi takovou ránu, jakou v životě nedostal ani nedal. Jeho tělo bylo odmrštěno o několik metrů dál. Zastavil se u nohou tyrana s bičem. Měl co dělat, aby neztratil vědomí. Pokusil se vstát. Pomohly mu k tomu dva páry rukou. Zvedly ho jako pírko a mrštily jím k jednomu z vesel.

Poté mu otrokáři dali obě nohy do okovů a tím ho připoutali k lodi. Nezmohl se na nejmenší odpor.

Když s ním byli hotovi, vrhli se na dalšího nebožáka.

Ben se opřel čelem o dřevěné veslo a přemýšlel. Po zádech mu stékala čerstvá krev.

„Jane,“ šeptal poblouzněně, „uvidím tě ještě vůbec někdy? Co se stalo, že jsem se ocitl v minulosti…“

Zarazil se.

„V minulosti….ano, vždyť já jsem v minulosti, že mě to nenapadlo….“

Prásk!!

Šlehnutí bičem ho ovšem bolelo méně než to hrozné poznání. Stal se vězněm barbarských válek o nadvládu nad Středozemním mořem.

Vedle něj dopadlo nějaké tělo. Cornelius! Jeho přítel. Učinili s ním stejné procedury jako před chvílí s ním.

Po dni plném utrpení se na něj konečně usmálo štěstí. Bude na jednom vesle se svým přítelem. S jediným přítelem, kterého v této nehostinné době vůbec má. Kterému však nerozumí ani slovo.

+ + +

Seděla na palouku. Ruce sepjaté okolo nohou. Koukala do dálky. Na žádný konkrétní ani imaginární cíl. Prostě jen tak.

Vzpomínala na svou tetu Grettu. Moc ji neznala, setkala se s ní jen několikrát. Ale i přes to se jí podařilo ovlivnit do základu Janin život. Že se dala na archeologii, byla Grettina zásluha. K devátým narozeninám jí dala knížku o dinosaurech. Tou nejsrozumitelnější formou v ní autoři popisovali nejen druhohorní tvory, ale také vysvětlovali, v čem spočívá práce lidí, kteří dělají na vykopávkách.

Od rodičů tehdy dostala jen další oblečení a plyšáky. Tyhle dárky přešla téměř bez povšimnutí. Ležela celé dny v oné knížce. Přečetla si ji jednou, dvakrát, třikrát…. Nakonec ji uměla celou nazpaměť. Její matku tento zápal překvapil. Ještě nikdy se nestalo, že by se jejich dcera pro něco takhle nadchla.

Když se jí někdo před jejími devátými narozeninami zeptal, co by chtěla dělat, až bude velká, odpovídala téměř každý den něco jiného. Od té doby, co sfoukla devět svíček na dortu, měla jasno. Bude archeoložkou.

O rok později se moc divila, že teta Gretta nepřišla na její první kulatou oslavu. Tak ráda by ji viděla. Když se na ni zeptala svého otce, zesmutněl.
Zopakovala svou otázku. Mlčel jako hrob.

Ačkoliv to vypadalo, že se všichni dobře baví, napjatá atmosféra byla takřka hmatatelná.

Proč Gretta nepřijela, jí otec vysvětlil až druhého dne. Měla leukémii a ležela už třetím týdnem v nemocnici.

„A umře?“ zeptala se tehdy Jane. Odpovědi se nedočkala. Ale visela ve vzduchu, takže měla jasno.

Zabouchla se svém pokoji a dlouho plakala.

U večeře pak všechny překvapila svým návrhem: „Zítra pojedeme navštívit tetu Grettu.“

V jídelně zavládlo ticho. Přestal se ozývat dokonce i cinkot příborů o talíře. Matka s otcem se na sebe zmateně podívali.

„Jane,“ její otec si vzal slovo, „ je přeci v nemocnici.“

„Ano, já vím. Musíme tam přijít v návštěvních hodinách.“

Přesvědčila je, ale nakonec toho litovala. Její teta vypadala totiž úplně jinak, než jak si ji pamatovala. Ta zrádná nemoc ji veskrze změnila.

Její otec, Grettin bratr, se na ni nevydržel koukat a odešel z pokoje. Jeho manželka ho následovala. Jane s umírající tetou osaměla. Podařilo se jí překousnout strach a přistoupila k posteli.

„Jak se máš, malá Jane?“

Hlas se jí třásl. Jakoby mluvila ze záhrobní říše.

„Chtěla bych ti poděkovat za tu knížku.“

A teď pryč.

Tak to původně zamýšlela. Poděkovat a jít. Ale svůj plán musela změnit. Nohy jí ztěžkly a nemohla se hnout z místa.

A pak jí Gretta řekla něco, co si pamatuje dodneška.

„Vždycky jsem si přála vyvarovat se tohohle čekání na smrt. Chtěla jsem zemřít při nehodě, nebo nějaké katastrofě. Nebo ve spánku. Prostě naráz. V jednu chvíli žít a v další umřít. Nic mezitím. Neumírat. Rovnou umřít. Ale já musela mít smůlu. Už nežiju, ale ještě nejsem mrtvá. Není nic horšího. Parte už mám určitě připravené. Zbývá na něj doplnit akorát datum. Kéž by bylo dnešní.“

Jen co to dořekla, desetiletá dívčina odlepila nohy od země a vyletěla z pokoje. Div že neporazila doktora, který se akorát chystal vejít.

Grettina poslední slova se jí vryla nesmazatelně do paměti.

Když Cip vyřkl, že má zemřít, vzpomněla si na ten její nekrolog.

Správce Laticie naznačil, že půjde o nehodu. A půjde to tedy asi ráz na ráz. Podle Grettiny filosofie by měla být šťastná. Nebude trpět. Prostě umře. Konečná diagnóza každého. Každého kromě Cipa.

Začala ho nenávidět. Za to, že jí vše řekl. Za to, že ji vzal sem.

Nechápala jaké pohnutky ho vedly k tomu, aby to udělal. Z jakého důvodu mu na ní záleží? Nikdy předtím ho neviděla, i když jí ze začátku připadal trochu povědomý.

Ačkoliv se své smrti vyhnula, nepovažovala se za zachráněnou. Už to mohla mít dávno za sebou. Žít a umřít. Proč musím mít stejnou smůlu jako teta?

A Cip si klidně zmizí. Bůhví kdy se vrátí. Jestli se vůbec vrátí.

Koutkem oka zaregistrovala pohyb. Že by Cip?

Zvedla se a zaostřila na přicházející postavu.

Cip to nebyl, trávou se k ní blížil někdo jiný.

Někdo jiný tady v Laticii? V Jane hrklo.

Co teď?

+ + +

Samuel Edwards si na svůj úděl zvykl celkem rychle. Jakkoliv to bylo neuvěřitelné, vězel v hluboké minulosti. Dva tisíce dvě stě šestnáct let od přítomnosti.

Když byl malý, tak o cestování časem snil. Jako každý malý kluk. Doslova hltal vědeckofantastické romány na toto téma. Jak dospíval, smiřoval se postupně s faktem, že něco podobného je nemožné. A vida. Na staré kolena se přesvědčil o opaku.

Vzpomněl si na ten večer ve Spoletu. Ačkoliv byl opilý, vybavoval si všechno. Kromě toho, že objevil zlatý náramek se nic neobvyklého nestalo. Za jeho přesunem musí stát ten šperk. To věděl víc než dobře. Ale jaký to má smysl? Proč se ocitl právě v tomto čase?

Nevěřil, že by to bylo kvůli tomu, že toto období miloval. Určitě za tím stojí něco víc. Nějaký důvod to mít musí. Nic se neděje bezúčelně. Někde musí být nějaké vodítko vedoucí k vyřešení jeho otázek. Ale kde?

Zbývá čekat, co se bude dít.

A mezitím plnit rozkazy svého pána. Hannibala.

Hned druhý den po jeho příchodu do tábora ho představil všem velitelům: „Toto je Samuelus. Přichází z velké dálky. Rozhodl se k nám přidat a pomáhat. Chci abyste ho respektovali. A když vás požádá o pomoc, vyhovte mu.“

Ačkoliv už odložil své moderní oblečení a přijal dobový oděv, nemohl se zbavit dojmu, že vyčnívá. Že sem prostě nepatří.

Dožít se stáří v této epoše věčných válek byl svým způsobem zázrak. V očích většiny mužů četl uznání. Ale sem tam zachytil i pohled plný nepřátelství.

„Jestli bude Samuelus chtít, naučím ho nasedat na koně,“ to pronesl Mago, Hannibalův bratr.

Historka s koněm se rozšířila celým ležením a vyvolávala úsměv na rtech každého, kdo ji slyšel. I teď se všichni přítomní rozesmáli. Profesor s nimi.

„To víte, já a kůň. Kdyby se pro mě spíš našel nějaký oslík….“

Svou sebekritikou si získal ještě větší sympatie.

Hannibal ho poplácal po rameni. Popřál mu hodně štěstí a spolu se svým bratrem vyrazil zburcovat vojáky.

Samuelus se za tím velikánem dlouho koukal. Který z jeho kolegů na univerzitě by věřil, že ho poplácal Hannibal. Asi žádný.

Oslík se pro něj nenašel. Přidělili mu menšího koníka. Starého hnědáka. Samuel Edwards si vysoce cenil toho, že je ochočený a klidný. Nic víc nepožadoval. Na jeho hřbetě se cítil naprosto jistý. Ve větším bezpečí než za volantem svého forda.

Mnoha tisícová armáda se krátce po rozbřesku dala do pohybu. Postupovala směrem na jih.

Profesor musel dát za pravdu tvrzení, že z koňského hřbetu je nejlepší pohled na svět. Místo sedla měl sice jen něco jako deku, ale to mu nečinilo žádné problémy.

Obdivoval valící se masy jezdců i pěších. Věděl, že ty muže nespojuje jediný cíl. Ne všichni nenáviděli Řím jako Hannibal. Někteří se přidali jen kvůli žoldu. Peníze byly už tehdy hlavní hnací silou.

„Samueli!“

Otočil se po směru výkřiku. Přijížděl k němu Hannibalův bratr.

„Co se děje, Mago?“

Zastavil těsně vedle něj. Jelikož jeho zvíře bylo o hlavu vyšší, musel k němu profesor vzhlížet jako k Bohu.

