VÁNOČNÍ PŘÍBĚH

Roman: Co mě budíš? Kdo má pořád koukat na tvůj ksicht? Neskřípli ti v dílnách hlavu náhodou do svěráku?

Viktor: To se zase někdo dobře vyspal. A přitom ses celou dobu culil a opakoval ženské jméno. A ne manželčino. Jestli si s tím měl ale problémy když jste spolu lehávali na jednom loži, pak se nedivím, že vám to neklapalo.

Viktor: Takové hodně smyslné. Nejdřív jsem myslel, že komolíš jméno Marie, tak nějak jsem předpokládal, že se ti zdá o tvé ženě, ale o Marii nepadla ani zmínka.

Roman: Melánie? Och, už si vzpomínám. Bídáku! Probudil jsi mě z nádherného snu. Bylo to něco fantastického. Stála kousek ode mě, přes sebe jen kus průhledné látky a mnou lomcovala touha…jako panic o tom nemůžeš samosebou moc vědět. Podle tebe je naplněním lásky jen sex, sex a zase ten sex, o kterém víš teoreticky všechno z denního tisku, ale my jsme zažili spojení na vyšší úrovni. Ale co ti tu vůbec vyprávím své sny?

Roman: Mohl bych tím Melánii zdiskreditovat. A Melánie je dáma. A já gentleman. Takže jakékoliv hanlivé nebo jizlivé slůvko na její adresu a vyzvu vás na souboj, panici Viktore. Mluvili jsme spolu o dosti závažných věcech. Ale sakra o čem? Nepamatuji si asi slovo. Jak jsi mě vytrhl ze spánku, vše jsi zničil.

Viktor: Jeden podělanej sen. No tak mě zabij. Se ti bude zdát ještě snů.

Roman: Tupče! - Podle kalendáře jsou dnes Vánoce. S přesností plus minus 182 dní. -

