Jak jsem byl v Pardubicích

   Letošní Velikonoce mi bylo dopřáno strávit v městě ze všech nejsladších a nejkrásnějších – v Pardubicích. Městě perníku – Sugartownu.

   Důvodem mé cesty do východních Čech bylo divadelní představení SDO Derniéra, seznámení se s tamějšími ochotníky a navázání spolupráce (tj. vytvoření osy Teplice-Pardubice).

    Vezměme to postupně – prvně k představení. V sobotu 10. 4. jsem shlédl skvělé provedení Noci na Karlštejně. Jelikož jsem ten samý týden viděl tuto perlu mezi českými hrami v nastudování Východočeského divadla, můžu srovnávat. Ale nerad bych jednu stranu hanil a druhou chválil. Ochotnický spolek Derniéra si může dovolit jiné věci než profesionální soubor, který má větší zázemí, ale zároveň se musí držet víc na uzdě. V mnoha ohledech se mi sobotní představení líbilo více než Noc v podání Brzobohatého a spol. Rozhodně jsem se více bavil – o to v sobotu šlo především. A bavil jsem dost!! Hlavně bych vyzdvihnul Alenu a Peška Hlavně. Snad jen že by Honza Hrbek neměl dávat hubičku Míše Doleželové ve chvíli, kdy má ona začít pět „Lásku velkolepou“.

    Nejvíce veselí vyvolali kupodivu ti, od kterých byste to čekali nejméně – Arnošt z Pardubic a Karel IV. Já doufám, že se mi podaří na výkon Tomáše Novotného úspěšně navázat. Lidé slyšte: Arnošt z Pardubic arcibiskup Pražský v podání Václava Romana z Teplic.

     Po představení se krátce objevil na scéně i Míra Mára. I on dostal roli Arnošta – svedu s ním o ni litý boj. Jsem pro, ať ho hraje ten lepší z nás.

   Premiéra – a zvláště ta hodně zdařená – se musí oslavit a řádně zapít. Z divadla jsme se přesunuli do Divadelního klubu, kde už byla část VČD. Ve druhém kulturním stánku tohoto města se ten samý den, v tu samou hodinu (jen o dvě ulice dál) konala premiéra Oddacího listu. Prý bylo vyprodáno, prý se to povedlo. Nevím, neviděl jsem.

    Pilo se, vrchcáby hráli, narvali jsme něco do žaludků. Pak jsme osedlali krásnou modrou škodovku a chtěli jet na Seč – „rekreovat“ se na chatě. Zůstalo u přání – devět se nás do auta nevešlo. Nepomohlo ani to, že se jeden z nás uvolil, že pojedu v kufru. Po bouřlivé debatě odjeli na „Majkovu“ chatu jen její majitel, královna Káťa, která byla ráda, že sedí a purkrabí Pepino, tedy ten, co se „umí rozhodnout“.

   A my co se rozhodnout neumíme jsme zamířili do jednoho nejmenovaného bytu. Jeho majitel byl pohostinnost sama. Zúčastnění vědí, že to nemyslím ironicky. Už to vypadalo, že půjdeme spát, ale ozvala se žízeň a my se vrhli na bar. Někdo řekl „Panák“, vzápětí se rozsvítilo světlo, a už jsme měli „my čtyři kluci v trenýrkách“ v ruce frťany. A takhle několikrát do kola – než jsme dostali hlad. Chvíli nám trvalo než jsme se osmělili (asi zlomek vteřiny) a pak jsme vyrazili na „lov“. Naším cílem byla jídlem napěchovaná lednička a heslo: „Z cizího krev neteče.“ Roman Vencl zahájil Žranici slovy: "Já o ty dveře ledničky jakoby zavadím..." A pak se to rozjelo. Ládovali jsme se šunkou, topinkami, párky….snědli jsme, co dům dal. Pak přišel na řadu pomerančový tank – jeden pytlík na 0,9 l (nebo nějak tak - prostě SUGAR!!).

    Divili jsme se, že mohutný mlaskot a bujaré veselí, nezvedlo z postele našeho hostitele. Obdivovali jsme jeho pevné nervy. Až když se zábava přesunula v jeho předpokoj, tu vylezl a zíral na nás asi tak, jakoby koukal farmář na sarančata, které mu spásly veškerou úrodu. Ale nakonec to vzal s humorem – aspoň doufám. Sytý hladovému nevěří. Ve 4:43 A. M. se dal Hrášek do umývání nádobí.

  Spali jsme do jedný, ale oběd se nepodával. Došly ingredience. Jeho Veličenstvo (Roman Vencl) nám zanechalo vzkaz a kvůli vladařským povinnostem nás opustilo, zatímco my, jeho poddaní, měli ještě hlubokou půlnoc. Mírně jsme poklidili. Se štědrým hostitelem jsme se rozloučili slovy, že se těšíme na další návštěvu. Sluneční paprsky nás skoro oslepili. Jednomyslně jsme se shodli na tom, jak se jim vyhnout - schovali jsme se do baru. Káva nás konečně probrala.

   Poté se část Derniéry vydala za "odpočinkem" na Seč. Byla to jistě nezapomenutelná oslava Velikonoc - nezapomenutelná proto, že si nikdo nic nezapamatoval.

     Já s Peškem jsme zůstali v Pardubkách. Pohled na bar byl uspokojivý, ale přesto jsme koupili ještě jedno šáňo.

Na osmou se dostavila Zuzka a Paul. (Roman Vencl se omluvil se slovy: "Já mám něco důležitějšího - teda ne víc než jste pro mě vy, ale důležitějšího." - a nepřišel. Asi nějaká srdeční záležitost.)

     Abychom zvedli pitní morálku, chtěli jsme si zahrát Člověče, napij se. Pešek bohužel nenašel hrací desku. Iniciativy se chopil Paul. Několika rychlými tahy nakreslil hrací plochu.  "Moc se mu to nepovedlo." Každý měl před domečkem jiný počet políček - ale v konečném součtu to bylo stejně jedno. Čím déle se hrálo, tím více po vrhu kostky padaly figurky ze svých pozic (doslova jako při bowlingu), já honil kostku neustále po zemi - ta gravitace...a pilo se a pilo.

  Až na jednu výjimku se domečky plnily figurkama. Tou výjimkou byla Zuzka. Té se pro změnu neustále plnila sklenička. V zájmu dohrání partie byla nucena odvolat odvoz s tím, že přijde domů později. My, trojice gentlemanů, jsme se nabídli, že ji doprovodíme. Není nad noční procházku na čerstvém vzduchu.

    Bohužel si už nepamatuju, kdo vyhrál Člověče, napij se (jestli jsme to tedy nakonec dohráli). Správně piclí jsme byli všichni. Zuzka to zdůrazňovala v každé druhé větě: "Já jsem opilá, a jéje."

    Hra vzala pravděpodobně za své v okamžiku, kdy jsme dopili všechny vinné nápoje a na řadu měl přijít rum - to je ale jenom spekulace.

    Ráno mě každopádně bolela hlava tak, jako bychom ten rum načli. A v 7:38 jel vlak do mé domoviny.

    A ještě k lidem z Derniéry – s klidem můžu říct, "jste všichni naprosto skvělí!!" Jsem rád, že mi šťastná souhra náhod (největší zásluhy má má hra Dědictví) dala tu možnost vás poznat. Připíjím číší dobrého vína na naši spolupráci

A již zítra se dočtete, jak probíhala má druhá návštěva Pardubic

a zároveň má první zkouška Arnošta z Pardubic v Noci na Karlštejně.