„Posílá mě bratr. Mám ti dát meč. Smrt číhá na každém kroku.“

Podal mu krátký meč. Když se Samuelus dotkl chladného kovu, zamrazilo ho v zádech.

Neuměl si představit, že by zbraň použil. Jeho morální kodex by mu zabít nedovolil.

Přesto si ho s díky zastrčil za opasek. Už na něm měl zavěšenou dýku, kterou dostal včera.

„Bude lepší, když si řekneš o kroužkovou košili. Bojovat asi nebudeš, ale jeden nikdy neví.“

Než odcválal, dlouho si profesora prohlížel. Zkoumal ve slunci se třpytící náramek, který vyčuhoval zpoza shrnutého rukávu. Musel ho odkrýt, když zasouval meč. Jinak si dával pozor. Nechtěl, aby ho kdokoliv viděl.

Mago se už nadechoval k otázce, ale nakonec si ji nechal pro sebe a s podivným výrazem ve tváři odcválal.

Proč ho tak zaujal? Viděl ho už někdy? Nebo byl jen lačný po zlatě? Těžko říct.

Pustil tuhle epizodu rychle z hlavy.

Ještě téhož dne se profesor dočkal něčeho, co ho přesvědčilo o Hannibalově krvelačnosti.

Došlo k tomu krátce po poledni.

Všiml si, že vepředu se muži nějak houfují. Pobídl svého koníka, aby tam co nejvyšší rychlostí doklopýtal.

Přijel akorát. Ze scény, která se mu naskytla, se mu udělalo zle. Na zemi ležely dvě mrtvé ženy. Na první pohled brutálně znásilněné. Ale nevypadalo, že by k tomu ohavnému činu došlo na tomto místě. Ty dvě ženy sem nejspíše přivezli jako důkazní materiál. Situace se jevila jako primitivní soud.

Šestice obžalovaných Keltů se krčila před Hannibalovým hněvem. Nesnášel podobný druh násilí. Křičel na ně a častoval je těmi nejsprostějšími nadávkami. Z jeho jediného oka šlehaly blesky.

Samuel pln strachu z toho, co přijde, sledoval scénu bez jediného hlesnutí.

Viděl, jak Hannibal vytahuje svou dýku. Zvedá ji do výšky. A šmik. Z krku Kelta tryská krev.

Padá na zem a chytá se za ránu. Chroptí bolestí.

Za malý okamžik ho následuje jeho soukmenovec. Poté rozkazuje Hannibal svému pobočníkovi, aby dílo dokonal. On sám naskakuje na koně a prudkým cvalem z místa popravy odjíždí.

Dal to ostatním jako varování. Pod jeho velením žádné znásilňování. Trest je jasný.

Stejným způsobem jako první dva skončili i zbylý čtyři Keltové.

Soud se odbyl, sotva začal. Žádné zbytečné tlachání. Poprava rovnou na místě.

Myslel si, že Kartagiňané nechají těla napospas krkavcům, ale to jim křivdil. Takový barbaři to zase nebyli. Vykopali dvě dostatečně hluboké jámy a mrtvé pohřbili. Zvlášť muže. Zvlášť ženy.

Toho dne se Hannibalově vojsku vůbec nedařilo. Nezískali skoro žádnou kořist, ba ani nedoplnili tenčící se zásoby. Někdo to považoval za nepřízeň bohů kvůli tomu znásilnění. Jiní to brali prostě jako smůlu. Ale zítra je taky den.

Když konečně někdo rozhodl o tom, že se utáboří, Samuel Edwards zajásal. To celodenní trmácení ho dost zmohlo. Už holt nemá takovou fyzičku.

Složil hlavu v narychlo zbudovaném stanu. Jen co ulehl, usnul. Nikdy neměl tvrdé spaní. Probudil ho každý šelest.

Mohlo být něco po půlnoci, když zaregistroval šoupavé kroky.

Někdo chodí kolem jeho stanu!

Zbystřil.

Uslyšel podivný zvuk. Jako když se trhá látka. Ovanul ho svěží vánek.

Promnul si oči. Spíše než uviděl, vetřelce vytušil.

Náhle vylezl měsíc zpoza mraku. Vnitřek stanu částečně osvítila jeho mdlá záře.

Stál nad ním. Černý jako sama noc. Jen záblesky očí ve tmě. Zvedl ruku. Zaleskl se v ní meč.

Napřáhl se a….

+ + +

Zabrat veslem. Dostat ránu. Ucedit jadrnou nadávku. Na to se najednou smrkl celý Benův život.

Po době, která mu připadala jako věčnost, ho zbavili řetězů a na jeho místo usedl někdo jiný. On sám si pak mohl na čas odpočinout.

Zavřeli ho spolu se spoustou dalších otroků do klece. Páchlo to tu zvratky a výkaly. Podobný zápach se nesl ostatně celým podpalubím, ale tady měl ten puch své epicentrum.

Panovalo zde přítmí. Mačkali se jeden na druhého. Jelikož nenašel vhodné místo na ležení, usnul ve stoje.

Neměl klidný spánek. Chvíli co chvíli se probouzel. Navíc dostal horečku.

Výše postavený otrok jim přinesl nějaké patoky. Ben ukořistil několik soust. Ale ihned vše zase vyplivl. Ani polknout se to nedalo.

Jeden ze strážců si všiml, že má hodně přebytečné energie. Řekl to ostatním. Dva se jej hned chopili a posadili zase k veslu.

Čelo mu hořelo. Před očima se mu dělaly mžitky. Tohle nemůže vydržet.

A jako vrchol všeho někdo rozhodl, že se zvýší rychlost.

Bubeník, tak častoval Ben muže udávajícího tempo, přešel na jiný rytmus. Vražedně rychlý. Loď musela doslova letět.

Atmosféra se úplně změnila. Strážci se tvářili vystrašeně. Krví podlité oči jim žhnuly.

K něčemu se schyluje, dovtípil se Ben. Zabíral veslem, kterým by sotva dokázal pohnout sám. Naštěstí sedělo u každého hned několik otroků.

Asi se na obzoru objevila nějaká nepřátelská loď. Buďto prcháme, nebo někoho stíháme. Každopádně tady teď bude pořádně horko.

Ze zamyšlení ho vytrhla rána bičem. Kůži na zádech měl už nadranc. Překousl bolest.

Jeho soused se mu snažil něco sdělit, ale mluvil úplně jiným jazykem než prve Cornelius.

Cornelius!

Úplně na něj zapomněl. Rozhlédl se po podpalubí. Jeho přítel seděl pět řad před ním. Měl už toho taky dost.

Najednou mu veslo v ruce ztěžklo ještě víc. Hrome, co to….

Otočil se na svého souseda. Projelo jím zděšení. Toho, který na něj před okamžikem mluvil, už nikdo veslovat nedonutí. Zemřel na následky dlouhodobého vyčerpání. Nejspíš mu selhalo srdce.

Doširoka otevřené oči se upíraly na Bena. Ve strhané tváři si přečetl, jak musel ten člověk trpět.

Já budu vypadat podobně. Skončím jako on, uvědomoval si Ben. Překvapilo ho, že ho to ani tolik neděsí. Smrt totiž považoval za jedinou věc, která ho může zbavit pout.

Vzdal se jakékoliv naděje. Žádná ostatně neexistovala. Pochopil, že tu je na doživotí. Chápali to všichni. A byly dvě možnosti jak se zachovat. Buď se s tím faktem smířit nebo se zbláznit.

Ben vykřikl na hlídače. Chtěl upozornit na mrtvolu. Veslovat teď šlo hodně ztuha.

Dočkal se akorát další rány bičem.

Zkusil to znovu. Tentokrát se už ten barbar dovtípil, co chce.

Přistoupil k vyhublému tělu a odpoutal ho od vesla. Dal pokyn svému kolegovi, aby přivedl někoho na střídání.

Ale než stačil dojít ke kleci, stalo se něco, co nikdo nečekal.

Loď do něčeho narazila. Doslova zastavila na místě. Ozvalo se praskání dřeva.

Kdo nebyl připoután, nebo se něčeho nedržel, spadl jak podťatý na zem.

Všichni naráz přestali veslovat.

Ben věděl hned, co se děje. Použili lodi jako beranidla. Špička se zabořila do boku nepřátelského plavidla.

Ben si vzpomněl, že někde četl, že se Římané snaží přizpůsobit boj na moři normální pozemní bitvě. Používají proto zařízení nesoucí název havrany. Jedná se o jakýsi můstek, který spustí na nepřátelskou loď a vojáci po něm pak můžou přebíhat.

Nahoře teď nejspíše probíhá krvavá šarvátka.

A skutečně. K Benovým uším doléhaly zvuky bitvy. Válečné povyk, smrtelné výkřiky…

Udělalo se mu zle.

Tam nahoře se rozhoduje o jeho příští existenci. Buďto bude dál otročit v tomto podpalubí do doby, než vydechne naposled, nebo…?

V případě vítězství druhé strany může nastat několik variant jeho budoucnosti. Nabízí se škála počínající svobodou a končící zase okovy a smrtí.

Poslední jmenované bylo bohužel pravděpodobnější.

Z přemítání o tom, co bude, ho vytrhl výkřik bubeníka. Znělo to jako rozkaz. Sice mu nerozuměl, ale z chování ostatních usoudil, že může znamenat jediné. Zpětný chod.

Všichni jako jeden muž zabrali vesly. Jenomže tentokrát obráceně.

Asi pokus o vyproštění z nepřátelské lodi, která půjde ke dnu. A my pojedeme dál, pomyslel si trpce student práv.

A vskutku. Couvali.

Ale ve svém úsudku se mýlil. Situace na bojišti se totiž pro stranu, za kterou vesloval, obrátila k horšímu. Došlo ke katastrofě. Hodně římských trimén se potopilo. Víc než je zdrávo.

V tom chaosu se dal někdo na ústup a všichni jeho přikladu následovali. Ale to byla teprve voda na mlýn jejich protivníků. Jali se prchající Římany pronásledovat.

Co naplat, že vládnou Středozemnímu moři. Dneska prostě neměli svůj den.

A Ben měl tu smůlu, že se k tomu připletl.

Jejich lodí otřásl další náraz. Silnější než první. Tentokrát někdo naboural je.

