Fotogalerie

USA 2006

Kapitola 4 - Yosemitte National Park

První z Národních parků, který jsme během naší dvoutýdenní cesty po Západě USA navštívili byl Yosemitte NP. Jedná se o třetí nejstarší národní park v USA - národním parkem byl ustanoven 1. října 1890. Ročně ho navštíví zhruba 4,1 milionu turistů, je přístupný po celý rok. Jeho rozloha je 3.080 km². Nejvyšší bod je Mt. Lyell 3.998 metrů.

Do parku se dá autem vjet celkem pěti vstupy. My jsme přijížděli ze severu od Lake Tahoe, kde jsme strávili předchozí den. Využili jsme vstup Tioga Pass, který je východně od Lee Vining. V Lee Vining jsme nakoupili zásoby a dotankovali. Byla to poslední výspa před divočinou plná trampů a rangerů.

Tma nás zastihla už v Lee Vining, do parku samotného vjíždíme okolo deváté hodiny - z nádherných scenérií zatím bohužel nic nevidíme. Snažíme se najít kemp, kde bychom mohli strávit noc. Jsme už pořádně unavení. Zajíždím hned do prvního při cestě - TUOLUMNE MEADOWS. Nachází se v nadmořské vyšce 2620m a ke konci září je tu pěkná zima. Tento kemp je v Yosemittu vůbec největší (něco málo přes 300 kempovacích míst) a poplatek za něj je 18$. My jsme do něj dorazili po odchodu rangera a ráno odjeli před jeho příchodem a tak jsme neplatili zhola nic. Kvůli zimě, tmě a medvědům jsme se rozhodli přenocovat v autě. Varování před medvědy bylo doslova na každém rohu. Zabalili jsme se do spacáků, několikrát za noc pustili topení, ale přesto nám byla pořád zima. Ihned za rozbřesku jsme vyrazili zpátky do Lee Vining. Jednak dokoupit nějaké teplé oblečení, pak vybrat peníze z bankomatu (protože v divočině obvykle bankomaty nebývají) a pak se podívat ještě na nedaleké Mono Lake, které jsme večer předtím jen minuli (o tom v jiné kapitole).

Bylo dobře, že jsme se vrátili a mohli si prohlédnout všechny úkazy, které předtím halila tma. Při samotném vstupu do parku jsme koupili za 50 dolarů pas, který mě a posádku mého vozu opravňoval na vstup do všech amerických národních parků - což se rozhodně vyplatí. A pak už jsme zamířili do nejbližšího Visitor centra.

Fotogalerie k tomuto článku

Kapitola 3 - It´s PARTY TIME

Cheers!

Po práci následuje zábava - to bylo heslo, kterým jsme se řídili, abychom se z práce v Six Flags nezbláznili. Stěžovat si bylo opravdu na co. Buďto málo hodin, špatná doprava do zaměstnání, neochota pracovníků z human resources řešit naše problémy...bylo toho hodně, na co jsme každý den nadávali. Ale večer jako když utne. Hodili jsme všechny trable za hlavu. Začala party!

Do půlky srpna jsme bydleli na univerzitních kolejích Parkside hluboko ve wisconsinských lesích. Naše dovádění narušil čas od času mýval, jelen a sem tam se k nám zatoulalo i policejní auto - party byly totiž zakázané - úplně nejvíc jak to jde. Ale když je něco zakázané...znáte to. Party se konaly každý den. Nejoblíbenější byly ty ekvádorské - ty se konaly asi v tomto duchu tanec-tanec-tanec-chlast-tanec-tanec-tanec. Oproti tomu jsme definovali československé party tímto vzorcem chlast-chlast-chlast-pokus o tanec-chlast-chlast-chlast.

Jednou jsme se z nostalgie rozhodli s klukama udělat party z diskotékových hitu našeho mládí. Na YouTube jsme si našli vše, co jsme chtěli (i nechtěli) Dr. Albana, Vanila Ice, Twenty 4 Seven a další a další. Když už jsme byli trošku opilý rozhodli jsme se k nám nalákat sousedky z vedlejšího apartmánu a našli jsme si sovětskou hymnu (nějakou verzi ze 60. let) a na tu je k nám nalákali. Pařilo se jako tradičně až do rána, a pak se šlo do práce. Pokud tedy neměl někdo štěstí v tom, že měl zrovna day off.

