Jak jsem byl v Pardubicích podruhé aneb Moje první zkouška

Týden se s týdnem sešel a já se ocitl opět v Pardubicích. Má druhá návštěva byla dalo by se říci pracovní. Přijel jsem na zkoušku Noci na Karlštejně - coby Arnošt. Jako první jsem si měl vyzkoušet kostým. Jestli mi padne. Bohužel klíč od skříně s kostýmy jaksi nepasoval, neboť někdo zamkl na jiný zámek, než bývá zvykem. Michelle vyslovila děsivou myšlenku: "Všechny klíče jsou možná uvnitř." To jsme nemohli potvrdit ani vyvrátit, neboť nikdo z zúčastněných nedisponoval rentgenovým zrakem. Dumali jsme, co budeme dělat, když tu Michelle zaregistrovala myš. Myslel jsem, že vyjekne a vyleze na stůl, ale ona se k mému údivu rozeběhla k díře, do které ten malý tvoreček zalezl. S úsměvem na rtech a slovy, že se myší nebojí, neboť ji měla doma. My doma máme taky myši, ale že bych se tím chlubil na počkání... Divadelní myš dostala přezdívku benzínová, protože prožrala díru do chleba, který byl napuštěný benzínem. Rekvizita.

Nakonec jsme splašili klíče a do skříně s kostýmy se dostali. Bohužel ne jako první. Někdo nás předběhl. Benzínová myš!! Nebyl to nejkrásnější pohled. Spoušť, kterou za sebou ta drobotinka nechala byla velká. Prožrala kostýmy a to tak, že kdyby se ten večer mělo hrát, tak by to snad ani nešlo. Brnění zůstalo naštěstí netknuté. Michelle vzala meč a rozeběhla se k díře, do které ten malý tvoreček zalezl. Rudá vzteky a se slovy, které nebudu raději publikovat.

Můj kostým naštěstí zubu myši odolal. Chvíli mi trvalo, než jsem se do něj nasoukal. Než jsem pochopil jak patří. Když jsem se v něm viděl, musím konstatovat, že mi padne jako ulitý. Jen rukávy jsou o deset čísel delší, ale to má svůj účel. Jakou mají funkci už brzo uvidíte (pokud jste tedy ještě neviděli).

Jali jsme se zkoušet. Co jsme nazkoušeli brzo uvidíte, takže nebudu rozepisovat. Jen musím podotknout, že jsme se dost nasmáli. Takže vy se nasmějete taky.

Když jsme se vyřádili, zamířila Derniéra do vinárny Premiéra, kde jsme si dali trochu do nosu. Předesílám že jen trochu - po středě totiž následuje perný čtvrtek, takže se moc pařit nedá.

Dobře se nám sedělo i pilo a nikam se nám nechtělo. Nakonec nás musela obsluha slušně požádat, abychom opustili lokál. Nezbylo než tak učinit.

Venku nám Pešek předvedl vrcholný kaskadérský kousek. Bočním okýnkem se nasoukal do modré škodovky 120 pilotované Maikem a ten s ním jezdil okolo VČD (dále jen Východočeské divadlo). Z auta koukaly jen nohy. Pro lidi neznalé kousků, které Derniéra vyvadí, to musel být šokující pohled.

Když Pešek škodovku zkrotil, začali jsme se do ní skládat my ostatní. Bylo nás sedm a všichni jsme se vešli. Hrášek poznamenal: "Vždyť je tady nade mnou ještě místo."

Maik šlápl na plyn a vůz doslova vystřelil. O pár okamžiků dál jsme zaparkovali před domem Michelle. To jsme ale už nebyli sami. Cestou se nás chytlo policejní auto. Kdybychom nezastavili, tak bychom ho jistě setřásli. Michelle rychle vyklouzla a schovala se do domu. Kdyby nás napočítali šest, byla by pokuta jistě levnější než za sedm. A neberte takovou slevu! Bohužel si jí všimli. Dvojice policistů se dopočítala správně sedmi. Chtěli po Maikovi doklady. Maik nám ale při startu předesílal, že je nemá. Další zádrhel. Připoutaný samosebou nebyl nikdo - vzadu to ani nešlo. Jediný kdo nepil byl asi Maik - asi. Ale kdyby mu dali foukat, jistě by to neprošlo, neboť na něj celou cestu dýchal jeho obchodní partner Pešek. Policisté naštěstí nekontrolovali ani to, zda jsou všichni členi naší posádky zletilí.

A teď rozuzlení. Asi se budete hodně divit, nejspíš se nevěřícně plácnete přes čelo, ale neplatili jsme ani korunu. Nepokutovali nás. Jen nás požádali, abychom pokračovali v jízdě ve sníženém počtu. Což jsme taky učinili. Hrášek a já jsem byli z té traumatizující honičky s policisty v šoku a šli jsme se vzpamatovat k Michelle. Měla zrovna plnou ledničku jogurtů. A ta lednička je vyšší než já. To jsem se olizoval za ušima. Dokonce jsem dostal i jeden jahodový na cestu - díky Michelle!!

Noc jsem strávil u Hráška. V jeho "zbrojnici".

A v 7:38 jel vlak do mé domoviny.