Do podpalubí se valily proudy vody. Odevšad se ozývaly výkřiky. I Ben křičel.

Před hrůzou z utopení ho vysvobodil uvolněný trám, který mu spadl na hlavu.

Ztratil vědomí.

+ + +

Samuel chmátl po zbrani. Marně. Neležela tam, kde předpokládal.

Kdyby onen vetřelec s ebenovou kůži sekl hned, profesor by měl po dobrodružství. Naštěstí zaváhal. Asi se zalekl toho, že se jeho oběť probudila. Nebo si vraždu chtěl vychutnat. Každopádně měl Edwards dost času na záchranu.

Překulil se na stranu. Rána mečem vyšla na prázdno.

Vrah však jednal rychle. Když mu došlo, že zabít starce nebude hračka, začal se soustředit. Znovu zvedl zbraň.

Profesor se doplazil až k zadní stěně stanu. Vnitřní hlas mu našeptával, aby uhnul stranou. Poslechl ho. Nad jeho hlavou prosvištěla vražedná ocel.

Útočník ztratil rovnováhu. Samuel vyskočil na nohy. Vrazil vší silou do svého protivníka. Mělo to nulový efekt. Ale když stál těsně vedle něj, nemohl manipulovat mečem.

To ale věděl i ten hromotluk. Pokusil se Samuela odkopnout. Ale ten se nedal. Chytil ho za ruku a zakousl se mu do zápěstí.

Postižený vykřikl bolestí. Profesor zesílil stisk. Už cítil pachuť krve v ústech, když tu jako by ho kopl kůň. Odletěl do rohu.

„Budeš pykat.. Ty zmetku!“ nadával a třel si ruku.

Profesor byl ve střehu. Chtěl se zase zvednout, když tu vedle sebe nahmatal něco chladného. Ocel. Gladius! Jeho krátký meč!

Zmocnil se ho. Vyskočil na nohy.

Jeho sok už byl ale zase u něj. Meče se zkřížily. Zasršely jiskry.

Bráníc zuby nehty svůj život mlátil kolem sebe profesor hlava nehlava. Zahnal soupeře do defenzívy. Toho obrat ve vývoji zaskočil. Nebyl schopen udělat výpad.

Měla to být brnkačka. Ale opak je pravdou. A zvuky šarvátky uprostřed noci nezůstanou jistě bez povšimnutí. Musí se vypařit.

Takovéto myšlenky se mu honily hlavou, když mu ten vehementně bojující stařec zasadil ránu do boku. Vytryskla krev. Na nic víc už nečekal. Proskočil otvorem, kterým prve vstoupil a zmizel v černé noci.

Profesorovi tlouklo srdce jako splašené. Lehl si na deku a odpočíval. Tohle pro něj není. Až teď si uvědomil, jak blízko byl smrti. Rozklepal se. Kdyby se ten bídák teď vrátil, už by se na odpor nezmohl.

Do jeho stanu někdo vstoupil. Očekával ránu, ale žádná nepřišla. Viděl rozmazaně. Píchalo ho u srdce. Náběh na infarkt. To snad ne! Na lékaře tady nenarazí.

Sklánělo se nad ním několik postav. Třásli s ním. Jakoby z velké dálky k němu doléhaly hlasy.

Zranění sice unikl, ale dostavil se šok.

„Chtěl mě zabít. Ty oči. Nechte mě!“ chroptěl .

Vstoupivší vojáci si dali dvě a dvě dohromady. Ve stanu to vypadalo jako po bitvě. Na zemi leží vyděšený nesouvisle mluvící stařec a krví potřísněný gladius

Došlo k přepadení! Byl tu vrah.

Musí ho chytit!

„Pojďte sem. Rychle!“ ozvalo se zezadu.

U profesora zůstali na stráži dva muži. Ostatní se vyhrnuli ven.

Za stanem narazili na krvavou stopu. Dali se po ní. Vedla do středu tábora!

Jeden z Kartagiňců se nad tím pozastavil: „Neměl by utíkat spíš směrem ven?“

„Ne pokud je to jeden z našich.“

Pronásledovaný musel krvácet dost silně. Nemuseli ani napínat zrak.

Měsíc v úplňku jim stopování usnadňoval.

Zcela náhle však stopa skončila. Jako když utne.

„To jsem z toho blázen.“

Vojáci na sebe chvíli zmateně koukali.

„Prohledáme okolní stany. Musí se tu někde skrývat. Do toho!“ Mladý Hannón se ujal velení. Přidělil každému z přítomných jeden rajón.

Sám si vzal za úkol propátrat nejbližší stany po levé straně.

S vytaženým mečem vstoupil do prvního z nich. Spalo v něm několik Keltibérů. Nic podezřelého. V dalším skoro přišel o hlavu. Jeden z jeho nájemníků totiž chmátl po zbrani.

„Zadrž! Jsem Hannón!“ vykřikl rychle. To mu zachránilo život.

„Hannibalův synovec? A já už si myslel, že jsi prachsprostý zloděj. Promiň, Hannóne.“

Dal mu vědět, že se na něj nezlobí.

„Nevšiml sis něčeho podezřelého? Pátráme po jednom vrahounovi. Je raněný.“ Hannón se snažil mluvit co nejtišeji. Nechtěl probudil ostatní bojovníky.

„Ne, ne,“ zaburácel tázaný svým mocným hlasem. Nebral na své spící kamarády žádný ohled: „Celou noc jsem oka nezamhouřil. Nemůžu nějak usnout. Už hodinu jsem neslyšel žádné kroky. Až teď ty tvé. A sluch mám dobrý. Nejlepší z Hannibalovo vojáků, řekl bych.“

Aniž by se rozloučil, vyšel Hannón na vzduch. Tady se nic nedozví. Krom toho, jestli by nemohl zařídit jedno povýšení….

Neuspěl ani v dalších stanech.

Doufal, že někdo jiný měl více štěstí. Zbytečně. Po krvácejícím útočníkovi jakoby se země slehla.

„Jděte spát. Víc s tím neuděláme. Ráno moudřejší večera.“

Muži remcali. Byli zvyklí na úspěchy. Nesnesli porážku. Svůj vztek dávali najevo nadávkami určenými neviditelnému protivníkovi. Třeba je slyší.

Nakonec se rozešli. Hannón zůstal sám. Rozhodl se jít podívat na Samuelsona. Třeba se už uklidnil a vysvětlí mu, co se přesně stalo.

„…zasadil jsem ránu. Dál na nic nečekal a vzal nohy na ramena. Pak jste přišli vy.“ Z jeho výpovědi se toho moc nového nedozvěděl. Jen to, že jednalo o černocha nebo muže tmavší pleti. Čímž se eliminoval okruh podezřelých na pár tisíc.

„Já to nechápu,“ Hammón si mnul bradu: „Jsi tu teprve druhý den. Za tak krátký čas sis nemohl udělat nepřátele.“

„Nevím.“

„Nemáš u sebe něco cenného?“

„Ne. O ničem nevím,“ odpověděl kvapně. Zlatý předmět pod jeho tlumokem však svědčil o opaku.

Dál se už Hammón na nic neptal. Popřál Samuelovi hezký zbytek noci. Udělil strážcům u vchodu nějaké rozkazy a odešel si lehnout.

Profesor už neusnul. Přemýšlel, kdo mohl mít zálusk na jeho náramek. Moc lidí nevědělo, že ho má. Nosil ho schovaný pod rukávem. Jen Hannibal a Mago. Jen ti dva ho viděli.

Chtěl ho zabít někdo z těch dvou? A když ano, tak proč?

Zachvátil ho pocit nejistoty. Bude si muset dávat pozor na každém kroku.

+ + +

Když se onen muž k Jane přiblížil, udivení z toho, že zde vůbec je, předčilo poznání, jaký je. Nejprve si nepřipouštěla, že je něco podobného možné. Avšak její oči jí nikdy nelhaly.

Příchozí byl průhledný! Viděla skrze něj zeleň za ním.

Rychle vstala a chtěla se dát na útěk. Zastavil ji jeho silný hlas. Zněl jako zvuk obrovitého zvonu.

„Nebojte se. Já vám neublížím.“

Stála jako zařezaná. Nedokázala neposlechnout. Měl nad ní moc. Ani ve snu by ji nenapadlo, že je něco podobného možné.

Čeho se těsně přes smrtí ještě nedočká?

Nejprve únos do tohoto mimoprostoru, nebo jak to lépe nazvat, a teď duch. Navíc s velmi dunivým hlasem. Dosud předpokládala, že tyto záhrobní bytosti musejí mít pisklavý hlásek. Stop. Oprava. Dosud pěvně věřila, že nic podobného neexistuje!!

Myšlenky se jí honily překotně hlavou. Snažila se je zadržet. Co když se jedná o telepata? Ale nedařilo se jí to.

„Opravdu vám hlavu neukousnu. Nemějte strach.

Máme dnes krásně, co?“

Přestala se ho bát. Nechce jí ublížit. Jinak by přeci nesváděl řeč na počasí.

„A..ano…a kdo jste?“

„Máte proti mně něco?“ z ničeho nic se na ni osočil.

Zavrtěla hlavou: „Ne, to chraň Bůh.“

„Pak je vše v pořádku. Víte, lidi si o mě většinou myslí, že jsem nějak vadný. Vy jste si nevšimla, že jsem průhledný?“

Jane pokrčila rameny. Nevěděla, co má říci. Co ho naštve a co ne?

„Malinko. Chci říct, že malinko jste.“

Chodil kolem ní a prohlížel si ji. Usmíval se. Nebo to tak Jane alespoň připadalo. Z obličeje šlo rozeznat naprosté minimum.

„Líbíte se mi. Toho si važte. Mně se nelíbí jen tak něco. Nebo někdo.“

Jane poděkovala za kompliment. Toho by se od Cipa sotva dočkala. Pocítila nutkání znát jméno toho neznámého.

„Jsem Jane. Jane Davenportová.“

Předpokládala, že jí odpoví, ale on zarytě mlčel. Nastalo trapné ticho.

Průhledný ji provrtával pohledem.

„Já nemám žádné jméno,“ řekl konečně.

„Ale vy Jane,“ pokračoval, „mi můžete říkat jak se vám líbí.“

Vzala to jako další kompliment a usmála se.