Po přestěhování na hotel Budget Inn ve Waukeganu nastal docela problém. Hned první den jsme uspořádali party, která se trochu vymkla kontrole a vedení hotelu nám každému speciálně vytisklo lístečky, co smíme a co nesmíme. A pařit jsme nesměli. Jenomže časem nás pracovníků Six Flags bylo v hotelu víc a víc, až už tam nebyli snad ani jiný hosté a pak se situace vrátila do starých kolejí, ba pařilo se ještě víc. Dokonce začal pařit i personál hotelu.

Navíc vedle Budgetu byla hned hospůdka, které se díky nám musely pořádně zvýšit tržby. Hospodský na náš nátlak otvíral i v neděli. Naštěstí zde nebyly manhattanské ceny a za 6 dolarů byla jedna pinta piva. A hospodský nás v konzumaci rád podporoval, takže když viděl, že nám zlatavý mok dochází, natočil nám občas nové i zadarmo. Takové to bylo.

Jednotlivé party si bohužel ne všechny dobře vybavuju. Obrázky a jedno zdařilé video, myslím, ale vypoví víc, než tisíc slov.
 

Fotogalerie k tomuto článku

Zajímavé video ke stažení

Kapitola 2 - přílet do Států a Chicago

Jelikož jsem zaváhal s koupí letenky a nechal to jako tradičně všechno na poslední chvíli, byl jsem postaven před dilema, jestli vzít drahou letenku do Chicaga, nebo téměř o deset tisíc levnější do New Yorku. Volba to byla jasná. Vnitrostátní lety jsou v USA hodně levné a Chicago-New York se dá sehnat už od 85 dolarů (se všemi letištními poplatky - v USA vám napíší hned konečnou cenu). A letenku si můžete koupit bez problému i z Čech. Stačí mít přístup na internet a kreditní kartu, s kterou se dají provádět internetové platby. Mě let New York - Chicago vysel na 108 dolarů. Do Ameriky jsem tentokráte letěl se SwissAir a jejich služby si nemůžu vynachválit. Po přistání na JFK mě zklamalo počasí - zataženo. Předtím jsem ale ještě musel vystát asi tří hodinovou frontu na imigračním. Stáli tam se mnou lidi snad z celého světa a úředníci vyzvídali a vyzvídali - nechtěli pustit do své země nikoho, kdo si to podle nich nezasloužil.

Muzikál Chicago na Brodway

Po úspěšném odbavení jsem si vyzvedl kufry a tradá na AirTrain a z toho na metro, které mě dovezlo až na Manhattan. Cesta trvala asi hodinu a i s poplatkem za AirTrain vyšla na 7 dolarů. Jinak je v NY základní sazba za metro 2 dolary. Byl jsem pěkně vyhládlý a tak jsem zaskočil do MacDonalda kousek od Broadway. Když jsem do sebe ládoval BigMaca, uvědomil jsem si, že jsem tam už jednou byl - a sice před třemi roky, když jsem byl v USA vůbec poprvé. Když jsem se najedl, zamířil jsem na Broadway. Akorát končily divadelní představení a já se stal svědkem několika autogramiád - třeba muzikálu Chicago. Sice jsem ty herce neznal, ale i tak jsem propadl euforii a tleskal jim.

Letadlo do států mi mělo letět až ráno a tak jsem měl celou noc na Manhattanu před sebou. Bohužel začalo pršet a já se musel schovat do nejbližšího baru. Láhev amerického piva zde stála 5 dolarů - no byl jsem na Manhattanu. Zrovna zde dávali záznam utkání MS ve fotbale a tak jsem si vychutnával krásný fotbal, popíjel u toho budweiser a poočku koukal z okna, jestli nepřestává pršet. Všimnul jsem si zajímavé skutečnosti. Ve státě New York (a i řadě dalších států Unie) se nesmí kouřit v klimatizovaných (nebo uzavřených?) prostorách a tak lidi chodili kouřit před bar. Zároveň platí zákon, že se nesmí pít alkohol na ulici (maximálně, když láhev umně skryjete do papírového sáčku) a všude je plno policistů, kteří to kontrolují. Aspoň před barem, ve kterém jsem seděl já, neustále projížděl policista na koni. Pršet nepřestávalo a já se rozhodl dát si ještě jedno pivo a podívat se na další zápas. Jenomže déšť nebral konce ani po dalším utkání a pivu. Nechtěl jsem utratit všechny své peníze hned první den a tak jsem se z baru odporoučel.