Roman: Bylo to zhruba pět let před tou osudnou plavbou. Vypadalo to, že budou Vánoce na bahně. Sníh napadl až na Boží hod. Týden před tímto dnem jsem se sešel s jedním z mých nejlepších přátel. Vyžádal si, abychom si předali dárky předem. Že jede na dalekou cestu. Nic jsem nenamítal. Aspoň si něco odbudu dřív, říkal jsem si. Dal jsem mu tehdy sbírku svých povídek…Takovou nanicovatou útlou knížečku. Vyšla mě na pár šupů a myslel jsem, že v ní je všechna moudrost světa. V prosinci vždy jela tiskárna na plné obrátky. Zásobil jsem svou tvorbou všechny své přátele. Od svého kamaráda jsem dostal něco podobného formátu. Nevěděl jsem co, neboť to bylo zabalené. Moje sbírka povídek samosebou také. Pln zvědavosti jsem chtěl strhnout obal, ale můj kamarád navrhl, abychom dárky rozbalili až o samý štědrovečerní večer. Přislíbil jsem mu to. Rozloučili jsme se podáním ruky a popřáním příjemného prožití vánočních svátků. Uložil jsem jeho dárek do skříně. Chodil se na něj každý den koukat. A pokaždé když jsem ho třímal v ruce a těžkal, jsem vážně uvažoval, že přestřihnu stuhu a strhnu obal…Ale vždy jsem odolal pokušení a vrátil ho zpět. Litoval jsem se, že nemám schopnost vidět skrz předměty…(a jak vidím slečno vás, tak toho lituju znova) Když jsme se ženou nazdobili stromeček, ten rok jsme měli téměř dva metry vysoký smrček, hned jsem pod něj položil dar od kamaráda. Postupně se prostor pod stromečkem plnil. Něco přinesl malý Tomáš. Spíš drobnosti – bylo mu teprve pět. Něco jsem přihodil já – vzpomínám si, že jsem ženě koupil drahý parfém – aby mi nesmrděla pod nosem a šperk, s kterým jsem se pak chlubil ve společnosti. Dlouho jsem nevěděl co dát malýmu. Číst ještě neuměl, takže sbírka mých povídek nepřipadala v úvahu, hraček měl dost a z obchodů s oblečením mám noční můry. Sáhl jsem si trošku hlouběji do kapsy a koupil mu televizi. Čímž jsem sice jeho dost potěšil, ale Marie mi to ještě dlouho vyčítala. Nejvíc omašlovaných krabiček, krabic a balíků dodala pod smrček právě má žena Marie. Buď ten rok dostala ještě patnáctý plat, nebo vybrala vkladní knížku. Záplava hraček pro Tomáška, jako by jich už neměl dost. Rozbaloval to všechno skoro hodinu, ale stejně měl oči jen pro televizi. To byl jeden z důvodů, proč mi tu bednu vyčítala. Zachytil jsem její nenávistný pohled a zkazil si Vánoce. Raději jsem začal v té hromadě hledal dárky nesoucí nápis „Táta“. Marie mě šokovala. Koupila mi elegantní, hodně drahý oblek, kolem kterého jsem už dlouho chodil jak kolem horké kaše. Jednou jsem si ho před ní dokonce vyzkoušel. V životě by mě nenapadlo, že půjde a koupí ho pro mě. A udělala to. Z vděčnosti jsem ji políbil a dušoval jsem se, že jsem nebyl víc štědrý. Ale nestěžovala si. Ona si nikdy nestěžovala. Zabíjela pohledem. Ne však v tu chvíli. Ten šperk a parfém ji potěšil také. Ačkoliv parfém dostávala každý rok. Hned mě vybídla, abych se jí v tom daru všech darů předvedl. Neměl jsem nic proti. O pár minut později jsem vypadal jak vyměněný. Ten oblek mi padl jak ulitý a jelikož byl hodně drahý, tak byl i hodně kvalitní. Sedli jsme si se ženou na pohovku a koukali se z očí do očí. Jako bychom se měli rádi. Vánoční atmosféra nás dostala. Najednou nás vyrušil Tomášek svým výkřikem. Prý že je pod stromečkem ještě něco pro tatínka. Marie pokrčila rameny, že o tom nic neví. Chvíli jsem dumal. Dárek od přítele, blesklo mi hlavou. Jak jsem mohl zapomenout. Ležel pod všemi těmi ostatními dary a mě se v radosti z nového obleku úplně vypařil z hlavy. Týden jsem zvědavostí div nespal a najednou zapomenu. No, nic zlého se nestalo, říkal jsem si muchlaje papír s vánoční tématikou. Ke svému překvapení jsem zjistil, že v rukou držím deník. Marie se mě něco ptala, ale já jí neposlouchal. Otevřel jsem ho. Přelétl jsem řádky. Povídání o ničem, sem tam báseň. Letmo jsem si přečetl věnování. V neblahé předtuše jsem nalistoval poslední stránku. Marie mi později popsala těch několik okamžiku takto: Spadla mi brada,obličej i ruce úplně zbělaly, roztřásl jsem se tak, že mi deník vypadl skoro z ruky, do očí se mi vehnaly slzy a pořád dokola jsem opakoval – to nemůže být pravda, to nemůže být pravda….Vrhl jsem se k telefonu. Na druhém konci to dlouho nikdo nebral. Až po desátém zazvonění. Kamarádovu ženu jsem skoro nepoznal. Její hlas zanikal ve vzlycích. Nemusela ani mluvit a potvrdila mé obavy. Můj přítel už nežil. Ženu na druhém konci začal někdo utěšovat. Pak se ten druhý hlas věnoval mě. Sousedka. Řekla mi, co se stalo. V rodině mého přítele si předali dárky o něco dříve než obvykle. Zhruba před hodinou odešel do garáže, kde se otrávil. Klasická sebevražda v neklasický čas. Sluchátko mi vypadlo z ruky, ani jsem nepopřál pěkné svátky. Marie si mezitím přečetla těch pár řádků na rozloučení a plakala mi na rameni. Tomášek nám nevěnoval pozornost. Ještě neměl rozum, aby něco podobného chápal. Nedocházelo to pořádně ani mě. Při posledním setkání hýřil můj kamarád vtipy a dobrou náladou. A přece už tehdy věděl, co udělá. A já mu v tom mohl zabránit. Stačilo přestřihnout stužku o něco dřív. Možná čekal, že ho zachráním. Věděl, že sliby a tradice pro mě nic neznamenají. Možná k tomu, aby žil, stačilo, abych jeho dárek rozbalil mezi prvníma. Proklel jsem sako, které jsem měl na sobě a odstrčil Marii. Znovu a znovu jsem si četl jeho epitaf. Rozloučil se básní. Ačkoliv nikdy dobrý básník nebyl a sám to věděl.

Roman: Takže to byly nejhorší Vánoce v mém životě. Ty po tvém boku bych zařadil na druhé místo. Každý rok v tuhle dobu pronáším modlitbu za svého přítele, kterého jsem ztratil týden před Vánoci.

Viktor: Na tobě je hodně divných věcí. Už si zvykám. Ale nikdy se nepřestanu divit jednomu. Že každý, o kom mluvíš, je mrtvý.