„Co třeba Danny? Kdybych měla dítě, pojmenovala bych ho zrovna tak.“ Jenomže já dítě mít nikdy nebudu, uvědomila si vzápětí.

„Klidně Danny, když….“ Všiml si, že posmutněla.

„Nekažte si život myšlenkami na smrt, Jane. Není ostatně tak hrozná, jak si ji vy lidé představujete,“ snažil se ji ukonejšit, ale nepodařilo se mu to.

„Co vy o tom víte, Danny?“

„Všechno. Vím úplně všechno. O všem.“

Pocítila nutkání zeptat se na tisíc otázek, ale mlčela. Věděla, že Danny by jí asi stejně neodpověděl.

„Ano, to máte pravdu. Jsou to všechno tajemství. Pro smrtelníky nedostupné.“

„I vy telepati. Jeden aby se bál i myslet,“ rýpla si. „Nevíte náhodou, co dělá Cip? Už tu pěkně dlouho nebyl.“

Dannyho potěšilo, že změnila konečně téma. Už mu připadalo, že je svou nevyhnutelnou smrtí naprosto posedlá. A jako nesmrtelný to samo sebou nedokázal pochopit.

„Naštěstí pro mě. Neměl by radost, kdyby mě tady našel. Strážci času mě nemají v lásce. Neodvážil bych se sem, kdybych nevěděl, že je před soudním tribunálem Rady starších. Což je záležitost na dlouhou dobu. I v bezčasí.“

Jane se podivila. Soudní tribunál…Než se stačila zeptat, Danny už odpovídal: „Sám Cip je taky člen Rady starších. Ale v tomto případě se účastní jako obžalovaný. Je to dost komplikovaná situace, ale zdaleka ne ojedinělá. Co si já pamatuji, Strážci se mezi sebou soudí pořád. Pravidla jsou krutá. A tresty taky.“

„Z čeho ho obvinili?“

„Nebudu vám nic nalhávat. Původem jeho problémů jste vy. Obhajuje to, že vám poskytl azyl. Ale obávám se, že prohraje. Na něco takového nemá totiž právo.

Ale tím se nezatěžujte. Ono to už nějak dopadne. Zatím musíte čekat. “

Dannyho informace Jane šokovala. Celou dobu se domnívala, že může být v Laticii tak dlouho, jak bude chtít. Jak je vidět, Cip lhal.

Ale proč? Chtěl si ji tady držet pro svůj vlastní prospěch? Jaké s ní měl plány?

Z Dannyho výrazu „tváře“ vyčetla, že odpovědi zná, ale že si je nechá pro sebe.

Dostala chuť mu jednu vrazit.

„Jen to zkuste. Ublížíte spíš sama sobě. Nechtěla byste vidět Bena.“

„Prosím?“

Nevěřila svým uším. Jak by mohla vidět Bena?

„Můžete mě vrátit zpátky…ehm..do reality?“

„Ne, to ne. To může jen Cip. Teda možná by se to povedlo i mně. Ale bylo by to strašné riziko. Já vám můžu vašeho přítele pouze promítnout. Pojďte za mnou.“

Vykročil směrem k tůni. Zdálo se jí, že je z něj vidět čím dál tím méně.

Pospíšila si za ním, aby se jí nevytratil docela.

Zastavili nad studánkou s průzračnou vodou. Jane čekala, co se bude dít.

„Čáry máry. Tady ho máte.“ Mávl rukou a vodní hladina se proměnila v obraz.

Ben ležel na nějakém palouku. Byl do půli těla nahý, všude samý šrám. Chvíli se bála, že je mrtví, ale najednou se pohnul.

Otevřel oči. Něco říkal.

Jane vrhla tázavý pohled na průhledného muže.

„Zvuky bohužel přenášet neumím.“

„Nevadí. Obraz je hlavní. Ach, Bene.“

Chtěla si na něj sáhnout, ale rukou toliko rozčeřila vodní hladinu.

Ben se s výrazem plným utrpení posadil…..

+ + +

Všechno ho bolelo. Jakýkoliv pohyb mu působil potíže. Jizvy na těle se nedaly ani spočítat.

Tohle všechno však bylo v porovnání s chaosem, který měl v hlavě, zanedbatelné.

Netušil kde je, ani jak se sem dostal.

V korunách stromů prozpěvovali ptáci, v dáli šumělo moře.

Moře! Loď!

Vzpomněl si na řadu vesel, náraz, zvuky šarvátky. Pak dostal ránu do hlavy….víc si nepamatoval.

Jak je možné, že je najednou na souši?

Náhle sebou trhl. Kroky. Někdo se k němu blíží.

Křoví se rozhrnuje a… známá tvář.

Cornelius.

Přítel.

Něco povídal, ale jediné co mu rozuměl bylo slovo Ben. Vzpomněl si, že se tak jmenuje.

Ben. A víc nic. Všechno ostatní se ztrácelo v mlze. Snažil se ji rozehnat, ale byla příliš hustá.

Jeho přítel stále mluvil.

„Cornelie, nerozumím ti ani slovo. Co se to děje?“ zeptal se Ben jazykem, který uměl. Anglicky.

Když zjistili, že je vzájemná domluva nemožná, mávli rukou a rozesmáli se. Dali průchod radosti z nabyté svobody.

Cornelius pomohl zmoženému Benovi na nohy. Sám měl síly na rozdávání. Při chůzi ho podpíral, aby nespadl. Šli loudavým krokem do vnitrozemí.

Slunce se blížilo k vrcholkům hor. Ochladilo se.

Ben maje na sobě toliko roztrhané kalhoty se roztřásl zimou.

Posunkem požádal svého přítele o přestávku. Opřel se o kmen stromu. Všechno se s ním točilo.

Sáhl si na hlavu. Na temeni nahmatal velkou bouli, kterou už pokrýval strup. To musela být pecka.

Začalo se stmívat. Raději pokračovali v cestě. Ben však po pár metrech musel kvůli návalu nevolnosti zase zastavit. Žaludek se mu bouřil. V hlavě mu tepalo.

Cornelius mu dodával odvahy. Ukazoval stále kamsi před sebe. Nejspíše měl vytyčený cíl, kterého chtěl dosáhnout, ještě než nastane úplná tma.

Ben se přemohl. Překousl návaly nevole a následoval ho.

Prodírali se hustým lesem, než konečně narazili na stezku. Opustili nadobro temný hvozd.

Cestička se dál vinula mezi poli. Kolem už panovalo šero.

Stavení uviděl Ben až ve chvíli, kdy stál těsně před ním. Bylo postavené z kamenů a cihel. Ve střeše zela díra, z které vycházel kouř.

Cornelius zabušil na dveře. Otevřela nějaká shrbená postava. Z vnitřku srubu unikalo ven teplo a světlo. V zadní části hořel oheň. Nad jeho plameny se opékal kus masa. Ben začenichal. Z té vůně se mu však zvedl žaludek.

Otevřeli jim dveře dokořán. Dvojice mužů vešla dovnitř.

Ben měl pocit, že je to past, ale když si všiml úsměvu ve tváři svého přítele, uklidnil se. Prohlédl si osobu, která je vpustila. Byla to starší žena menšího vzrůstu. Podle strhaného obličeje se spoustou vrásek to vypadalo, že za sebou má poměrně krušný život.

Nabídla mu nějakou bílou placku. Ben odmítl. Na jídlo teď neměl ani pomyšlení. Cornelius byl naopak při chuti.

Ve světle ohně si Ben všiml další ženy. O generaci mladší a na rozdíl od oné stařeny v plném květu. Dlouhé, plavé vlasy spadaly na její prsa.

Koukala se na nově příchozí se značnou dávkou podezření a strachu. V jejích krásných očích se odrážely plamínky.

Starala se o maso. Otáčela ho, aby se nespálilo.

Navzdory tomu, že pociťoval mdloby, se na ni mladík usmál.

„Ahoj. Já jsem Ben.“

Zarytě mlčela.

Na krok se k ní přiblížil. Než se nadál, držela v ruce pořádné poleno. Zahrozila mu. Vlna nepřátelství ho div neporazila.

Raději ustoupil. Nestál o další ránu do hlavy. Už takhle měl pocit, že mu každou chvíli praskne.

V koutě někdo zakašlal. Otočil se. Na zemi ležel stařec zabalený do několika dek.

Stočil svůj pohled zpátky k dívce. Ano, musela to být ještě dívka. Na zralou ženu nevypadala.

Stále třímala v ruce kus dřeva.

Někoho mu připomínala. Ale koho? Kde by on měl příležitost potkat podobnou krásku?

Jediné, co si pamatoval, bylo podpalubí lodi, kde seděl u vesla. A jelikož si nevybavoval, že by kdy vedl nějaký jiný život, myslel si, že ani žádný neměl. Byl prostě otrok a ten nepřijde do styku s ničím jiným než s prací, ponížením a bolestí.

Ano, byl otrok, ale teď je volný. Nic víc není podstatné.

Místnost se s ním najednou zatočila. Opřel se o stěnu a sesunul se na zem.

I když zavřel oči, nemohl se zbavit obrázku té dívky. Usnul s úsměvem na rtech.

+ + +

„Musím za ním. Ať je to jakkoliv riskantní.“

Danny si přečetl její myšlenky. Strach o Benovo život, předčilo něco stokrát silnějšího. Žárlivost. Dokonce nebyla ani zvědavá v jaké době se nachází. Ach ty, ženy.

„Všimla jste si té boule na jeho hlavě?“

Kývla: „Vypadalo to, že má otřes mozku. A choval se nějak divně. Hodně divně.“

„Taky se mi zdálo. Jako by ztratil paměť. Bral tu dobu jako svou vlastní. Ničemu se nedivil.“

„Co je to za dobu?“

Konečně otázka k věci.

„Učila jste se o ní jako o druhé punské válce.“

Nedávno slíbila sama sobě, že se nebude ničemu divit. Teď slib porušila. Ale jenom na chvíli.

„Chci tam taky!“ Tak ráznou ženu ještě neviděl.

„Lituji. Nejde to.“

„Musí…“

„Ne!“

Naštěstí déle nenaléhala. Vycítil však, že se na něj hněvá.

„To budeme koukat jak spí?“

„Ne. Jde to posunout,“ odpověděl s úsměvem Danny.