Chicago - Sears Towers

Přesunul jsem se na na Port Authority, odkud jezdil každých 30 minut autobus na letiště Newark v New Jersey. Byl jsem jediný cestující. V noci totiž z Newarku nic neodlítalo a tak tam neměl nikdo potřebu jezdit. Už jsem byl dost unavený a chvíli co chvíli jsem se přistihnul, že usínám. Řidič mi zastavil před mým terminálem. Přede mnou bylo několik hodin čekání. Proklimbal jsem je. Bohužel čekání se prodloužilo o dalších několik hodin. A sice díky tomuto hlášení: "Omlouváme se cestujícím letu xxx. Letadlo, které mělo letět do Chicago Midway se ztratilo. V co nejkratší době se pokusíme najít jiné. Ještě jednou se omlouváme za zpoždění." Potom nás chvilku honilo z gate na gate. A nakonec, když letadlo přistavili, a my už nastupovali, museli jsme z něj zase vystoupit, protože mělo jinak číslované sedadla. Všichni už jsme rezignovali na to, že přiletíme pozdě a brali jsme situaci s humorem.

Parkoviště pro zaměstnance Six Flags

Sice se zpožděním, ale nakonec jsem se do Chicaga dostal. Na letiště Midway. Teď jsem se zase potřeboval přesunout na letiště O´hare, kde jsem měl podle instrukcí svého zaměstnavatele nasednout na taxíka. Ty dvě letiště jsou od sebe zhruba 2 hodiny metrem. Dopravil jsem se do centra, kde jsem vystoupil a kochal se pohledem na budovy, které znám z mnoha filmů. Zjistil jsem, že můžu jet do Gurnee i vlakem, ale nedostávalo se mi už času a tak jsem musel zvolit trasu sice dražší, ale jistou. Metrem jsem dojel na O´haru a zde si nechal zavolat taxíka. Týpek, co přijel, měl dost zvláštní přízvuk. Řekl jsem mu, že potřebuju do Gurnee k zaměstnaneckému vchodu parku Six Flags. Moc nevěděl, kde to je a tak že zavolá kamarádce. Ani si nedovede představit, v jakém jsem byl šoku, když řekl do telefonu první větu: "Čau Lenko, nevíš prosím tě ...." byl to Čech jako poleno! Jmenoval se Luděk a byl ve Státech už druhým rokem. Prokecali jsme celou cestu. Dostal jsem několik cenných rad a že kdybych potřeboval, můžu se mu kdykoli ozvat, že mi rád pomůže. Taxametr ukazoval 50, ale dal mi to za 40. Rozloučili jsme se a já zamířil k budově human resources. Byl krásný letní den a k mým uším doléhal křik návštěvníků Six Flags.

Kapitola 1 - začátek a moje práce v Entertaiment

Léto roku 2006 jsem strávil za velkou louží. Byla to již má třetí návštěva těchto končin. Stejně jako ve dvou předchozích případech i tentokráte jsem  zde byl coby účastník studentského programu Work and Travel, který sponzoruje americká vláda. A letos jsem workoval a traveloval jako nikdy předtím.

Jestliže že jsem chtěl ale do USA dostat, musel jsem mít bezpodmínečně sehnaného zaměstnavatele. Naštěstí se pořádala řada job fairů (veletrhů práce), kam se sjela spousta zaměstnavatelů z celých Států. Já a moje dvě spolužačky (Lucka a Petra) jsme si vybrali lokalitu severně od Chicaga, tedy stát Illinois. Konkrétně zábavní park Six Flags Great America ve městečku Gurnee. Zprvu jsme z toho byli nadšení, ale po příletu jsme zjistili, že jsme neměli zrovna dvakrát šťastnou ruku. Park se podle všeho řítil do bankrotu - mohla za to jistě i paní, která najímala po celém světě studenty (nás) a na sezonu 2006 jich nabrala asi 5x víc, než na tu loňskou.

Park totiž slavil 45. výročí od založení a tak nějak se předpokládalo, že bude každý den plno. Ale ouha - někdo se přepočítal, ale my už jsme vycouvat nemohli.

Hned první den nám dali vybrat, na jaké pozici bychom chtěli pracovat. Tedy lépe řečeno: dali nám vybrat, jestli chceme dělat v entertaiment-shows, nebo někde jinde. Orientation nás ten den mělo zhruba 30.  Do entertaimentu jsme se přihlásili pouze dva - já a korejka Afro. Divil jsem se, že je tak malý zájem, protože to byla ta nejsenzačnější práce v celém parku. Jednak jsme si užili plno zábavy a pak jsme taky brali o 50 centů víc, než lidi na ostatních pozicích. A co bylo náplní práce u nás v Shows? Nejlépe to pochopíte z obrázků.   

Fotogalerie k tomuto článku

Na pokračování se pracuje ...

Prostor pro vaše komenáře, glosy, připomínky....