Pálení čarodějek

 My, členové SDO Derniera, spolu trávíme nejvíce času při zkoušení v divadle. Abychom zabránili vzniku ponorkové nemoci, rozhodli jsme se zakusit víkend za hranicemi města, daleko od civilizace – na Maikově chatě při Sečské přehradě.

 Ne všichni. Jen ti, kteří se naskládali do jeho škodovky 120. Těm z vás, kteří nejste znalý předchozích kousků Derniery, musím předeslat, že se nás do ní vejde sedm a ještě je tam dost místa. Takže šest Derniéráků a jeden student religionistiky (Vláďa) jako host.

 Já jel, dalo by se říci, napřed. Do Seče jsem dorazil sice dlouho po domluveném termínu, ale jelikož měl zbytek výpravy zpoždění o dvě hodiny větší, tak to ani nějak moc nevadilo. Utábořil jsem se v hospůdce na náměstí a objednal si zlatavý mok. V televizi nad mou hlavou probíhalo mistrovství světa v ledním hokeji. I stočil jsem svůj zrak vzhůru. Čas plynul a já za chvilku nevěděl, kterým barvám fandit. Jediné, co jsem rozeznával bylo, kdy se hraje a kdy je přestávka. Konečně se otevřeli dveře. Stál v nich Pešek. Pokynul mi k odchodu. Na nic jsem nečekal a šťastný z toho shledání jsem se vypotácel za ním. Nedbaje na nedopité pivo, nedbaje na účet s útratou. Namáčkl jsem se do auta k ostatním – naštěstí na mě nevybylo to místo u volantu. Seděl jsem v chumlu těl na zadní sedačce.

 Samotný příjezd se odbyl ve velkolepém stylu. Maik zapomněl doma klíče od chaty. Hrášek ozkoušel všechna okna (i ty v prvním patře), zda není některé z nich nedovřeno. Nebylo. Jediná cesta dovnitř vedla komínem – ale jelikož v něm měli hnízdo sršni, nikomu se tudy nechtělo. A tak se musel Maik vydat na předalekou cestu zpátky domů…My ostatní jsme se dali do přípravy ohniště. Přivezli jsme si sice vlastní dřevo z Pardubic (třeba mě), ale stejně jsme sáhli do Maikovo zásob. Nutno podotknout, že se během našeho pobytu dost ztenčily.  Když se plamen rozhořel, zjistili jsme, že ne všude je trávník, ale že někde rostou taky jahody. I ti, kteří seděli či postávali v jahodí, přesunuli se do bezpečné oblasti.

 Pojedli jsme a popili a pak někdy přijel Maik. Tentokrát už klíč nezapomněl a chatu pro nás otevřel. I zabydleli jsme se a při popíjení se dali do družby. „Náhodou“ jsem se přichomýtl ke stolu, kde se otevírala zelená. Velmi rychlým tempem (když ne ve světovém tak určitě v sečském rekordu) jsme se podívali na její dno. Glogloglo.

 Naštěstí ne všichni pili. Ti abstinující sledovali čas a tak nás za pět vteřin dvanáct upozornili, že se blíží vstup do EU.

 0:00 Středoevropského času (SEČ)

 I připili jsme se na tuto událost a najednou bylo všude plno hvězdiček, zvedlo se DPH v restauračních zařízeních a mě z toho nebylo nějak dobře. Ale večer byl teprve na svém počátku.

 Za hudebního doprovodu skupiny Rammstein zahájil majitel demolici chaty. Co nebylo spojeno pevně se zemí, lítalo z pokoje do pokoje. Židle, skříně, stoly….motiv stěhování dohnaný v ad absurdum.

 Možná přijde i Satan…., naštěstí žádné oběti na životech.

 Pak se ještě něco dělo…(paměť už mi ale neslouží jako zamlada – já si prý pletl pokoje a postele. Je to možné. Omlouvám se za případné nedorozumění. ) …vzpomínám si až na to, jak jsem se probral. Připadal jsem si jako na cizí planetě.

 Dali jsme se do zjišťování škod a následně do kolosálního úklidu. Některé věci se nám ale do původního stavu dát nepodařilo: několik židlí s ulámanýma nohama, odchlíplá dlaždička, zlomené koště (to jsme zprovoznili a nakonec bylo opět plně funkční. I když najednou s poněkud kratší násadou) a rádio. Jak to se rozbilo, pro nás zůstává dodnes záhadou. Neboť s ním nikdo neházel. Prý. Já se přikláním k názoru, že na něj byl spáchán teroristický útok. Ono v noci dost hlasitě hrálo a to někomu mohlo třeba i vadit. Mojí teorii ovšem vyvrací skutečnost, že se k útoku prozatím nikdo nepřihlásil. Ani Elektrolux ani Al Kejdá. 

  Za asistence zručných sester, operoval doktor Maik rádio celou sobotu. Obdivuji jeho bezmeznou trpělivost. I když z některých jeho výrazů bylo patrné, že ho to moc nebaví.