„Jako video?“

„Co to je video?“

+ + +

Probudilo ho prásknutí dveřmi.

Otevřel oči. V jeho zorném úhlu se nacházel šedovlasý stařík.

Musel chvíli přemýšlet, než si uvědomil, kdo to je. A hlavně kde se nachází.

V průběhu noci ho někdo přikryl dekou. Štípala ho do hrudi. Odhrnul ji stranou.

Když si muž všiml, že je vzhůru, sklonil se k němu a něco mu vzrušeně povídal.

Ben naznačil, že nerozumí.

Stařík utrousil nějakou jadrnou kletbu, otočil se a odešel.

Ben osaměl.

Ne však na dlouho. Po chvíli se dveře otevřely znovu. Tentokráte tiše a pomalu. Nově příchozí si dával záležet na tom, aby Bena nevytrhl ze spánku.

Byla to ta dívka ze včerejška. Zavřel rychle oči..

Jen co tak učinil, přistoupila k němu. Chtěla vědět, jestli ještě spí.

Uvěřila mu a přešla k bytelné truhle. Odklopila víko a začala se v ní přehrabovat.

Ben ji pozoroval malou škvírkou mezi očními víčky.

Chvíli jí to trvalo. Nakonec si vybrala hnědou halenku. Nejspíše z vydělané kůže.

Svlékla se.

Ben div nevykřikl úžasem.

Bohužel toho přes její rozpuštěné kadeře moc neviděl. Ale skutečnost, že se nachází ve stejné místnosti s nahou ženou, ho silně vzrušila.

Než se však nadál, její krásné mladé tělo zakrýval zase oděv. Ještě si svázala vlasy do copu, aby jí nepřekážely při práci.

Přistoupila k němu. Chvíli nad ním jen tak stála a prohlížela si ho. Pak ho znovu přikryla dekou.

Její chování ho překvapilo. Není ani trochu nepřátelská. Pohladila ho po zarostlé tváři.

Mrkl na ni.

Příliš pozdě si uvědomil, že to neměl dělat.

Okamžitě jí došlo, že spánek celou dobu předstíral. Že ji pozoroval, zatímco se převlékala. Zrudla studem i zlostí.

Rozpřáhla se jak jen nejvíce mohla a vrazila mu facku.

Ta mlaskla.

„Au!“ sykl postižený.

Poté naštvaná dívka vstala a rázným krokem srub opustila. Tentokráte dveřmi vší silou práskla. Skoro je vysadila z pantů.

Ben si třel tvář. Taková rána…div mu nezlomila čelist. Přesto se ale usmíval.

Ta holka se mu líbila čím dál tím víc. Půjde za ní a omluví se jí. Aspoň to zkusí.

S vypětím všech sil se postavil na nohy. Ale ledva udělal dva kroky, zamotala se mu hlava. Než se stačil něčeho zachytit, ležel opět na zemi. Učinil ještě pár pokusů. Jeho snaha vyšla naprázdno. Nakonec to vzdal.

Pořádně ho to vyčerpalo. Zavřel oči.

Když je opět otevřel, uvědomil si, že musel usnout. Kolem stolu seděli jeho hostitelé a Cornelius. Obědvali.

Jeho krasavice k němu byla otočena zády.

Zapřel se do loktů, ale neměl v pažích žádnou sílu.

Hrome, co to se mnou je? Přece nejsem troska? Dokážu to!

Cornelius si všiml, že je jeho přítel při vědomí. Přiskočil k němu. Zvedl ho jako pírko. Teprve teď si Ben uvědomil, jakou má sílu. Pomohl mu ke stolu. Posadil se na volnou židli. Přímo naproti objektu své touhy.

Usmál se na ni, ale ona koukala do talíře. Hltala, aby mohla od stolu co nejdříve odejít. Ještě pořád se červenala.

Druhá žena, nejspíše její matka, ji napomenula. Zvolnila tempo, ale zrak nechala sklopený.

Šedovlasá žena s vráščitým obličejem mu podala mísu. Její obsah nevypadal nijak valně. Zeleninový odvar? Kaše? Těžko říct.

Přesto poděkoval a pustil se do jídla. Měl hlad, že by snědl i vlastní ruku. Jedna porce mu nestačila. Gestem požádal o nášup.

Světlovláska odstrčila talíř. Teprve teď si Ben všiml, že zadržuje slzy. Mrkl na Cornelia. Ten jen pokrčil rameny.

Dívka se rozbrečela. Její matka jí zahrozila rukou. Na ránu nečekala. Vyběhla ze srubu.

Ben si pohrával s myšlenkou, že půjde za ní. Ale co by z toho měl? Neznal její jazyk. Akorát by někde omdlel. A snědli by mu jeho jídlo.

Z následující debaty vyrozuměl jediné. Bavili se o té holce a jejím problému. Doufal, že za jejím smutkem nestojí jeho nejapný žertík.

+ + +

Dny plynuly. Měnily se v týdny.

Ben už byl dávno zdraví jako řípa.

Spolu s Corneliem tvořili dvojici zručných pracovníků. Zastali každou robotu. Starali se o políčka, pálili cihly, pečovali o dobytek…

Hospodářství najednou zase vzkvétalo.

Jak jen to šlo, učil Cornelius Bena latině. Byl dobrým žákem. Osvojoval si pravidla řeči rychle.

Postupně se dozvídal odpovědi na otázky, které mi nedaly spát.

„Proč ona dívka nešťastná?“ zeptal se hned po první lekci. To ho zajímalo nejvíc. Den ode dne k ní cítil hlubší cit. Ona o něj však ani okem nezavadila.

Cornelius mluvil co nejsrozumitelněji: „Jmenuje se Lucia. Ti dva nejsou její rodiče. Jsou to rodiče jejího muže. A její muž je ve válce. Proto je nešťastná.“

Musel to svému příteli zopakovat ještě dvakrát. Až napotřetí pochopil. Podivil se, že už má muže. Tak mladá….

„Nejsou spolu dlouho. Jen pár měsíců. Ještě nemají děti,“ pokračoval Cornelius: „Minulý týden sem přišli vojáci. Musel s nimi jít. Vrátí se nejdříve za sedm let. Lucia ho moc miluje. Ale tahle doba lásce nepřeje.“

Ben vstřebával informace. Má sedm let, aby si získal její lásku, ale…

„A my? Odvedou nás?“

Cornelius nejprve jeho otázku nepochopil. Její smysl mu došel až po chvíli.

„Asi se sem už nevrátí. Když tady byli posledně, odvedli všechny bojeschopné muže. Jsme tu v bezpečí.“

„A navíc s bohyní,“ Ben zářil radostí. Dal dohromady takovou libozvučnou větu.

„Ano, Lucia je krasavice. A její manžel je pryč. Ale musím tě varovat. Jestli se o něco pokusíš, vyhodí nás odsud. Patří to tu rodičům jejího muže. A ti budou jistě bránit zájmy svého syna.

A teď do práce.“

Zrovna stavěli nový výběh pro prasata. Práce jim šla rychle od ruky. Než se setmělo, měli hotovo.

Při večeři Ben předvedl, co se naučil.

„Jídlo je chutné. Dneska ti to sluší, Lucio,“ pochválil kuchařku. Kompliment ji uvedl do rozpaků.

„Lucia,“ ozval se její tchán, „je hodná holka. Náš Gnaeus si vybral dobře.“

Zmínka o manželovi ji vehnala znovu smutek do tváře.

Zbytek večeře se odbyl v hrobovém tichu.

+ + +

„Když loď začala nabírat vodu, věděl jsem, že bude zle. Všichni kolem šíleli. Křičeli a snažili se zpřetrhat řetězy,“ vyprávěl Cornelius.

Ben si nepamatoval, jak se zachránil. Ani nemohl. Byl v bezvědomí.

Celý den hustě pršelo. Zastat jakoukoliv práci bylo nemožné. A tak seděli v přístřešku, který si sami zbudovali.

Ben dychtil znát příběh své záchrany. Poslouchal, ani nedutal.

„Já měl štěstí,“ pokračoval po chvíli Cornelius: „Mé okovy se trochu uvolnily. Mohl jsem se hýbat. Všiml jsem si klíčů. Ležely kousek ode mne.

Sebral jsem je. Jejich majiteli to bylo jedno. Hrdlo mu proklálo zlomené veslo.

Odemkl jsem zámek a zbavil se řetězů. Ostatní na mě pokřikovali, abych je také osvobodil. Ale já je ignoroval. Měl jsem zájem zachránit jen tebe.

Voda mi dosahovala už po kolena. Dobrodil jsem se k tobě. Naštěstí jsem si pamatoval, kam tě posadili.

Z hlavy ti tekla krev. Nehýbal ses. Lekl jsem se, že jsi mrtvý. Ale hned jsem se přesvědčil o opaku. Dýchal jsi. Sice jen trochu, ale přeci.

Loď se nakláněla čím dál víc. Čas mě tlačil. Musel jsem jednat rychle.

Zasunul jsem klíč, zbavil tě pout a přehodil si tě přes rameno. Řeknu ti, dal jsi mi zabrat.

Otroci za námi nadávali. Jakékoliv zdržení by pro nás bylo osudové. Podal jsem klíče nejblíže sedícímu. Jak dopadl, nevím. Asi se utopil.

Opustili jsme podpalubí. Nahoře se už nebojovalo. Leželo tu akorát pár mrtvých a raněných. Ostatní naskákali do vody.

Loď, která nás nabourala, odplouvala. Nacházeli jsme se bokem od bojiště. V dálce jsem si všiml země.

Skočil jsem přes palubu směrem k pevnině. Bitevní scénu jsme nechali za zády.

Stále ses nehýbal. Udržet tě nad hladinou, mi působilo problémy. Ta veslařina mě pořádně vyčerpala. Když jsme odplavili asi deset metrů od lodi, potopila se. Kromě nás se ve vodě plácaly dobré dva tucty Římanů.

Asi by to s námi dopadlo špatně, kdybych si nevšiml dřevěné desky kousek od nás. Položil jsem tě na ni.

Zaplavila mě vlna úlevy. Začal jsem věřit, že to přežijeme.

Desku jsem musel držet, aby se nepřeklopila. Ale to už byla maličkost.