  Večer byla na programu velká žranice. Šéfkuchař Herbi naložil všechno maso, které po chatě našel. Dokonce vyrazil i na lov se vzduchovkou. Jeho nábojům ze zbrojovky Solo Sušice padlo za oběť jen pár obtížných hmyzů – porce ani ne pro jednoho.

  Při přípravě sosů na maso  vzala za své jedna noční košile. Na první pohled zřejmě neskutečné a nepochopitelné. Jak je možné zničit při vaření dámský spací oděv? Zcela jednoduše. Když v ní budete roztloukat koření. Košile se proměnila v cár bezcenného hadru. Svůj účel splnila. Najednou však vypadala jako sortiment z obchodu s erotickým zbožím. Žádná z dam ji na sebe nevzala, a tak jsme ji využili bohužel jen jako utěrku.

   Konečně jsme měli vše připraveno. Nastal čas nažhavit gril. Ledva jsme na něj dali prvních pět kuřecích křidýlek, začaly se všem sbíhat sliny. Sekundy se měnily v hodiny, hodiny ve dny…První várka trvala nepřirozeně dlouho. Při každé kontrole masa jsme máčeli chleba v sosu. Pět nedočkavých párů rukou. V předtuše dobré ňamdy jsme se olizovali až za ušima. Konečně šéfkuchař rozhodl, že je dílo hotovo.

   Během několika okamžiků zbyly jen kosti. Co vám budu povídat. Naládovali jsme se tak, že se nám dvakrát protáhlo tenké střevo (jak ho máme dlouhé při střídmém pojídání, zjistíte na našich stránkách www.derniera.aktualne.cz v sekci herci).

   Otesánkové se nakonec od grilu odvalili k ohni. Do buřtů se už ale nikomu „kupodivu“ nechtělo.

   Nejdřív jsem chtěl přes oheň skákat, ale rozhořel se tak hodně, že by ze mě po přeskoku zbyla jen náplň do urny.

   Déšť nás zahnal pod střechu. Všechny až na Rainmana Vláďu. Ten zůstal u naší vatry a krůpějí z nebe nedbal.

   Maik se vrhl opět na rádio. Pořád mrška nedělalo, co mělo. Ostatní dováděli po celé chatě.

   Průzkumník zjistil, že po pátečním zátahu nám zbyl jen rum – tuzemák. Do toho se nikomu nechtělo. S řešením přišel Hrášek. Zavřel se v kuchyni a uvařil nám medvědí mléko. Rum, mléko a med (podrobný recept pro případné zájemce vyjde v příští Prima vařečce) Dobrý to bylo. Od té chvíle vím, že rum má i nějaké využití a nemusím ho vylívat jako dešťovou vodu.

  Káťa se proměnila v lektorku angličtiny. Herbi zabral Michelle spacák. Maikovi se podařilo spravit přehrávání kazet. Neradoval se však dlouho. Objevila se nová závada – najednou to nenačítalo CD. Já rozdělal v krbu. Venku přestalo pršet. Vláďa přišel za námi do chaty.

  Po celodenní dřině jsme ulehli. Krátce to vypadalo na poklidnou noc za zpěvu nočního ptactva. Opravdu jen krátce. To, že se Maikovi nakonec podařilo plně zprovoznit rádio, jsme nemohli přeslechnout. Že bychom z tohoto jeho úspěchu měli radost, to se zrovna říct nedá. Mělo to jedinou světlou stránku – hudba přehlušila zpěv ptactva. Zachumlal jsem se pod peřinu a po několika vypalovačkách usnul.

 Ráno jsem se probudil za zpěvu denního ptactva. Ostatní spali. Vyklouzl jsem tiše jako myška. Kvůli tomu, že jsem se musel přepravit do nejvzdálenější destinace ze všech, jsem si musel přivstat.

 Při odchodu jsem políbil všechny na tvář a znovu rozbil rádio – ba ne, teď kecámJ

 Co jsem při svém odchodu skutečně udělal bylo, že jsem vypnul sporák. Všiml jsem si, že jsme na to večer zapomněli. Ne že bych na něj sáhnul, to ne, ono si toho prostě nešlo nevšimnout. Naštěstí běžel jen na jedničku.

  Na zastávku jsem přišel ve velkém předstihu. Rozhodl jsem se, že pojedu do Pardubic stopem. První dopravní prostředek, který jel mým směrem mi zastavil. Byl to ale právě ten můj autobus. Úspěch. Vyšel hned první stop. A pak už jsem se jen vezl a vezl.

  Ostatní takovou pohodu neměli. Museli uklidit a dát vše do původního stavu. To jsem jim nezáviděl. Navíc Maikovi při cestě zpět prdlo kolo. V kufru sice vozí dopravní značky, ale na úkor rezervy. A tak se muselo zhruba hodinku čekat, než bude náhradní kolo dovezeno. Hodina na výměnu kola - s tím by Maik ve Formuli 1 asi moc neuspěl.