Trvalo den a půl než jsme dosáhli pevniny. Ty ses za celou tu dobu neprobral ani na chvíli plně k životu. Akorát jsi blouznil v tom divném jazyce. Stále dokola jsi opakoval různá slova. Nejčastěji slovo Džejn. Asi něco důležitého. Nebo jméno. Nevzpomínáš si?“

Ben pokrčil rameny. Nikoho jménem „Džejn“ neznal.

„Asi jen výplod tvé fantazie.

Vytáhl jsem tě z dosahu přílivu.

Všechny ty útrapy mě k smrti vyčerpaly. Měl jsem co dělat, abych neusnul na volném moři. Teď už jsem mohl a učinil jsem tak. Nevím, jak dlouho jsem spal. Když jsem se probudil, byl další den.

Bál jsem se setrvat na pobřeží. Divil jsem se, že nás tam nikdo neobjevil.

Dotáhl jsem tě raději kousek do vnitrozemí a ukryl ve křoví. Pak jsem se vydal na průzkum okolí.

Náhoda tomu chtěla, že jsem narazil na našeho hostitele. Svěřil jsem se mu, v jaké se nacházíme situaci. Nic než pravdu. Věděl jsem, že bude stát při nás. Většina rolníků nenávidí svrchovanost Říma.

Nabídl mi střechu nad hlavou. Myšlenka, že bude pomáhat uprchlým otrokům, ho nadchla. Za výpomoc s hospodářstvím mi přislíbil stravu a úkryt

Řekl jsem mu, že se musím vrátit ještě pro tebe. Ukázal mi, kam potom máme přijít.

A to je celý.“

Mlčeli.

Dešťové kapky bubnovaly na střechu. Vody už spadlo tolik, že se nestačila vsakovat. Vytvářely se velké louže a potůčky. Temně černá obloha nesvědčila o tom, že by pršet kdy mělo přestat.

„A teď vypravuj ty,“ přerušil ticho Cornelius.

„Já?“

„Co ty a Lucia?“

Ben na něj nechápavě zíral.

„Jak to myslíš? Můj vztah je stále čistě platonický,“ bránil se mladík.

„Ale no tak. Všiml jsem si, jak se na tebe podívala, když jsme odcházeli. V tom pohledu bylo víc než ´jsi mi lhostejný´. Proč bys to neřekl svému příteli? Hlavu ti přeci neutrhnu.“

„Fajn,“ rozhoupal se konečně Ben, „ale nikde ani muk. Včera jsem si vyčíhal až bude sama. Ta chvíle se naskytla, když šla krmit osla. Má přítomnosti jí byla nejdříve nepříjemná. Říkala, ať jdu pryč. Že prý budou zbytečně řeči a podobně.

Neodešel jsem a dobře udělal. Všechno jsem jí řekl. Všechny ty fráze o lásce jak jsi mě učil.

Chvíli na mě koukala tak vyjukaně jako teď ty na mě, pak se usmála. Dala mi pusu a odběhla.

Od té doby si vyměňujeme podobné pohledy jako dneska ráno.

A to je celý.“

Cornelius počastoval Bena přátelským políčkem.

„Řeknu ti jedno. Jestli se vrátí její muž, zachraňovat tě nebudu.“

+ + +

Jane nevěřila, že ten mladík je Ben. Jak by na ni mohl zapomenout?

To, jak se sbližoval s tou malou Římankou, se jí vůbec nelíbilo. Tušila, že za chvíli se na to nebude moct koukat.

A nemýlila se. Jejich vztah se vyvíjel přesně tak, jak se obávala.

„Můžu to kdykoliv vypnout,“ upozorňoval ji Danny, když viděl, jak se trápí.

„Nechte to být!“ rozkázala. Slzy na krajíčku.

Danny jí pouštěl pouze ty nejdůležitější sekvence. Sledovat všechno denní konání nebylo v lidských silách.

„Musím tam!“

Ben se zrovna miloval s tou Římankou ve chlévě. Ten den už po třetí.

„Proč? Ztratil paměť. Nepozná vás.“

„Třeba by se mu vrátila, kdyby mě viděl. Možná…nevím…“

Danny mlčel.

Bože, tak to aspoň přetoč! blesklo jí hlavou.

Uposlechl jí. I když se nejmenoval Bůh.

+ + +

Jaro minulo. Vystřídalo ho léto. Hospodářství vzkvétalo jako nikdy předtím.

Ben a Cornelius vypomáhali na statku už více jak dva měsíce. Brzo nastane čas sklizně.

Té noci se stala nepěkná věc. Jejich jediný vůl protrhl ohradu a utekl. Už od časného rána byli ti dva na nohou a hledali ho. Zatím marně. Schylovalo k poledni.

„Já už nemůžu dál,“ stěžoval si Ben.

„Vydrž. Čím dřív ho najdeme, tím dřív budeš moci obejmout svou milou,“ dobíral si ho Cornelius.

„Víš co mi včera Lucia ve chlívě řekla? Že kdybychom tady já a ty nebyli, prodali by staříkové hospodářství a odstěhovali se do města.“

„No, kdyby vás tam jeden z nich načapal, museli bychom se odstěhovat my.“

„O tom jsme taky mluvili.“

„Mluvili o čem?“ Cornelius se snažil pochopit, která bije.

„O tom, že spolu utečeme. Hned po sklizni. Dřív ne. Staříci by na to tady sami nestačili.“

Cornelius mu naznačil, aby mlčel. Spatřil toho vola. Napájel se vodou z potoka.

„Přiblížíme se k němu proti větru,“ šeptal Cornelius. „Já zleva, ty zprava.“

Oba dva drželi v ruce provaz se smyčkou. Našlapovali na špičky. Neodvažovali se skoro ani dýchat.

Velký samec pil. Nezbystřil je. Že se něco děje si uvědomil, až když měl na krku oprátku. Chtěl se z ní vymanit, ale čím víc tahal, tím víc ho provaz škrtil.

„Ty jsi vůl,“ komentoval situaci Ben.

Nakonec se podvolil.

„A jdeme zpátky.“

Bena najednou zachvátilo neblahé tušení. Zrychlil tempo.

„Co tak ženeš? Ani to zvíře ti nestačí.“

Když byli od statku coby kamenem dohodil, ucítili štiplavý pach kouře. Kolem panovalo nezvyklé ticho. Ben pustil provaz, na kterém vedl zvíře a utíkal ke srubu.

Naskytl se mu hrůzostrašný pohled. Na zápraží ležela mrtvá stařena. Kolem louže krve.

Přemohl odpor a překročil zohavené tělo. Ve srubu bylo všechno na uhel. Střecha shořela celá. Zbyly jen stěny. Jeho zrak padl na mrtvolu. Dalo se poznat leda to, že se jedná o muže. Stařík.

Zvedl se mu žaludek. Vyběhl ven.

„Lucio! Kde jsi?“ křičel pln zoufalství.

Mezitím už dorazil Cornelius. Skláněl se nad jejich zavražděnou hostitelkou. Z očí mu tekly proudy slz.

Ben zaslechl přidušené vzlyky. Vycházely z chléva. Lucia!

O několik okamžiků později ji držel v náručí. Krvácela z velkého množství ran. Uvědomil si, že ji svým objetím působí bolest. Položil ji opatrně na zem.

Byla úplně nahá. Strhli z ní i tu nejposlednější nitku, a pak…

„Lucio! Ne! Co ti to udělali?!“

Měla nepřítomný výraz. Hladil ji po jejích dlouhých plavých vlasech. Chytila ho za ruku.

„Ach, Bene…že jsme neutekli….“

Mluvení jí působilo problémy. Rozkašlala se. Z úst jí tekl pramínek krve.

„Kdo ti to udělal, lásko?“

„Kartagin…ci. Bylo to…hrozné.“

Vydechla naposledy. Políbil ji na čelo. Ještě bylo horké.

„Pomstím tě Lucio!“ křičel Ben až se stěny chléva otřásaly. „Všechny zabiju! Všechny!“

+ + +

„Tohle není plán na vítězství, ale na porážku“ protestoval profesor.

Spolu s Hannibalem a několika jeho nejoddanějšími muži se skláněl nad mapou Apeninského poloostrova. Diskutovali o budoucnosti tažení a nejbližší bitvě.

Slovutný vojevůdce právě přednesl svou vizi. Všichni kromě Edwardse ji označili za prvotřídní tah vedoucí k vítězství. Pochlebníci.

Hannibal přeměřil svým okem všechny přítomné.

„Co si o tom myslíš ty, Mago?“ otázal se svého bratra. Trochu zalitoval, že nemá po ruce svého druhého bratra Hasdrubala. Ten dával v Hispánii dohromady posily, kterých už bylo pomalu třeba.

Mago zavrtal své oči do mapy.

„Loni jsme porazili ty nadutce tady. U Trasimenského jezera. Byl to skvělý nápad. Lepší past zatím nikdo nevymyslel. A tvůj dnešní plán se nese v podobném duchu.“

Hannibal měl v úmyslu znovu přelstít římskou armádu. Předstíraným pochodem na Řím chtěl vylákat obránce města Capua, a pak vzít jeho hradby útokem.

„Při vší úctě,“ osmělil se konečně přehlížený Samuelus, „je to smělá myšlenka. Ale já se ptám proč? A především jak?“

Bomilkar, tvůrce mapy ležící na stole, se na profesora osočil se slovy: „Chceš kritizovat Hannibalův plán?“

„Bomilkare, Samuelus je jeden z nás. Má právo vyjádřit svůj názor. Nuže. Proč se ti nezamlouvá dobytí Capuy?“

Všechny zraky se upřely na tázaného. Profesor si utřídil své myšlenky. Připadal si jako na přednášce. Nadechl se…

„Po obdivuhodném vítězství u Trasimenského jezera se tvé vojsko, Hannibale, vyhnulo Římu velkým obloukem. Od té doby jsme nijak výrazně neposílili, ani jsme nezaznamenali žádné cenné vítězství. Kdybys teď zahájil tažení na Řím, nikdo by ti nevěřil. Nikdo z Capuy by nevyjel bránit své hlavní město. Všichni by věděli, že jde o další lest.

A ještě něco. Stále nemáme obléhací stroje. Bez nich je Řím dobýt nemožné, a Capuu přinejmenším značně obtížné. A v případě, že z ní nikoho nevylákáme rovněž nemožné.

Je to ztráta času. A nám docházejí zásoby.“

„V Capua je jídla a všeho…“ Mago se snažil hájit nápad svého bratra, ale ten jej přísným pohledem zarazil.

„Zásoby jsem chtěl doplnit v Capui. Ale na tom, co říkáš, je hodně pravdy. Nedomyslel jsem to. Neměl bys nějaký alternativní plán?“

Profesor cítil, že se silně potí.

Když ho přizvali na tuto bojovou poradu, těšil se, že bude u zrodu myšlenky slavné bitvy u Cann. Byl zhruba červenec. A u říčky Aufidus protékající poblíž Cann se bojovalo začátkem srpna.

Samuel Edwards sloužil pro Hannibala už třetí měsíc. Podle dohody učil punský jazyk, který se měl stát univerzální mluvou. Jelikož na vlas podobnou věc dělal na různých univerzitách celý život, šlo mu to víc než dobře.

Slavil úspěchy a byl na sebe právem pyšný.

Přidělili mu dokonce i pomocníka. Malého Hispánce Gauta. Jako odměna za svou činnost pobíral nemalý žold.

Dostal novou tuniku a plášť hnědé barvy do nepohody. Docela často nyní pršelo.

S Hannibalem se setkával jen zřídka. Panoval mezi nimi zvláštní vztah. Vztah učitele a žáka. Ale role si střídali.

Profesor byl neustále z něčeho nadšen. Těšilo ho, že se vše odehrává tak, jak to zná z historie. Vše krásně sedělo a zapadalo do sebe jako puzzle.

Až do teďka!

Hannibal chtěl táhnout na Capuu. Nic proti. Plán s falešným útokem na Řím za pár let použije, ale teď měl bojovat u Cann! A to už za pár dní!

Edwards už ho naštěstí přesvědčil, o nesmyslnosti té válečné nástrahy. Vyhráno však ještě neměl. Nyní ho musel nasměrovat do míst, kde svede jednu z nejznámějších a nejopěvovanějších bitev v dějinách lidstva.

Jestli se mu to nepodaří, mohlo by to mít nedozírné následky. Tušil, že jakákoliv změna minulosti musí vyvolat zákonitě změnu budoucnosti. Jak by vypadalo uspořádání světa, kdyby Hannibal netáhl do Cann?

Zároveň se profesor v duchu ptal sám sebe, jaký dopad na historii má jeho přítomnost v této době. Oproti té bitvě jistě minimální, ale určitě ne zanedbatelný.

„Náhodou vím o římské zásobárně, která půjde dobýt mnohem snáze. Dokonce je blíž než Capua,“ mluvil pomalu a kladl důraz na každé slovo.

„Kde to je?“ dychtil Hannibal  po odpovědi.

Teď nastal problém. Cann nebylo zakresleno na mapě. Na svou dobu se Bomilkarovi jeho výtvor sice povedl, ale sem tam se nějaká bota našla.

„Tady,“ ukázal přednášející prstem na pergamen.

Ve stanu to zahučelo.

„Nic tam není,“ nechal se slyšet Mago.

Profesor si nervózně pohrával se svým náramkem.

„Jde o menší osadu. Na první pohled nemá žádný význam. Ale Římané zde soustředí značné množství zásob….“

Bomilkar zrudl vzteky: „Já tě zaškrtím! Co říkáš, není možné. Jinak bych to zakreslil. Neexistuje důležité místo, které by nebylo na mapě!“

Hannibal si zjednal klid a vyzval profesora, aby pokračoval.

„Je to opravdu malá osada, Bomilkare. A proto si Římané myslí, že je to dobrá skrýš. Kolem protéká menší říčka Aufidus. Nikterak velká. Navíc je tam skvělý terén na manévrování. Mohli bychom si zvolit taktiku dle svého přání. Znám tu oblast.“

Jednou se tam byl na univerzitní náklady podívat.

Mago s tím nesouhlasil: „Je to šílené.“

Bomilkar šel ještě dál: „Samuelus nás chce určitě zavést do léčky. Já bych mu nevěřil. Je u nás krátce. Co když je to Říman.“

„Zášť stranou, Bomilkare“ Hannibal se tvářil přísně. „Slyšel jsem o Cannae. Naši zvědi mě o tom místě informovali. Samuelus má pravdu. Ale má to jeden háček. V těch místech se nyní zdržuje římská armáda. I oba konzulové. Proto jsem o tom neuvažoval. Nejsme v plné síle. A postavit se zase přesile? Co si o tom myslíš, Samueli?“

Profesor cítil, že se blíží se svým přesvědčováním ke zdárnému konci.

„Hannibale, už několikrát si zažil, že na počtu mužů nesejde. Ano, táhnout na Cannae znamená postavit se téměř dvojnásobné přesile. Ale zapomínáš na své výhody. V římské armádě panují rozepře, jejich morálka je na nule. A to hlavní. Jejich vojáci se tě bojí. Nevěří si. Teď je nejlepší chvíle utkat se s nimi. Jsou zdecimovaní. Proč čekat až se vzpamatují?

Pokud porazíme armádu konzulů, můžeme počítat, že se k nám přidají další kmeny.“

Hannibal přemýšlel. Ostatní mlčely. Věděli, že ho nesmí rušit.

„Mago, kolik máme přesně mužů?“ zeptal se po několika minutách.

„Asi čtyřicet pět tisíc. Možná padesát. Den ode dne se počty mění.“

Hannibal se znovu zamyslel. „Jezdců je pořád kolem jedenácti tisíc?“

„Teď spíš deset.“ Mago měl dokonalý přehled.

Výraz v Hannibalově tváři dával všem znát, že se rozhodl. Přítomní napjatě čekali na konečný verdikt.

„Řekněte všem velitelům, že zítra za svítání vyrážíme. Vezmeme útokem Cannae. Podráždíme trochu pány konzuly.“

Nikdo se neodvážil něco namítnout.

Profesorovi spadl kámen ze srdce.

„A teď jděte! Zůstane jen Samuelus.“

Když spolu ti dva osaměli, otočil se Hannibal na Samuela s otázkou: „Víš toho nějak hodně, milý Samueli. Víc než já. A to nemáš žádné zvědy. Zaráží mě to. Nechceš mi to vysvětlit?“

To teda nechci, pomyslel si v duchu. Nahlas však řekl něco jiného: „Chodím už po tomto světě dvakrát déle než ty, Hannibale. Až budeš v mém věku, pochopíš to. Nepotřebuji zvědy, mám bohaté zkušenosti.“

„Cením si tvé přítomnosti. Ale nelíbí se mi, že mi něco tajíš. Neboj, nebudu tě mučit. Nejsem přeci Říman. Doufám, že se mi jednoho dne sám svěříš.

A teď si běž odpočinout. Zítra nás čeká dlouhý pochod. Dobrou noc.“

Profesor se rozloučil a odešel.

Cestou ke svému stanu si zpíval. Měl právo být na vrcholu blaha.

Slavná bitva u Cann nevzešla z hlavy Hannibala. Vymyslel ji on. Profesor mrtvých jazyků Samuel Edwards.

+ + +

Pohřbili trojici mrtvých. Celou dobu mlčeli.

„Dáme se k legii,“ prolomil ticho Ben.

Cornelius chápal jeho rozhodnutí.

Coby voják Říma bude moci pomstít smrt své milované. Nic proti tomu nenamítal.

Ben se ještě naposledy vrátil do srubu. Prohrabal hromadu už vyhaslého popela a našel ho. Zlatý náramek. Ti barbaři naštěstí jeho tajnou skrýš neobjevili.

Vyleštil jej. Vypadal jako dřív. Oheň mu nesebral ani trochu lesku. Divil se, jak ho mohli vyrobit. Neměl totiž žádný spoj.

Ostatně ani nevěděl, odkud ho vůbec má. Prostě jej našel v kapse u kalhot.

Nasadil si ho na ruku. Nic zvláštního se nestalo.

Vydali se na cestu do města. Tam se chtěli nechat naverbovat. Ale nemusili chodit tak daleko. Kousek od statku narazili na pochodující vojsko. Byly to tisíce mužů.

Ben zajásal.

„Počkáme, až se utáboří,“ navrhl Cornelius.

Slunce se blížilo k vrcholkům hor. Pozorovali z povzdálí římskou legii. Skládala se z deseti kohort, každá kohorta pak z deseti setnin. Něco více jak pět tisíc mužů.

Byla to názorná demonstrace síly. Přesto však Řím v poslední době utrpěl spíše porážky.

Ten prašivý pes Hannibal! Tentokrát už nevyhraje, sliboval Ben.

Kolos zastavil.

„Jdeme.“

Začlenili se mezi vojáky. Nikdo jim nevěnoval pozornost.

„Kde najdeme velitele?“

Tázaný legionář si je prohlédl a přátelsky se na ně usmál.

„Á, dobrovolníci. Centurio stojí támhle.“

Muž, na kterého jim ukázal, zrovna něco vyčítal trojici legionářů. Nejdříve mluvil klidně, ale najednou zrudl zlostí.

„Jak si to přestavujete! Ještě jednou a neujdete trestu. A teď marš!“

Bez protestů uposlechli rozkaz. Zmizeli jako pára nad hrncem.

Ben a Cornelius zaváhali. Zvažovali, jestli by nebylo lepší jít k jiné setnině.

„Co chcete, vy sedláci?“ zařval na ně centurio.

Teď už se nemohli otočit. Přistoupili blíž. Tvářili se nesměle.

„Chtěli bychom naverbovat.“

Prohlížel si je jako zboží na trhu. Souhlasně pokyvoval hlavou. Z jeho obličeje se postupně vytrácela červená barva. Nakonec se uklidnil docela.

„Normálně by to nešlo. Ale nyní jsme vděční za každou ruku, která unese zbraň. Jsem Flavius. Moje setnina přišla nedávno o několik mužů. Prodám vám tu nejlepší výstroj. Za ten náramek vám dám vše, co potřebujete.“

Ben se postavil na odpor: „Náramek je můj. Máme peníze. Nakoupíme za ně.“

Vytáhl váček s mincemi. Ty zůstaly před krvežíznivými Puny naštěstí taky ukryty.

Flavius si posteskl. Ten šperk na mladíkově zápěstí se mu líbil. Nu, co se dá dělat.

O půl hodiny později měli vše, co potřebovali. Dýku, krátký meč, koženou přilbici, sandály, tuniku, plášť, kožené nohavice, štít i tornu.

„Věřím,“ otočil se na ně při nakonec Flavius, „že s tím umíte zacházet. Normálně je nutné projít těžkým výcvikem, ale teď není čas.

Marš! Zítra vás čeká dlouhý pochod.“

A nelhal jim. Celá legie se dala krátce po rozednění do pohybu. Od svítání do poledne se nezastavili. Pak udělali přestávku.

„Je to náročnější, než jsem čekal,“ postěžoval si Ben.

„Zvykneš si,“ uklidňoval ho Cornelius.

Seděli na stráni a ujídali ze svého proviantu. Najednou za Flaviem přijel muž oděný v té nejlepší zbroji. Něco mu říkal. Centurio mlčky poslouchal.

„To je Terentius Varro. Nový konzul,“ poučil nováčky jeden z jejich spolubojovníků.

Co může Flaviovi chtít?

Dozvěděli se to hned po jeho odjezdu. Flavius si k sobě zavolal všechny muže ze své setniny.

„Legionáři. Sám konzul mě pověřil důležitým úkolem. Naši zvědové objevili kousek od nás menší tábor Kartagiňců.

Vybral nás jako ty nejlepší! Máme ho vyplenit a důležité muže zajmout a poslat do Říma. Vyrážíme hned. Povede nás tady Pompeus.“

Ben se usmál. Pomstí Lucii dříve, než doufal.

+ + +

„Hodně štěstí, Hannibale.“

Jen co to profesor dořekl, rozkašlal se. Chytil bacil chřipky, proti kterému nemělo jeho tělo protilátky. Když se projevily první příznaky, řekl si, že to zkusí přechodit. Ale podcenil obranyschopnost svého organismus. Nemoc, která se u ostatním projevovala jen rýmou a zvýšenou teplotou, ho upoutala na lůžko.

Nemohl se pořádně ani pohnout. Jeho imunitní systém nebyl schopen vypořádat se s tímto starověkým virem. Byl zákeřný jak doba sama.

„Vím, že ses té bitvy nemohl dočkat. Ale bude lepší, když zůstaneš tady. Akorát by se ti ještě přitížilo.“

Ani Hannibal nebyl zdráv, ale u něj se nemoc neprojevila v takové míře.

„Tato soutěska je dobrá skrýš. Spolu s tebou tu zůstane ještě několik desítek mužů. Až se budeme jako vítězové vracet vyzvedneme vás.“ Hannibal namočil kus látky a položil ho na profesorovo žhnoucí čelo.

Když vojevůdce odcházel, připomněl mu Samuelus několik drobností: „Nezapomeň na vítr do zad. Využij falešného zběhnutí Keltibérů k nepříteli. Předstírej útěk, a pak se otoč…“

Tyto rady nebyly z jeho hlavy. Čerpal z díla Římské dějiny od řeckého historika Apiána. Nadiktoval je Hannibalovi než ochořel. Doufal, že si události pamatuje správně.

„My to nějak zvládneme. Jako vždycky.“

Ještě jednou se rozloučili a Hannibal stan opustil. Poslal své vojsko napřed s tím, že je dožene. Nasedl na svého koně a tryskem vyrazil.

Samuela štvalo, že neuvidí smělé vítězství u Cannae. Co se dá dělat. Prostě to promarodí.

Dostal další záchvat kašle. Hrome! Takhle už chrchlám čtvrtý den.

Navštívil ho jeden z Keltů, který zastával něco jako funkci lékaře.

Přinesl nějaké ovoce a jídlo. Profesor se však nedokázal přinutit pozřít jediné sousto.

„Takový průběh nemoci jsem ještě neviděl,“ podivil se doktor a odešel.

Samuel se převaloval ze strany na stranu. Pot se z něho jen lil. Čas od času ho postihl záchvat zimnice.

Když konečně usnul, zdáli se mu zmatené sny. Ocitl se uprostřed bitvy. Kolem něj se bojovalo, ale on se nebyl schopen ani hnout. Stál jako socha. Na deset metrů od sebe spatřil lučištníka. Napínal zrovna tětivu své zbraně. Vypálil. Záběr se zpomalil. Šíp letěl pomalu vstříc jeho hrudi. Mířil přesně na jeho srdce….

Probudil se celý zpocený.

Z venku k němu doléhal lomoz zbraní a dupot mnoha párů nohou. Ozývali se bojové výkřiky.

Byl zmatený. Nevěděl jestli je to sen nebo skutečnost.

Vchod do jeho stanu se rozhrnul. Stáhl si pořádně rukáv, aby zakryl náramek.

Někdo vstoupil. Viděl rozmazaně. Oddechl si. Musí to být sen. Příchozí byl totiž jeho synovec. Vypadal jako legionář.

Profesor se pousmál. Větší slátanina se mu už dlouho nezdála.

Jeho synovec vytáhl svůj gladius. Ušklíbl se.

„Smrt zrádci!“

„Bene, co to děláš?“ profesor se zděsil. Co když to není sen?

Syn jeho sestry se napřáhl. Profesor postřehl, že má na zápěstí stejný náramek jako on. Nijak nespěchal. Věděl, že se mu chorý stařec postaví na odpor asi sotva.

Teď by se měl probudit…

„Bene….“

Vešel někdo další.
„Zadrž, legionáři. Toho potřebujeme živého. Čeká ho poprava v Římě.“

Podle odznaků Samuel poznal, že je to centurio.

„Naši zvědové říkali, že Hannibal má nějakého čaroděje, který mu radí co má dělat. Tenhle dědula odpovídá jeho popisu.“ Flavius na něj vrhl nasupený pohled. Nejradši by ho viděl mrtvého, ale rozkaz je rozkaz.

„Přiveď ho k ostatním zajatcům!“

Samuel kroutil hlavou. Nechápal.

„Bene. Co tady děláš?“

„Ty ho znáš?“ Flavius pojal podezření.

„Ne.“

„Ale já jsem tvůj strýc. Samuel Edwards,“ mluvil anglicky.

Ben mu rozuměl, ale ignoroval ho. Je to čaroděj a snaží se ho ošálit.

Než stačil zajatec říci něco dalšího, umlčel ho záchvat kašle. Ben toho nedbal. Přehodil si ho přes rameno a vynesl ven.

Schylovalo se k večeru.

„Tady vám nesu dalšího.“ Shodil ho zem jak pytel brambor.

Profesor měl dojem, že mu prasklo žebro. Svázali ho a dali do povozu k ostatním zajatcům.

„Bene, proč? Au!“

Někdo do něj šťouchl kopím. „Buď zticha. Máme tě dovést živého, ale nikdo neřekl celého.“

Radši mlčel. Neměl zájem přijít o nějakou část svého těla.

Ben si ho chvíli prohlížel. Nakonec zakroutil hlavou a šel za Flaviem.

Povoz se dal do pohybu. Spolu s ním jelo vstříc veřejné popravě dalších pět mužů. Žádnému z nich nečetl ve tváři porážku.

Budou je mučit, ale oni budou mlčet.

Víc než fakt že jede na popravu, vadilo profesorovi něco jiného. A sice že ho zajal Ben. Jeho synovec.

Dozví se někdy, co tady dělá?

Vůz kodrcal po kamenné cestě. Samuel se rozkašlal.

+ + +

„Na základě všeho, co zde bylo vyřčeno, Rada starších rozhodla takto.“

Cip čekal netrpělivě na rozsudek. Vleklo se to pěkně dlouho. Jane už musí být nervózní.

Čelil obvinění z únosu. Z toho, že zachránil Jane před smrtí a poskytl jí azyl v Laticii.

O náramku, Benovi a dalších zločinech díkybohu nevěděli. To by mu žádná obhajoba nepomohla. Naštěstí ho nikdo nemohl přinutit, aby zrušil mentální blok. A bez toho se k jeho myšlenkám dostat nemohli. Před nejvyšším soudem by to bylo horší, ale ten mu naštěstí nehrozil. Už mu ostatně prošli mnohem horší věci. Navzdory disciplíně a přísným trestům se každý ze strážců sem tam dopustí něčeho nekalého.

Sám patřil také k Radě dvanácti starších, ale na to nebral nikdo ohled. Považovali ho za normálního Strážce času.

Všichni kromě něj, byli zahalení. Nevěděl, kdo je kdo.

„Obžalovaný nechť povstane.“

Tribunálu předsedal nejstarší ze Strážců. To poznal po hlase.

Cip uposlechl. Bylo zvykem mít hlavu skloněnou. Jako důkaz pokory.

„V jediném bodě obžaloby, týkajícího se poskytnutí azylu obyčejnému smrtelníkovi, byl Cip shledán….“

Následovala odmlka. Připadlo mu, že to zbytečně dramatizují.

„…nevinným.“

Cip vydechl úlevou. Ostatní své emoce najevo nedali.

„Avšak pokud by se něco podobného mělo opakovat, už bychom nebyli tak shovívavý.

My máme čas bránit, ne mu škodit. Dobře si to, Cipe, pamatuj.

Co se týká té osoby, kterou ukrýváš ve své říši, ponechám ti volnou ruku. Do odvolání. Až ti přikážeme, budeš ji muset vrátit, kam patří.

Konec tribunálu.“

Jedenáct zakuklených postav zmizelo. Rozprchly se do všech koutů Nicoty.

Cip měl radost jako už dlouho ne. Lépe to ani dopadnou nemohlo. Jane může zůstat. Nádhera.

Musí jí pobyt co nejvíc zpříjemnit. A jednou jí možná řekne celou pravdu.

Teď však už na nic nečekat a vrátit se k ní. Snad se mezitím neunudila.

Chtěl být v Laticii a rázem se v ní ocitl.

Kochal se pohledem na své panství. Krásnější zeleň by se sotva někde našla. Byl právem pyšný na svůj výtvor. Žádný ze Strážců neměl tak skvostnou říši.

Zarazil se.

Něco tu nehrálo. Došlo mu to až po chvíli.

Jane byla pryč…

Pokračování příště

Své postřehy můžete psát na email day@seznam.cz

Na pokračování se pracuje.